29 Odo 556/2004
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy: § 313 předpisu č. 513/1991Sb., § 151b předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 556/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Č. z. a r. b., a. s., proti žalovaným 1) Č. k. a., a 2) JUDr. H., N., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně M.T., o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 16/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č.j. 13 Cmo 305/2002-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č.j. 2 Cm 16/2001-32, určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursního řízení sp. zn. 59 K 2/2000, popřená první žalovanou, se považuje za zjištěnou ve výši 2,875.865,40 Kč ve druhé třídě pohledávek, v části pohledávky ve výši 169.960,- Kč vázaná na splnění podmínek uvedených ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky č. 1180-94 (výrok I.), nárok žalobkyně na určení, že je věřitelkou s právem na oddělené uspokojení celé pohledávky ze zpeněžení nemovitostí specifikovaných v žalobním petitu (dále jen sporné nemovitosti ) zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že mezi žalobkyní a M. T. (dále jen úpadkyně ) byla 15. prosince 1994 uzavřena smlouva o poskytnutí bankovní záruky č. 1180-94 Z, která měla zajišťovat budoucí úvěr, jenž měl být úpadkyni poskytnut, přičemž k zajištění této záruky byla mezi úpadkyní a žalobkyní uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem ve vlastnictví úpadkyně z téhož data. Následně dne 16. prosince 1994 byla mezi Č. s., a. s. a úpadkyní skutečně uzavřena úvěrová smlouva č. 94502-470357-098 (dále jen první úvěrová smlouva), přičemž touto smlouvou poskytnutý úvěr byl splacen za použití finančních prostředků získaných dle úvěrové smlouvy č. 038-012-92 ze dne 16. května 1996 uzavřené mezi týmiž subjekty (dále jen druhá úvěrová smlouva ). Také tento úvěr byl zajištěn - pokračoval soud prvního stupně - bankovní zárukou, a to na základě dodatku č. 2 ke smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, uzavřeného 13. května 1996, k němuž byla vydána téhož dne záruční listina č. 1180-94 LD. Jelikož úpadkyně poskytnutý úvěr dle druhé úvěrové smlouvy nesplatila a žalobkyně poskytla úvěrovému věřiteli (tj. první žalované, na kterou byla pohledávka převedena) plnění dle dodatku č. 2 ke smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, vznikla jí vůči úpadkyni pohledávka ve výši 2,875.865,40 Kč. Správkyně konkursní podstaty uvedenou pohledávku včetně nároku na oddělení uspokojení uznala a popření této pohledávky co do pravosti první žalovanou shledal soud prvního stupně nedůvodným. Pokud jde o první žalovanou popřený nárok na oddělené uspokojení, v tomto směru soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi žalobkyní a úpadkyní k zajištění smlouvy o poskytnutí bankovní záruky ze dne 15. prosince 1994 se vztahovala pouze k prvnímu poskytnutému úvěru a splacení úvěru poskytnutého úpadkyni podle druhé úvěrové smlouvy zástavním právem již zajištěno nebylo.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2004, č.j. 13 Cmo 305/2002-70, k odvolání žalobkyně a druhé žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé o zamítnutí práva na oddělené uspokojení pohledávky a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok)..

Odkazuje na ustanovení § 313 obchodního zákoníku a na ustanovení § 151b občanského zákoníku, ve znění účinném k 31. prosinci 1994, jakož i na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ze smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 14. února 1994 (správně 15. února 1994 ), ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky č. 1180-94 Z ze dne 15. prosince 1994 a jejího dodatku ze dne 13. června 1996 a ze záručních listin vystavených žalobkyní pod č. 1180-94 L z 15. prosince 1994 a č. 1190-LD ze 13. května 1996, odvolací soud akcentoval, že stěžejní pro rozhodnutí ve věci je odpověď na otázku, zda zástavní smlouva definuje pohledávku, jejíž splnění zajišťuje, pouze kvantitativně nebo jako pohledávky vzniklé v čase na základě základního zajišťovaného vztahu.

V této souvislosti uzavřel, že zástavní smlouva obsahuje identifikaci zajišťovaných pohledávek pouze kvantitativně částkou 4,000.000,- Kč, což koresponduje i s obsahem záruční listiny, byť je v ní zajišťovaná pohledávka vyčíslena částkou 5,000.000,- Kč, která je pro vznik bankovní záruky rozhodující. Z obsahu zástavní smlouvy - pokračoval odvolací soud - naopak nevyplývá, že by zástavní právo zajišťovalo i další pohledávky, na něž ani jedna strana při jejím uzavírání nemohla pomyslet, a ke kterým v důsledku restrukturalizace prvního úvěru došlo, respektive že by se vztahovala na všechny nároky žalobkyně podle smlouvy o poskytnutí bankovní záruky ve znění budoucích dohodnutých změn. Pokud účastníci smlouvy měli vůli vymezit zajišťovanou pohledávku jiným způsobem, potom - podle přesvědčení odvolacího soudu - takovou vůli neprojevili, a jakékoli další důkazy k této skutečnosti nemohou na znění smlouvy ničeho změnit . Odvolací soud konstatoval , že sporná pohledávka, vzniklá na základě plnění z bankovní záruky zřízené k zajištění závazku z druhé úvěrové smlouvy, nebyla zajištěna zástavním právem, v důsledku čehož žalobkyně nemá právo na její oddělené uspokojení v rámci konkursu vedeného na majetek úpadkyně podle ustanovení § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dovozujíc po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky trvání zástavního práva, když došlo ke změně závazkového vztahu, který je zajišťován v návaznosti na plnění z bankovní záruky , a otázky zániku zástavního práva jako zajištění závazku v návaznosti na zánik jiného závazkového vztahu, než který je předmětem zajištění zástavní smlouvou, taktéž se dotýkající bankovní záruky .

Dovolatelka sice akceptuje závěr soudů obou stupňů, podle něhož bylo-li zajištění bankovní zárukou vázáno k úvěru, který byl uhrazen, pak zaniklo i zajištění první záruční listinou, nicméně zdůrazňuje, že poskytla zajištění druhou záruční listinou ve shodném smluvním vztahu s úpadkyní, která byla nadále zajištěna zástavní smlouvou, a teprve z nové úvěrové smlouvy došlo ke splacení původního úvěru . Současně poukazuje na skutečnost, že restrukturalizace úvěru byla provázena shodnou vůlí jak žalobkyně a úpadkyně, tak i úvěrující banky, s tím, že by nikdy nepřistoupila k poskytnutí bankovní záruky bez existujícího zajištění svých závazků ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky zástavní smlouvou.

Dále dovolatelka zdůrazňuje, že zástavní právo vzniká vkladem do katastru nemovitostí, přičemž soud ve sporném řízení nemůže kompetenčně rozhodovat o vzniku tohoto práva, ale toliko o platnosti zástavní smlouvy. Přitom považuje za nerozhodné, zda pohledávka žalobce vznikla z prvé či druhé záruční listiny, když vznikla ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, která byla zajištěna smlouvou zástavní .

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně také dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Závěr o tom, splnění jakých pohledávek bylo zajištěno zástavním právem dle zástavní smlouvy ze dne 15. prosince 1994, totiž v prvé řadě postrádá potřebný judikatorní přesah, jelikož je založen na výkladu obsahu konkrétních právních úkonů a má tak význam právě a jen pro projednávanou věc. Za zásadně právně významné Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu otázek, jimž takový význam přisuzuje samotná dovolatelka.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 76, formuloval a odůvodnil závěr, že zástavní smlouva není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě. I když je zástavní smlouva platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat.

V rozsudku ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, dále dovodil, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení § 36 odst. 2 věty první občanského zákoníku. Pohledávkou, která vznikne v budoucnu se přitom rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a občanského zákoníku) popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Vzhledem k akcesorické povaze zástavního práva Nejvyšší soud současně akcentoval, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoli jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu a v něm vyslovený právní názor, že zástavní smlouvou zřizované zástavní právo ke sporným nemovitostem zajišťovalo pohledávku ze smlouvy o poskytnutí bankovní záruky, kterou se žalobkyně zavázala zajistit závazek úpadkyně z první úvěrové smlouvy (a nikoli závazek založený až druhou úvěrovou smlouvou, jejíž uzavření strany smlouvy o poskytnutí bankovní záruky nemohly při sjednání zástavní smlouvy předvídat), je se shora uvedenými judikatorními závěry v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. května 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu