29 Odo 546/2001
Datum rozhodnutí: 14.03.2002
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 46 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 546/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. R. B., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady S. P. A. F., a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 143/2000, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2001, čj. 7 Cmo 196/2001-22, takto:

I. Řízení o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. října 2000, čj. 43 Cm 143/2000-5, se zastavuje.

II. Dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2001, čj. 7 Cmo 196/2001-22, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud napadeným usnesením odmítl jako opožděné odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13.10.2000, čj. 43 Cm 143/2000-5, který soud prvního stupně zastavil řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku.

Odvolací soud se zabýval otázkou, zda bylo usnesení soudu prvního stupně navrhovateli řádně doručeno a dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Vzhledem k tomu, že nešlo o zásilku, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, řídí se doručování ustanovením § 46 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve znění platném do 31.12.2000. Jak vyplývá z obálky založené ve spisu na čl. 6, bylo usnesení soudu prvního stupně zasláno navrhovateli na adresu uvedenou v návrhu a posléze, jak vyplývá z údajů uvedených na doručence, byla tato písemnost navrhovateli doslána na adresu, tedy na adresu, kterou navrhovatel uvádí na všech svých následujících podáních. Když nebyl na posledně uvedené adrese zastižen, byla písemnost dne 26.10.2000 uložena na poště. Podle ustanovení § 46 odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000, se písemnost považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o jejím uložení nedozvěděl. V daném případě byla tedy písemnost doručena navrhovateli dne 26.10.2000 a následujícího dne začala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání. Tato lhůta uplynula dnem 10.11.2000. Odvolání bylo (jak vyplývá z podacího razítka Městského soudu v Praze) podáno osobně až dne 13.2.2001.

Proti usnesení soudu prvního stupně a rovněž proti usnesení soudu odvolacího podal navrhovatel, který má právnické vzdělání, včas dovolání s tím, že se domáhá jejich zrušení s odůvodněním, že usnesení soudu prvního stupně, je v rozporu se zákonem č. 549/1991 Sb. a usnesení soudu odvolacího, spočívá na nesprávném právním posouzení včasnosti podání odvolání. K doručování, dovolatel konkrétně namítá, že nebyl podle § 47 odst. 2 o.s.ř. řádně uvědomen o doručování písemnosti výzvou k opětovné možnosti doručení. Navíc mu nebylo ani řádně oznámeno uložení zásilky a soud neprovedl jediný důkaz, který by řádné oznámení potvrdil. Proto považuje za den doručení usnesení soudu prvního stupně den 9.2.2001, kdy nahlédl do příslušného spisu a poprvé zjistil, že usnesení bylo vydáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Proto také zákon neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., avšak není důvodné.

Námitka dovolatele, že nebyl při doručování usnesení soudu prvního stupně řádně uvědomen o opětovném doručení dle ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., nemůže obstát, neboť v tomto případě, jak správně uvedl již odvolací soud, je třeba na doručování aplikovat úpravu obsaženou v ustanovení § 46 o.s.ř., protože nešlo o zásilku, kterou je třeba doručit do vlastních rukou. Podle posledně zmiňovaného ustanovení se písemnost považuje za doručenou uložením v případě, že adresát nebyl zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje a zároveň, není-li možno písemnost doručit jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo domě, ochotné obstarat odevzdání písemnosti. Dovolatel však ve svém dovolání neuvádí ani že by se na adrese, na kterou mu byla písemnost doručována, nezdržoval, ani že bylo možné písemnost předat některé jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo domě. Skutečnost, že se navrhovatel o uložení zásilky nedozvěděl, nebrání tomu, aby došlo k doručení písemnosti dle ustanovení § 46 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se navrhovateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných argumentů zpochybnit správnost údajů o dovolání usnesení soudu prvního stupně uvedených na doručence, ztotožnil se Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu, že odvolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§ 243 a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2, věta první o. s. ř., neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že by společnosti S. P. A. F., a. s. vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. března 2002

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu