29 Odo 560/2004
Datum rozhodnutí: 10.05.2005
Dotčené předpisy: § 179 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 560/2004-61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně J. K., proti žalovanému L. b. d. P., o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 3/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č. j. 14 Cmo 367/2003-42, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2003, č. j. 21 Cm 3/2001-18, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je členkou žalovaného družstva.

Odvolací soud založil svůj potvrzující výrok na závěru, že ustanovení § 42 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a jiném družstevnictví (dále též jen zákon ), nedopadalo na členství v lidovém bytovém družstvu. Přechod členství zůstavitele na dědice členského podílu tak byl v lidovém bytovém družstvu možný, jen pokud to stanovy výslovně připouštěly.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Co do jeho důvodnosti odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Formuluje dvě otázky zásadního právního významu. Především otázku, zda je nutno na případ, kdy došlo k úmrtí člena lidového bytového družstva (uživatele družstevního bytu) před účinností obchodního zákoníku, nejde-li o byt ve společném užívání manželů, aplikovat ustanovení § 179 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ve znění účinném před 1. 1. 1992 o přechodu členství v bytovém družstvu. Dále pak otázku, zda je nutno za nynější právní úpravy žádat o členství v bytovém družstvu podle ustanovení § 232 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a v případě, že ano, pak jaké má tato žádost účinky.

V odůvodnění svého dovolání dovolatelka uvádí, že odvolací soud dospěl k závěru, že před 1. 1. 1992 neplatil pro přechod členství v lidovém bytovém družstvu stejný režim, jako ve stavebním bytovém družstvu, a pro lidová bytová družstva neplatilo ustanovení § 42 zákona. Podle tohoto ustanovení platilo, že členství zaniká smrtí člena, pokud podle zákona nepřechází na dědice a ustanovení zároveň odkazovalo na ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně však nikdy netvrdila, že by se na lidová bytová družstva mělo výše uvedené ustanovení vztahovat a uplatnění respektive neuplatnění tohoto ustanovení na věc nikdy nebylo předmětem sporu. Žalobkyně naopak tvrdí, že k přechodu členství v družstvu došlo přímo na základě ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. a nikoli zprostředkovaně přes ustanovení § 42 zákona. Tento závěr odůvodňuje dovolatelka tím, že jestliže je v ustanovení § 27 zákona upraven zánik členství obecně pro všechna družstva a v ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. je upraven přechod členství zvláště pro jeden druh družstev bytová družstva, nelze na věc pohlížet jinak, než že je nutno aplikovat ustanovení speciální, tedy ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák.

Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud by se přechod členství na dědice posuzoval podle dnes platné úpravy, musel by dědic členských práv a povinností ve smyslu ustanovení § 232 odst. 1 obch. zák. o členství v družstvu požádat, to znamená, že by musel projevit svoji vůli stát se členem, a tento svůj projev doručit družstvu. Podle odvolacího soudu ustanovení § 232 odst. 2 obch. zák. znamená jen tolik, že v takovém případě se nevyžaduje souhlas představenstva. Dovolatelka, na rozdíl od odvolacího soudu, zastává názor, že s ohledem na ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák. přechází členství v družstvu ze zákona na dědice, kterému připadl členský podíl. V důsledku toho není nutný žádný projev vůle dědice členského podílu. Zároveň dovolatelka napadá i výrok odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že první dovolatelkou předestřenou otázku Nejvyšší soud již zodpověděl ve svém rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1613/99. Druhá otázka je pro rozhodnutí ve věci nepodstatná, neboť soudy postupovaly podle právní úpravy účinné před 1.1.1992.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává u otázky, zda je nutno na případ, kdy došlo k úmrtí člena lidového bytového družstva (uživatele družstevního bytu) před účinností obchodního zákoníku, nejde-li o byt ve společném užívání manželů, aplikovat ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 o přechodu členství v bytovém družstvu.

Dovolatelka nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že ustanovení § 42 odst. 1 zákona nedopadá na lidová bytová družstva, ale dovozuje, že ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. se uplatní z důvodu speciality tohoto ustanovení ve vztahu k obecné úpravě obsažené v ustanovení § 27 zákona. Vychází tedy ze závěru, že pokud občanský zákoník upravuje poměry bytových družstev, dopadá úprava v něm obsažená jak na lidová bytová družstva, tak i na stavební bytová družstva. Tento závěr však není správný.

Lidové bytové družstvo je v porovnání se stavebním bytovým družstvem historicky starším typem družstva. Jeho historie sahá do druhé poloviny 19. století kdy byla zakládána podle zákona č. 70/1873 ř. z., společenstva pro zřizování bytů. Tyto právnické osoby byly následně transformovány zákonem č. 53/1954 Sb., o lidových družstvech a o družstevních organizacích na lidová bytová družstva. Podle ustanovení § 48 odst. 2 písm. c) zákona č. 53/1954 Sb. vydal Ústřední svaz družstev vzorové stanovy lidových bytových družstev, podle kterých jednotlivá lidová bytová družstva přijímala stanovy vlastní. Posléze došlo přijetím zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ke zrušení zákona č. 53/1954 Sb. a lidová bytová družstva se tak od 1. 7. 1964 řídila hospodářským zákoníkem a stanovami, přizpůsobenými podle nových vzorových stanov vydaných směrnicí Ústřední rady družstev na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb.

Stavební bytové družstvo je naopak novějším typem družstva. Vzniká až na základě zákona č. 27/1959 Sb., o družstevní bytové výstavbě, jako bytové družstvo, jehož hlavní náplní je provádění bytové výstavby družstevních bytů pro své členy a s tím spojené správy a údržby družstevních domů. Zákon č. 27/1959 Sb. sice v § 3 stanovil, že stavební bytová družstva jsou lidovými družstvy , avšak zároveň v ustanovení § 17 výslovně vylučoval použití právní úpravy obsažené v zákoně č. 53/1954 Sb. na stavební bytová družstva. Ustanovení § 8 zákona č. 27/1959 Sb. pak obsahovalo odkaz na vzorové stanovy schválené vládou, uveřejněné v částce 40 Úředního listu ze dne 26. 5. 1959. Také zákon č. 27/1959 Sb. byl následně zrušen hospodářským zákoníkem a s účinností od 1. 7. 1964 se tak stavební bytová družstva stejně jako lidová bytová družstva řídila stejnou zákonnou normou hospodářským zákoníkem.

Oba typy družstev se i nadále výrazně lišily nejen svými stanovami, které vycházely z jiných vzorových předloh, ale také svou hlavní náplní. Společně se vznikem stavebních bytových družstev přestává být hlavní náplní lidových bytových družstev bytová výstavba a lidová bytová družstva se soustřeďují jen na správu a údržbu družstevních domů a hospodaření s byty v nich. Lidová bytová družstva tak hospodaří s byty podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, zatímco Stavební bytová družstva jsou podle ustanovení § 75 písm. e) zákona č. 41/1964 Sb. z působnosti tohoto zákona vyňata.

Na oba typy družstev také rozdílně dopadá úprava osobního užívání bytů obsažená v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Na lidová bytová družstva lze vztáhnout všechna ustanovení upravující vztahy mezi uživatelem bytu a družstvem vyjma těch, která se týkají výslovně vztahů mezi stavebním bytovým družstvem a jeho členy. Oporu pro závěr o tom, že i tam, kde občanský zákoník upravuje družstevní byty, aniž by blíže specifikoval, o jaké družstevní byty jde, má na mysli pouze byty stavebních bytových družstev a nikoli byty lidových bytových družstev, lze nalézt v ustanovení § 154 odst. 2 obč. zák., které určuje, že právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání vznikne členu stavebního bytového družstva splacením členského podílu. Dále pak je možné se opřít o ustanovení § 394 odst. 2 obč. zák., které stanoví, že smlouvu o přenechání části bytu lze uzavřít jen s přivolením místního národního výboru nebo jiného orgánu příslušného podle předpisů o hospodaření s byty; tohoto přivolení není třeba, jde-li o byt družstevní. Tato úprava výslovně určuje [v souladu s ustanovením § 75 písm. e) zákona č. 41/1964 Sb.], že hospodaření s byty lidových bytových družstev se řídí zákonem č. 41/1964 Sb., zatímco hospodaření s družstevními byty (byty stavebních bytových družstev) této úpravě nepodléhá (srovnej též článek Dr. Lubomíra Velety: Družstevní byty v domech lidových bytových družstev, v Socialistické zákonnosti číslo 2/1970, str. 89-94).

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98, ve kterém uzavřel, že občanský zákoník ustanoveními jednotlivých odstavců § 154 nestanovil právní režim odlišný pro byty stavebních bytových družstev a lidových bytových družstev na jedné straně a pro byty ostatní na straně druhé, nýbrž že režimem jeho ustanovení § 154 odst. 2 se spravovaly výlučně byty stavebních bytových družstev (u nichž vystupuje do popředí majetková stránka vztahu mezi družstvem a jeho členem), zatímco ustanovení § 154 odst. 1 platilo pro všechny byty ostatní, podléhající režimu zejména bytového zákona, mezi něž (viz jeho ustanovení § 24) patřily i byty lidových bytových družstev. Dále soud v této věci uzavřel, že zemře-li jeden z manželů, kterým příslušelo právo společného užívání bytu lidového bytového družstva, nestává se pozůstalý manžel - byť mu připadl členský podíl v družstvu - členem lidového bytového družstva ve smyslu ustanovení § 180 odst. 2 věty druhé obč. zák., nýbrž pouze (jediným) uživatelem bytu podle ustanovení § 180 odst. 1 obč. zák. Tento závěr se analogicky uplatní i v případě smrti uživatele za situace, kdy nešlo o byt ve společném užívání manželů.

V případě smrti uživatele bytu lidového bytového družstva tak nebylo možno aplikovat ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák., neboť bylo nutno postupovat podle ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák., případně podle § 180 odst. 1 obč. zák.

Tento závěr platil i v období od 1. 6. 1990 (účinnost zákona č. 176/1990 Sb.) do 31.12.1991 (účinnost zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník). Bylo tomu tak proto, že výše citovaná ustanovení občanského zákoníku byla ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 176/1990 Sb. ustanoveními speciálními, a proto se jimi problematika osobního užívání bytů za účinnosti tohoto zákona řídila.

Druhá dovolatelkou předestřená otázka nemá zásadní právní význam, neboť vzhledem k tomu, že soud věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991, nebylo jeho rozhodnutí na posouzení této otázky založeno a odvolací soud se jí zabýval jen pro úplnost .

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve sporu zastoupen svým předsedou, tedy osobou, která je ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněna jejím jménem jednat v občanském soudním řízení přímo. Taková osoba nemůže současně vystupovat ve sporu jako advokát, neboť osoba oprávněná jednat jménem právnické osoby jako její statutární orgán, nemůže být současně zmocněncem této právnické osoby a nemůže jí z toho důvodu ani vzniknout právo na odměnu advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Žalovanému proto náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu