29 Odo 550/2003
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 550/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. P., a. s., proti žalovanému m. M., zastoupené, advokátem, o 128.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 338/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2002 č. j. 12 Co 757/2001 - 160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku ad I. změnil v odvoláním žalovaného napadené části ve výroku pod bodem I. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 6. 2001, č. j. 9 C 338/99 139 tak, že žalované m. M. je povinno zaplatit žalobkyni částku 56.814,- Kč s úrokem z prodlení 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení počínaje dnem 30. 3. 1994 do zaplacení. Ve zbytku co do částky 71.950,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrokem ad II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Okresní soud v Karlových Varech ve výše označeném rozsudku z rámcové smlouvy na dodávky piva a jiného smluveného zboží, faktur č. 1031353 ze dne 18. 2. 1994, 1035081 z 25. 2. 1994, č. 1044325 z 10. 3. 1994 a č. 1047369 z 15. 3. 1994, jakož i dodacích listů vzal za prokázané, že žalobkyně dodala P. s. P. s. K. do jeho ubytovny a kuchyně v M. Ú. dne 16. 2. 1994 zboží (pivo, popř. lihoviny) v ceně 42. 705,-Kč, dne 23. 2. 1994 zboží v ceně 14.109,- Kč, dne 2. 3. 1994 zboží v ceně 25.250,- Kč a dne 9. 3. 1994 zboží v ceně 46.700,- Kč. Z fotokopií dohody ze dne 1. 3. 1994 uzavřené mezi F. n. m. České republiky a žalovaným městem M. a zápisu o převzetí majetku ze dne 25. 3. 1994, dospěl soud k závěru, že žalované město M. převzalo majetek podle privatizačního projektu č. 23639 schváleného dne 22. 6. 1993 ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky pod č. j. 620/2435/93, a to ubytovnu P. s. P. s. K. s. p. v M. Ú. se všemi právy a povinnostmi souvisejícími s převáděným majetkem. Žalované město je tedy povinno splnit závazek k úhradě kupní ceny (§ 409 obch. zák.), jenž na něj v rámci převodu majetku přešel, společně s úrokem, který byl dohodnut rámcovou smlouvou v čl. V/4.

Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, opakovaně provedl důkaz dodacími listy vystavenými žalobkyní na zboží dodané ve dnech 16. a 23. 2. a 9. 3. 1994, ze kterých zjistil, že do ubytovny P. s. P. s. K. v M. Ú. bylo nepochybně dodáno zboží podle dodacího listu č. 40621 ze dne 23. 2. 1994 za 14.109,- Kč a zboží podle dod. listu č. 39176 ze dne 16. 2. 1994 za 42.705,- Kč, když tyto jsou opatřeny razítkem a nečitelným podpisem. Na zbývajících dodacích listech již tento otisk razítka chybí. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že nelze zjistit, zda bylo zboží převzato pracovníkem odběratele a z posledního dodacího listu není možné zjistit ani to, do jaké provozovny bylo zboží dodáno a kdo je převzal. Z těchto důvodů odvolací soud zavázal žalovaného k zaplacení zboží vyfakturovaného právnímu předchůdci žalovaného pouze podle dodacích listů z února 1994, tj. v celkové částce 56.814,- Kč spolu s příslušenstvím ve výši dohodnuté v rámcové smlouvě.

Proti tomuto rozsudku podalo žalované město včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť je podává proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel namítá, že město M. není právním nástupcem P. s. P. s., s. r. o. V rámci privatizace došlo k převodu nemovitosti (ubytovny) na ul. T. 752/22 do majetku města. S převodem této nemovitosti však nemohly na město přejít i závazky třetích osob, které v nemovitosti provozovaly své živnosti. Kdo přesně pivo a vodku od žalobkyně převzal, se nepodařilo před soudem zcela prokázat. Město M. mohlo převzít práva a povinnosti související s převáděným majetkem, což jsou např. závazky k zaplacení dluhů za dodávky stavebních prací, el. energie, vody, plynu apod., nikoli však závazky k zaplacení dluhů za podnikatele, kteří ubytovnu pouze k podnikání užívali, přičemž nebylo ani zjištěno, na základě jakého právního titulu. Konstrukce odvolacího soudu, kdy je za dluhy podnikatelů v přejímané nemovitosti odpovědný nabyvatel nemovitosti, je pro dovolatele nepřijatelná, stejně jako přiznání úroků, které si ve smlouvě sjednali její účastníci a které žalované město nemohlo nikterak ovlivnit.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc přezkoumal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 1, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel výslovně napadá v petitu dovolání rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu , avšak tímto rozsudkem mu bylo ve výroku I. druhá věta vyhověno, když ve zbytku, tj. do částky 71.950,- Kč s úrokem z prodlení 0,1% z této částky za každý den prodlení do 30. 3. 1994 byla žaloba zamítnuta. V tomto rozsahu je tudíž dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné, poněvadž k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena újma, odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod číslem 138).

Pokud pak jde o částku 56.814,- Kč (s úrokem z prodlení 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení počínaje dnem 30.3.1994 do zaplacení), představuje tato jistina, jak již shora uvedeno na základě skutkových zjištění, které dovolatel nezpochybňuje, dvě dodávky zboží podle dodacích listů ze dne 23. 2. 1994 a ze dne 16. 2. 1994 a to ve výši 14.109,- Kč a 42.705,- Kč.

Ačkoli odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 56.814,- Kč s příslušenstvím jedním výrokem, je nepochybné, že tato částka sestává ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má ohledně každého z těchto nároků charakter samotného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 625/2002).

Protože žádným z dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč, přičemž je zřejmé, že jde o vztah obchodní, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve vazbě na § 218 písm. b) a c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. září 2004

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu