29 Odo 551/2006
Datum rozhodnutí: 27.04.2006
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 1 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 20 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 31 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 44 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 44 odst. 5 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 66a odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 157 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 169 odst. 4 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 219a odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 551/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela, v konkursní věci úpadkyně D., a. s., o zrušení konkursu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001, o dovolání konkursní věřitelky Č. k. a., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2005, č. j. 2 Ko 57/2005-2169, takto:


I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2005, č. j. 2 Ko 57/2005 2169, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. července 2005, č. j. 38 K 8/2001-2105, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2006, č. j. 38 K 8/2001-2239, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


II. Dále se zrušují


a) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2006, č. j. 41 Cm 81/2004-45, sp. zn. 41 Cm 76/2004, sp. zn. 41 Cm 3/2005, č. j. 41 Cm 75/2004-40, a ze dne 7. února 2006, sp. zn. 41 Cm 80/2004 a


b) všechna další rozhodnutí soudů ve sporech vyvolaných konkursem vedeným na majetek úpadkyně D., a. s. identifikační číslo , u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 K 8/2001, v nichž bylo řízení zastaveno nebo jinak skončeno jen na základě toho, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. července 2005, č. j. 38 K 8/2001-2105, byl ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2005, č. j. 2 Ko 57/2005-2169, zrušen konkurs na majetek úpadkyně, tak jak tato rozhodnutí budou označena v samostatném rozhodnutí dovolacího soudu.


III. Nařizuje se, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a rozhodl senát, jehož členy nebudou soudci JUDr. I. K., JUDr. M. T. a JUDr. Ing. J. Z., Ph. D.


O d ů v o d n ě n í :





Usnesením ze dne 21. prosince 2005, č. j. 2 Ko 57/2005-2169, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 20. července 2005, č. j. 38 K 8/2001-2105, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil konkurs na majetek úpadkyně proto, že zde nejsou předpoklady pro konkurs. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že důvod ke zrušení konkursu na majetek úpadkyně je ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) dán, jelikož řízení se účastní pouze jediná konkursní věřitelka, jíž je Č. k. a. (dále též jen konkursní věřitelka ).


Usnesením ze dne 21. února 2006, č. j. 38 K 8/2001-2239, které nabylo právní moci 11. března 2006, pak Krajský soud v Hradci Králové zprostil správce konkursní podstaty úpadkyně JUDr. J. K. funkce, a to právě pro zrušení konkursu.


Jak se dále podává ze spisu, usnesením ze dne 30. ledna 2006, č. j. 41 Cm 81/2004 45, které nabylo právní moci 8. března 2006 (č. l. 2254) Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobců Ing. K. Š. a Ing. D. Š., usnesením ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 41 Cm 76/2004, které nabylo právní moci 8. března 2006 (č. l. 2255), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š., usnesením ze dne 30. ledna 2006, sp. zn. 41 Cm 3/2005, které nabylo právní moci 8. března 2006 (č. l. 2256), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š., usnesením ze dne 30. ledna 2006, č. j. 41 Cm 75/2004-40, které nabylo právní moci 17. března 2006 (č. l. 2262), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š., a usnesením ze dne 7. února 2006, sp. zn. 41 Cm 80/2004, které nabylo právní moci 2. dubna 2006 (č. l. 2267), Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení o vylučovací žalobě žalobce Ing. K. Š. Ve všech případech šlo o vylučovací žaloby podané proti správci konkursní podstaty úpadkyně a ve všech případech byla důvodem zastavení řízení právní moc usnesení o zrušení konkursu.


Konkursní věřitelka podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), vytýkajíc odvolacímu soudu, že jeho názor je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003 (uveřejněným pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), i s bodem XXXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ). Dále uvádí, že pokud v průběhu konkursu další přihlášení a zjištění konkursní věřitelé vzali přihlášky pohledávek zpět, nemohlo se tak stát pro uhrazení pohledávek úpadkyní, jelikož za trvání konkursu se tak mimo konkurs nemohlo dít cestou, jež by byla v souladu s právními předpisy. Nadto vyslovuje přesvědčení, že mnohost věřitelů se coby znak úpadku posuzuje podle toho, zda pohledávky těchto věřitelů dále trvají a nikoli podle toho, že příslušní věřitelé vzali přihlášky svých pohledávek zpět. Konečně poukazuje i na to, že dalšími věřiteli úpadkyně jsou i věřitelé pohledávek za podstatou a pohledávek z pracovních nároků podle § 31 odst. 3 a 4 ZKV. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Úpadkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, uvádějíc, že tvrzení dovolatelky o možné neplatnosti právních úkonů, na jejichž základě vzali konkursní věřitelé přihlášky svých pohledávek zpět, je účelové a nemá oporu v zákonných normách, že dovolání neobsahuje dovolací důvody a že rozhodování soudů v podobných věcech je konstantní.


Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že z obsahového hlediska (jež je tu určující) jsou dovolací argumenty kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce mnohosti věřitelů, čemuž odpovídá dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Na tomto základě pak shledává dovolání přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV; zde jsou totiž závěry odvolacího soudu ve zjevném rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.


Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV v rozhodném znění platilo a platí, že soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.


V již zmíněném bodu XXXIX. stanoviska, str. 208 (384), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud zruší konkurs podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV, jestliže po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřihlásil u soudu ve stanovené lhůtě alespoň jeden věřitel své nároky, a jestliže tu nejsou ani jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty (pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu). Výslovně též uvedl, že okolnost, že správce konkursní podstaty, případně úpadce, disponuje listinami, z nichž je patrno, že úpadce má řadu věřitelů, kteří své pohledávky do konkursu nepřihlásili, tu žádného vlivu nemá. K dané problematice pak tamtéž uzavřel, že pro uvedený závěr není rozhodné, že v době po prohlášení konkursu vznikly pohledávky za podstatou, ovšem s tím, že ke zrušení konkursu v takovém případě může samozřejmě dojít až poté, co tyto pohledávky budou z podstaty uspokojeny.


Z pohledu těchto závěrů neobstojí argumentace dovolatelky, podle níž mělo být při úvaze, zda zde (nadále) jsou předpoklady pro konkurs, přihlédnuto i k pohledávkám konkursních věřitelů, které nebyly uspokojeny, ale jejichž přihlášky vzali konkursní věřitelé zpět.


Z cit. stanoviska však plyne, že dovolatelka má pravdu, tvrdí-li, že důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů není dán, jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel (který v konkursním řízení přihlášenou pohledávku nadále uplatňuje a jímž je ona sama). Od tohoto závěru Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci.


Odvolací soud se též nikterak nevypořádal s odvolací námitkou (srov. odvolání dovolatelky na č. l. 2121, třetí odstavec shora), kterou dovolatelka opakuje i v dovolání, totiž s tvrzením, že zde jsou (ke dni, kdy bylo rozhodnuto o zrušení konkursu byly) neuspokojené pohledávky za podstatou a pracovní nároky. Z označeného bodu stanoviska přitom v daném ohledu plyne, že důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV pro absenci věřitelů není dán ani tehdy, jsou-li tu jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty coby pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu. Pracovní nároky podle § 31 odst. 3 a 4 ZKV do kategorie nároků, které nepodléhají přezkumu (a v případě pracovních nároků vzniklých po prohlášení konkursu ani přihlašovacímu režimu), patří. Tamtéž je jak citováno shora řečeno, že ke zrušení konkursu pro absenci věřitelů lze přistoupit, jen jsou-li uspokojeny také pohledávky za podstatou.


Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož neznalost konkursní judikatury při výkladu § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV ve stejném rozsahu plyne i z usnesení soudu prvního stupně a důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu tak platí i na ně, zrušil Nejvyšší soud (v intencích § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.) i je a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.


Obecně rovněž platí, že právní mocí usnesení o zrušení konkursu odpadá důvod k dalšímu vedení sporů vyvolaných konkursem; z konkursního spisu se přitom podává, že nejméně v pěti případech již byla jen proto pravomocně zastavena řízení o vylučovacích žalobách; zrušením konkursu je odůvodněno i výše označené usnesení z 21. února 2006, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce. Všechna tato rozhodnutí jsou závislá na existenci dovoláním napadeného usnesení a po jeho zrušení musí být (s přihlédnutím k § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušena rovněž, což se stalo (srov. bod I. výroku a bod II. písm. a/ výroku).


Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že zde jsou i jiné (závislé) spory vyvolané konkursem, o jejichž existenci Nejvyšší soud ani s přihlédnutím k dalšímu obsahu konkursního spisu povědomost nemá, přijal Nejvyšší soud ohledně nich mezitímní usnesení (§ 152 odst. 2 ve spojení § 167 odst. 2 o. s. ř.), kterým je rovněž zrušil (bod II. písm. b/ výroku), s tím, že konkrétně budou označena v samostatném rozhodnutí dovolacího soudu (jakmile jejich existence vyjde najevo). Jiný postup by totiž účastníkům těchto incidenčních sporů mohl způsobit nereparovatelnou újmu.


Ze spisu se podává, že na příslušný bod stanoviska Nejvyššího soudu poukázal v podání označeném jako vyjádření k odvolání před vydáním napadeného usnesení nejprve správce konkursní podstaty úpadkyně (srov. č. l. 213) a podáním označeným jako doplnění odvolání tak posléze učinila i dovolatelka (srov. č. l. 2151-2152). Skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2 poslední větu o. s. ř., zde ve spojení s ustanovením § 169 odst. 4 o. s. ř.). Jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 221 odst. 2 o. s. ř. pro tuto vadu nařídil, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc projednal a rozhodl jiný senát, než který vydal napadené usnesení.


Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 27. dubna 2006


JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.


předseda senátu