29 Odo 550/2001
Datum rozhodnutí: 04.04.2002
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 550/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. f. Č. r., proti žalovanému H. G., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 361/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1998, č.j. 8 Co 2814/97 59 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. července 1997, č.j. 4 C 361/1997-37 , takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. července 1997, č.j. 4 C 361/97-37, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1998, č.j. 8 Co 2814/1997-59 se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 31. července 1997, č.j. 4 C 361/97-37, kterým Okresní soud v Českém Krumlově uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti, a to obloukovou halu bez čísla popisného stojící na pozemkové parcele č. 138 a pozemkovou parcelu č. 4/31- ostatní v k.ú. H. v obci V., okres Č. a vyklizené odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku navrhovateli a zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobci. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proto oběma rozsudkům podal žalovaný dovolání ze dne 4. května 1998, které postupně doplňoval řadou dalších podání. Soudům obou stupňů vytýkal nesprávné skutkové i právní posouzení svých námitek, přičemž důvodnost svého dovolání opíral též o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), f) a g) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. s. ř. ). Nedostatek pravomoci soudu spatřoval v tom, že o věci rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud, odnětí možnosti jednat před soudem dovozoval z toho, že se soud nezabýval jeho vzájemným návrhem. Konečně dovolatel tvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, přičemž o jeho námitce podjatosti podané soudu prvního stupně v prosinci 1997, nebylo dosud rozhodnuto. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolatel svým podáním výslovně napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze v případech taxativně vymezených v § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 o. s. ř. Protože přípustnost dovolání odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil, protože žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 a § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř., jehož ustanovení pod písmeny a), f) a g) se žalovaný dovolával.

Na rozdíl od věcné příslušnosti soudů, vymezující okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů, se soudní pravomocí rozumí souhrn oprávnění k výkonu soudnictví, která zákon přiznává soudům jako orgánům státu (na rozdíl od oprávnění přiznaných jiným státním orgánům), přičemž občanskoprávní (civilní) pravomoc soudu zákon vymezuje v § 7 o. s. ř., podle kterého v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vtahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. O tom, že ve smyslu tohoto ustanovení je dána pravomoc soudů projednat žalobu o vyklizení nemovitosti a rozhodnout o ni, nepochybuje ani dovolatel, který zřejmě zaměňuje příslušnost a pravomoc soudů, když nedostatek pravomoci mylně dovozuje z tvrzené věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně. Vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto řízení před soudy obou stupňů netrpí.

Aby existence zmatečnostních vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s .ř. [včetně vady spočívající v tom, že nesprávným postupem soudů byla účastníků řízení odňata možnost jednat před soudem (písmeno f)] mohla založit přípustnost dovolání, musí být těmito vadami postiženo řízení ve věci, ve které bylo dovoláním napadené rozhodnutí vydáno, nikoli ve věci jiné, která v tomto řízení projednána a rozhodnuta nebyla, tedy v daném případě ve věci vzájemného návrhu žalovaného. V této souvislosti je třeba uvést, že stejné námitky vznesl žalovaný v dalším dovolání, které podal proti usnesení ze dne 31. července 2000, č.j. 8 Co 1206/2000-226, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně zde dne 13. března 2000, č.j. 4 C 361/97-147 o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného. O tomto dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozhodne v samostatném rozhodnutí.

Okolnosti svědčící o poměru soudce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, pro které by bylo možno mít pochybnost o jeho podjatosti (srov. § 14 odst. 1 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a dovolatel je ani nijak nevymezil. Navíc podání z prosince 1997, ve kterém měl žalovaný namítat podjatost soudce, se ve spisu nenachází a z řady dalších podání žalovaného, založených ve spise, skutečnosti, pro něž by bylo možno pochybovat o podjatosti soudce, nevyplývají.

Protože ani jiné zmatečnostní vady se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proto rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř.

Tento závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné.

Žalovaný procesně zavinil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, resp. řízení o jeho dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastaveno, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ustanovením §146 odst. 2 věty prvé (z části per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 4. dubna 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu