29 Odo 521/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 14 písm. b) předpisu č. 42/1992Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 521/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Mgr. M. T., proti žalovanému Z. d. S. na H., o zaplacení částky 60.924,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 151/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 12 Co 117/2004-93, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.895,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. října 2003, č.j. 13 C 151/2002-73, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 60.924,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 27. března 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu úhrady majetkového podílu z transformace Z. d. S. na H. (dále jen družstvo ), není důvodná. Odkazuje na ustanovení § 7 odst. 4, § 13 odst. 2 a 3 a § 14 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen transformační zákon ), zdůraznil, že žalobkyně, která nikdy nebyla členkou družstva, je vlastnicí půdy, užívané žalovaným, přičemž vlastnictví nabyla děděním po M. S. zemřelé v roce 1983 (nabytí dědictví bylo potvrzeno rozhodnutím S. n. P. v. ze dne 29. května 1992). Transformační projekt žalovaného byl schválen 5. listopadu 1992 a žalovaný zaslal žalobkyni počítačový výpis ze dne 9. prosince 1992 , v němž jí byl vypočten majetkový podíl na transformace v částce 60.924,57,- Kč, o jehož vydání žalobkyně požádala dne 28. března 2000. Důvodem, pro který soud prvního stupně neshledal žalobu opodstatněnou, byl jeho závěr, že žalobkyně v řízení neprokázala, že ve lhůtě tří měsíců od účinnosti transformačního zákona, tj. do 28. dubna 1992 podala písemnou přihlášku do transformace družstva , přičemž v řízení netvrdila, (ani žádným způsobem neprokazovala), že by byla osobou, které se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 12 Co 117/2004-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 60.924,-Kč s 10% úrokem z prodlení od 27. března 2000 do zaplacení, žalobu co do 2% úroku z prodlení z částky 60.924,- Kč od 27. března 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl veškeré účastníky navrhované a pro posouzení věci podstatné a rozhodné důkazy, které ale nevyhodnotil zcela v souladu s § 132 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Po doplnění dokazování listinami (podacím lístkem a dopisem z 11. května 1992, jakož i výpočtem podílu na majetku žalovaného z transformace zpracovaným 9. prosince 1992) akcentoval, že transformační podíl za půdu o rozloze 2,5283 hektaru a současně i celkový podíl osoby na majetku činí 60.924,57,- Kč a že přihláška do transformace byla žalovaným přijata a evidována pod č. 1271. Proto - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že žalobkyně v rozhodném termínu , tj. do 28. dubna 1992 nárok z transformace u žalovaného uplatnila [viz podací lístek potvrzující odeslání přihlášky do transformace dne 11. dubna 1992 prostřednictvím pošty, jakož i reakce žalovaného (včetně zpracovaného výpočtu majetkového podílu žalobkyně)].

Považuje žalobkyni za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 14 písm. b) transformačního zákona, když tato je vlastnicí půdy užívané žalovaným v hodnotě - dle jeho vlastního vyčíslení - vyšší než zákonem limitovaných 30.000,- Kč, přičemž řádně a včas uplatnila své nároky , shledal odvolací soud žalobu důvodnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu - v rozsahu jeho vyhovujícího výroku ve věci samé - podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [odstavec 3].

Dovolatel především konstatuje, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 14 písm. a) transformačního zákona, když nebyla členkou družstva, ani oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 14 písm. c) transformačního zákona, když nebyla osobou, které by se podíl na jmění družstva stanovil podle zvláštních předpisů. Podle přesvědčení dovolatele žalobkyně neprokázala ani splnění kritérií vyžadovaných ustanovením § 14 písm. b) transformačního zákona; neunesla totiž důkazní břemeno ohledně splnění podmínky, že se písemně přihlásila u družstva do tří měsíců od účinnosti transformačního zákona a současně neprokázala (jako vlastnice půdy), že její majetek (půdu) družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb.

V této souvislosti odvolacímu soudu zejména vytýká nesprávnost hodnocení důkazů co do závěru o včasnosti přihlášky, když ve lhůtě do 28. dubna 1992 žalobkyně ostatně nemohla doložit ani vlastnictví k půdě (rozhodnutí S. n. p. P. v., jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobkyní, bylo vydáno až 29. května 1992). Dále dovolatel poukazuje na absenci tvrzení (a důkazů) ze strany žalobkyně, pokud jde o prokázání, že družstvo půdu převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., přičemž polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu co do výpočtu majetkového podílu.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Jelikož vady, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu v dovolání obsažených námitek. Dovolacímu přezkumu přitom podrobil v prvé řadě ty argumenty, jimiž dovolatel (prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.) zpochybňuje správnost skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.

Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani nijak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, dovolatel namítá, že žalobkyně ani netvrdí , že družstvo půdu v jejím vlastnictví převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Potud je jeho argumentace - z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. - nepřípadná, když nebere v úvahu, že sám žalovaný v průběhu jednání před soudem prvního stupně 9. července 2003 (srov. protokol o jednání č.l. 64-65) výslovně prohlásil, že do roku 1991 ZD S. a ZD T. byly společné s označením ZD M. c., S. na H. a že v roce 1991 došlo k rozdělení na ZD S. a ZD T., přičemž současně vyslovil názor, že pozemky užívala S. na H. (rozuměj půdu, jejíž vlastnicí byla žalobkyně). Pokud jde o skutkový závěr, podle něhož se žalobkyně písemně přihlásila u družstva do tří měsíců od účinnosti transformačního zákona, ani v tomto směru neshledává Nejvyšší soud výhrady dovolatele opodstatněnými. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku jednoznačně uvedl, o které důkazy své skutkové zjištění v tomto směru opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, přičemž v hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledal z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor.

Za případnou Nejvyšší soud nepovažuje ani argumentaci dovolatele, podle níž žalobkyně nemohla ve lhůtě do 28. dubna 1992 doložit vlastnictví k nemovitostem, když měla předmětné pozemky zdědit na základě rozhodnutí ze dne 29. května 1992, sp. zn. D 811/92. Je tomu tak již proto, že výše uvedeným rozhodnutím bylo potvrzeno, že veškerý nově najevo vyšlý majetek (půda, za kterou byl žalobkyni vypočten majetkový podíl) po M. S., zemřelé 31. července 1983, zdědila žalobkyně. Skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí tří měsíců od účinnosti transformačního zákona, je pak bez právního významu, když dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku), nehledě k tomu, že transformační zákon nevylučuje, aby - v případě sporu o existenci vlastnického práva - nemohlo být vlastnictví prokázáno po uplynutí shora uvedené lhůty.

Důvodnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele zpochybňující výši majetkového podílu. Dovolatel sice správně poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1999, pod číslem 1, podle nichž je schválený transformační projekt pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný v částech, které byly schváleny valnou hromadou oprávněných osob (§ 2 odst. 2 a § 10 transformačního zákona), s tím, že výpočet majetkového podílu podle § 9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu a je-li nesprávný, může se oprávněná osoba dovolat soudní ochrany (stejně tak družstvo, pokud by oprávněné osobě nesprávně vypočtenou částku vyplatilo, se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení); dovozuje z nich však důsledky, které - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - akceptovat nelze.

Nesouhlas s žalobkyní požadovanou výší majetkového podílu totiž žalovaný mohl (a to přes skutečnost, že vůči ní původně neměl výhrady - viz jeho dopisy adresované žalobkyni a datované 20. září a 2. listopadu 2000 - č.l. 48 a 49) vyjádřit provedením opravy jejího výpočtu. Neučinil-li tak, a omezil-li se pouze na to, že - oproti svému původnímu stanovisku - správnost výše majetkového podílu zpochybnil, shledává Nejvyšší soud i tuto námitku nedůvodnou. Tvrzení dovolatele, že odvolací soud nesprávně vycházel při stanovení výše majetkového podílu pouze z nepodepsaného počítačového výtisku , je pro posouzení otázky naplnění uplatněných dovolacích důvodů nevýznamné, když - jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu - výši majetkového podílu potvrdil samotný žalovaný v již shora zmiňovaných dopisech.

Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu v rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo, přičemž na nesprávnost právního posouzení věci dovolatel usuzoval právě s odkazem na jiný, než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, není naplněn ani dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když závěr, podle něhož je žalobkyně oprávněnou osobou podle ustanovení § 14 písm. b) transformačního zákona, je správný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni v částce 6.820,-Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 6.895,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 26. října 2005



JUDr. Petr Gemmel, v. r.

předseda senátu