29 Odo 539/2003
Datum rozhodnutí: 27.01.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 116/1990Sb.




29 Odo 539/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně T. a. s., proti žalované G. B. CR s. r. o., zastoupené, advokátem, o určení existence pohledávky a neplatnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 205/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 103, takto:

I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 103, co do určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou ve výši 730.069,80 Kč, se odmítá.

II. Ve zbytku se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 83 C 205/2001 78, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že:

- sporná pohledávka, kterou nárokuje žalobkyně za žalovanou ze smlouvy o nájmu z 26. ledna 1998, uplatněná žalobkyní v celkové výši 730.069,80 Kč formou faktury č. 723443 včetně specifikace z 13. prosince 2000 se splatností 28. prosince 2000, je po právu - je existentní (bod I. výroku);

- dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu ze dne 26. ledna 1998 uzavřený mezi žalobkyní a nájemkyní P.-C. CR s. r. o dne 10. února 1999 (dále též jen dodatek č. 1 ), je neplatný (bod II. výroku);

- listina označená jako Výpověď smlouvy o nájmu , vyhotovená nájemkyní P. C. CR s.r.o., z 25. února 2000, doručená žalobkyni dne 28. února 2000 (dále též jen výpověď z nájmu ), je neplatná (bod III. výroku).

Soud prvního stupně uzavřel, že co do požadavku na určení existence pohledávky ve výši 730.069,80 Kč (z titulu nájemného za dobu od 1. března 1998 do 31. května 2000) nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a je nutno se domáhat ochrany žalobou na plnění. Žaloba nemůže mít preventivní charakter, jelikož tvrzené právo již bylo porušeno a žalobou nemůže být vytvořen ani pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu, jímž by se předešlo případným dalším žalobám na plnění. Naléhavý právní zájem byl naopak podle okresního soudu dán pro určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi z nájmu; žádný z těchto právních úkonů však neplatným neshledal.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 15 Co 186/2002 103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Co do určení existence pohledávky odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na takovém určení, neboť lze žalovat na zaplacení žalobkyní tvrzené dlužné částky.

Ohledně požadavku na určení neplatnosti dodatku č. 1 odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že ani zde nemá žalobkyně na uvedeném určení naléhavý právní zájem. Je tomu tak proto, že dodatek č. 1 modifikuje nájemní smlouvu pouze v určitém omezeném rozsahu a za této situace otázka, zda dodatek je či není platný, nemůže mít sama o sobě vliv na právní postavení žalobkyně. Hodnocení platnosti dodatku bez hodnocení platnosti samotné nájemní smlouvy nelze provést.

K otázce (ne)platnosti výpovědi z nájemní smlouvy odvolací soud poznamenal, že nelze žalovat na určení neplatnosti úkonu; pokud žalobkyně takový žalobní požadavek vznesla, pak nejde o žalobu na určení existence práva nebo právního vztahu. Rozhodnutí o platnosti či neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy též nemá vliv na právní postavení žalobkyně, a zde tak rovněž není splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se nikterak nevypořádal s její námitkou stran chybějící doložky o vyšším úředním ověření (superlegalizaci) jak ze strany Ministerstva zahraničních věcí Nizozemí, tak rovněž chybějící doložky ze strany Velvyslanectví ČR v Haagu. Obě tyto doložky způsobují neplatnost listiny, o niž soudy opřely svá rozhodnutí, a to ve smyslu ustanovení § 52 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tím, že se odvolací soud touto námitkou vůbec nezabýval a v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, proč tak neučinil, porušil podle dovolatelky ustanovení § 132 o. s. ř., článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i článek 90 Ústavy České republiky. Podle přesvědčení dovolatelky se soudy zcela neodůvodněně ztotožnily s tvrzením žalované, že zápisem V. N. (jako jednatele) do obchodního rejstříku byla neplatnost cizozemské listiny zhojena. Dovolatelka rovněž kritizuje jako nesprávný závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Podle jejího názoru pohledávku je třeba pojímat jako její kvalifikované právo vůči žalované vyplývající ze sporného závazkového právního vztahu, u kterého je zcela prokazatelně dán a priori naléhavý právní zájem, a to již pohledávkou samotnou. Rozhodnutí soudů obou stupňů pokládá za vadná i proto, že nelze paušálně a schematicky odmítnout žalobkyni její právo na soudní ochranu jen proto, že nežaluje na plnění , ale toliko na určení existence sporné pohledávky. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v této věci.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

V rozsahu v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do určení existence pohledávky žalobkyně za žalovanou ve výši 730.069,80 Kč, je nelze podřadit případům uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/. Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ni v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Závěry formulované v předchozím odstavci se pro danou věc prosadí především v tom, že při úvaze o zásadní významnosti rozsudku odvolacího soudu po právní stránce co do výroku o určení existence pohledávky žalobkyně nepřihlížel dovolací soud k těm námitkám dovolatelky, jež se po obsahové stránce připínají k existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

V rovině argumentů snášených dovoláním na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (co do kritiky závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení existence pohledávky), pak Nejvyšší soud zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nehledává, když v uvedeném ohledu odvolací soud rozhodl v souladu se standardní a ustálenou judikaturou. Podle této judikatury určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Platí též, že žaloba o určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. (srov. v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 17/1972 ).

V situaci, kdy se dovolatelka domáhá vůči žalované určení existence (splatné) pohledávky z titulu dlužného nájemného, ačkoli mohla bez dalšího podat žalobu o splnění (o zaplacení) této (splatné) pohledávky, lze úsudek, že na takovém určení nemá ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem (srov. opět zejména R 17/1972) označit za triviální. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání v dotčené části jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, v této části odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

V rozsahu, v němž se týkalo požadavku na určení neplatnosti dodatku č. 1 a neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., vycházeje přitom ze závěrů, jež formuloval v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210. Zde na dané téma uzavřel, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o požadované určení, proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Je-li totiž žaloba (až) v odvolacím řízení zamítnuta (jen) pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (a zde taková situace v poměrech rozhodnutí odvolacího soudu nastala), pak to znamená, že otázka neplatnosti úkonů, o jejíž určení šlo, meritorně řešena (a pro účastníky závazným způsobem vyřešena) nebyla.

Nejvyšší soud se pak - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především tím, zda je v popsaném rozsahu dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy tím, zda je správný právní závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi z nájmu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Již z toho, že dovolatelka se domáhala i určení existence splatné pohledávky za žalobcem z nájemní smlouvy z titulu nájemného za dobu od 1. března 1998 do 31. května 2000 plyne, že otázku platnosti dodatku č. 1 mohla být bez obtíží řešena jako předběžná ve sporu o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. (ve sporu o zaplacení nedoplatku nájemného ve výši 730.069,80 Kč). Existenci této pohledávky opírá dovolatelka právě o rozdíl mezi výší nájemného sjednaného původní nájemní smlouvou z 26. ledna 1998 a (nižší) výměrou nájemného podle (dle jejího přesvědčení neplatného) dodatku č. 1 k této smlouvě z 10. února 1999. Také potud proto lze - opět především s odkazem na R 17/1972 - míti za správný úsudek odvolacího soudu, že dovolatelka nemá ani na takovém určení naléhavý právní zájem.

V rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Vycházeje z těchto - v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu samého ustálených a opakovaně formulovaných - judikatorních závěrů, Nejvyšší soud pokládá za správný i závěr odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Posouzení platnosti výpovědi z nájmu je totiž jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval (jelikož touto výpovědí platně ukončen nebyl).

Právní posouzení věci odvolacím soudem se tudíž dovolatelce v dovolání uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo.

Zbývá vypořádat se s tím, zda - v rozsahu, v němž je dovolání přípustné - je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož naplnění spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se nevypořádal s její námitkou stran chybějící doložky o vyšším úředním ověření (superlegalizaci) v listině z 15. října 1998 o jmenování V. N. jednatelem žalované a v tom, že soud prvního stupně tuto otázku řešil nesprávně.

Tato námitka zjevně opodstatněna není. Absence úvahy na dané téma v rozsudku odvolacího soudu je logicky dána tím, že ten na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení. Pokud tento závěr - jak rozvedeno výše správně - učinil, pak neměl důvodu zabývat se věcí (v daném směru) meritorně. Jelikož konečným důvodem zamítnutí žaloby v uvedených částech byla v odvolacím řízení absence naléhavého právního zájmu, je pro výsledek dovolacího řízení též zcela bez významu, jak se k řešení otázky superlegalizace postavil soud prvního stupně.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) se nepodávají ani z obsahu spisu. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto v uvedeném rozsahu (tj. pokud se týkalo určení neplatnosti dodatku č. 1 a výpovědi z nájmu) zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítavého výroku) a § 146 odst. 3 o. s. ř. (co do výroku o odmítnutí dovolání) odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. ledna 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu