29 Odo 552/2006
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 552/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně G. M. B., a. s., proti žalované V. V., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 3,001.963,30 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2005, č.j. 9 Cmo 326/2005-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. dubna 2003, č.j. 47 Cm 128/2002-52, kterým Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 52 Sm 172/2002-29 (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu. Ve vztahu k vyplňovacímu prohlášení shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalovaná nenamítala vyplnění směnky v rozporu s tímto prohlášením. K dalším námitkám ohledně neplatnosti předkládané směnky, neplatnosti vystavení blankosměnky, neplatnosti vystavení vyplňovacího prohlášení a neplatnosti úvěrových smluv zdůraznil, že tyto jsou natolik nekonkrétní a neurčité, že již proto nemohou být důvodné . Žalovaná totiž v námitkách neuvedla, v čem spatřuje neplatnost uvedených listin a nevěnovala-li obsahu listiny, kterou podepisovala, potřebnou pozornost, nelze jí to přičíst ku prospěchu .

Podle odvolacího soudu uplatnění zajišťovací směnky v případě neuhrazení dluhu směnkou zajištěného, nelze hodnotit jako postup v rozporu s dobrými mravy. Nedůvodnou shledal rovněž výhradu žalované o neposkytnutí peněz v souvislosti s poslední v řadě uzavřených úvěrových smluv, když jednak není ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu srozumitelná a není zřejmé, co je tímto tvrzením namítáno, jednak není důvodná, když zmiňovaným úvěrem došlo k tzv. přeúvěrování dvou původních, žalovanou nesplacených, úvěrů. V situaci, kdy výše dluhu z úvěrového vztahu nebyla žalovanou zpochybněna a kdy námitka tísně ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu není důvodná, považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a spatřujíc po právní stránce zásadní význam napadaného rozhodnutí v otázce rozhodování ve věci směnek z neexistujícího kauzálního důvodu .

Žalovaná akcentuje, že plnění z blankosměnky bylo uplatněno, aniž by pohledávka žalobkyně za žalovanou vůbec vznikla, když úvěrující banka sjednaný úvěr, jenž byl jištěn spornou směnkou, žalované neposkytla. V situaci, kdy mezi úvěrující bankou a žalovanou nebylo dohodnuto použití úvěru na úhradu dluhu žalované vůči bance z předchozích úvěrových smluv, a kdy žádost žalované o přeúvěrování nemohlo nahradit ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru, dovolatelka uzavírá, že kauzální pohledávka, k zajištění které sporná směnka sloužila, nevznikla. Konečně s poukazem na nedobrovolnost a nátlak k podpisům na vyplňovacím prohlášení a blankosměnce a na nesrozumitelnost a neurčitost těchto právních úkonů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci), přičemž dovolání - oproti očekávání dovolatelky - není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).

Výhrady žalované ohledně neurčitosti a nesrozumitelnosti právních úkonů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že jde o posouzení konkrétních právních úkonů, které je významné právě a jen pro projednávanou věc. Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom Nejvyšší soud - jsa vázán obsahovým vymezením dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - neshledává ani rozporným s hmotným právem.

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitka neposkytnutí peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru. Závěr, zda k vyplacení peněz došlo či nikoli, je totiž závěrem skutkovým, jehož správnost u dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumat nemůže. Navíc z provedeného dokazování (v návaznosti na obsah spisu) je evidentní, že dle smlouvy o úvěru ze dne 12. ledna 1998 měly být peněžní prostředky převedeny na úvěrové účty č. 3174251567/0100 a č. 3174261597/0100, tj. na účty, na nichž byly vedeny předchozí úvěry poskytnuté žalované na základě smluv o úvěru č. A - 2324 a č. A - 2325 ze dne 16. ledna 1997, což zcela odpovídá i závěrům soudů nižších stupňů o tzv. přeúvěrování.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu