29 Odo 505/2004
Datum rozhodnutí: 29.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 505/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. A. J., jako správce konkursní podstaty úpadkyně C., a. s. v likvidaci, proti žalovanému P. H., o zaplacení 30.778,25 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 313/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 429/2003-37, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 50 Cm 313/2001-19, kterým tento soud zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 1. 10. 2001, č. j. Sm 609/2001-5. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že vychází ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně a nijak nezpochybněných.

Konstatoval, že spor je o otázku, zda v případě, kdy na majetek dlužníka je prohlášen konkurs, lze se za trvání konkursního řízení domoci vůči němu plnění mimo konkursní řízení.

Z důvodů, které zcela přesně uvedl soud prvního stupně, to podle odvolacího soudu možné není. Pokud trvá konkursní řízení, lze pohledávky, kde je úpadce dlužníkem, uplatnit výlučně tím, že budou přihlášeny do konkursu. Je pravdou, že jejich hmotněprávní existence není přihláškou podmíněna a tyto pohledávky trvají, ať přihlášeny byly nebo nikoli, dokud však konkursní řízení neskončí, nemohou být úspěšně uplatněny proti dlužníku běžnou žalobou. Bude to možné až poté, co konkursní řízení skončí. Z toho vyplývá, že žalobě o zaplacení směřující za trvání konkursu proti úpadci nelze vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace na jeho straně. Povaha pohledávky přitom nerozhoduje, týká se to i pohledávek ze směnek a dopadá to i na zajišťující dlužníky všeho druhu.

Odvolací soud uzavřel, že napadené usnesení soudu prvního stupně je věcně správné, a proto je podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítl nesprávné právní posouzení věci a rozpor s hmotným právem.

V odůvodnění dovolání uvedl, že má vůči žalovanému směnečnou pohledávku, kterou mu soud prvního stupně přisoudil vydáním směnečného platebního rozkazu ze dne 1. 10. 2001, č. j. Sm 609/2001-5. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky. Soud prvního stupně se zabýval pouze těmi námitkami, v nichž žalovaný poukázal na nedostatek své pasivní legitimace a s odkazem na to, že na žalovaného byl dne 20. 2. 2001 pod sp. zn. 48 K 7/2001 prohlášen Krajským soudem v Hradci Králové konkurs, směnečný platební rozkaz zrušil. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť žalobce uplatnil u soudu vůči němu peněžitý nárok poté, co na jeho majetek byl prohlášen konkurs, a tudíž měl svou pohledávku přihlásit do konkursního řízení.

Nalézací soud takto posoudil skutečnost, že žalobce podal žalobu za trvání konkursu, a to s odkazem na část ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. (dále jen zákon o konkursu ), s tím, že dnem prohlášení konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty na správce konkursní podstaty. Odvolací soud pak tento rozsudek potvrdil, a to přesto, že uzavřel, že hmotněprávní existence pohledávek za úpadcem není podmíněna jejich přihlášením do konkursu.

S odkazem na účel právní úpravy konkursu a na jednotlivá ustanovení zákona o konkursu žalobce dovozuje, že není konkursním věřitelem žalovaného. Tvrdí, že přednost zákona o konkursu před občanským soudním řádem se projevuje tím, že věřitel má vedle možnosti stát se účastníkem řízení podle občanského soudního řádu, tj. žalobcem, také možnost stát se účastníkem řízení podle zákona o konkursu, tj. konkursním věřitelem. Pokud věřitel nevyužije práva stát se konkursním věřitelem, je procesním důsledkem nemožnost účasti na poměrném uspokojení z majetku v konkursní podstatě. Nepřihlášení pohledávky do konkursu tak má důsledky pouze ve vztahu ke konkursnímu řízení, tj. věřitel ztrácí jen právo získat procesní postavení konkursního věřitele, a tím možnost být uspokojen v rámci konkursního řízení.

Dále pak dovolatel uvedl, že přestože nalézací soud neopřel své rozhodnutí o tu část ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu dle které lze zahájit řízení o nárocích týkajících se majetku patřícího do podstaty jen na návrh správce nebo proti správci a zabývá se též pojmem podstata . Rovněž dovodil, že do podstaty nepatří dluhy a jiné závazky, které má dlužník. Řízení v této věci se tedy majetku patřícího do podstaty netýká, neboť jeho předmětem není majetek v podstatě, ale závazek dlužníka.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že je přesvědčen, že dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není, a že nejsou splněny podmínky § 237 odst. 3 o. s. ř. Se závěry soudy obou stupňů se ztotožňuje a navrhuje zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, správce podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval (nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku). Neztrácí-li úpadce prohlášením konkursu právní subjektivitu, nelze mu upřít ani způsobilost být účastníkem řízení, která je na způsobilosti mít práva a povinnosti založena (srov. § 19 o. s. ř.).

Prohlášením konkursu neztrácí úpadce ani procesní způsobilost (způsobilost před soudem samostatně jednat).

Prohlášením konkursu však byla omezena práva úpadce k majetku podstaty ve prospěch správce, který se ovšem nestal účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce vystupoval. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu dovádí nastalé účinky do důsledku (a předchází možným konfliktům) potud, že k právu správce nakládat s majetkem podstaty připíná i jeho povinnost žalovat příslušné nároky svým jménem - pozitivně tedy vymezuje jeho aktivní věcnou legitimaci ve sporu (míněna aktivní věcná legitimace v tom smyslu, že jako případný nositel sporného práva není k jeho uplatnění povolán subjekt jiný). Z uvedeného pak pro osobu úpadce bezprostředně plyne závěr opačný, totiž ten, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby není (jako nositel vlastnického práva nemůže toto právo po dobu trvání konkursu realizovat).

Lze tedy uzavřít, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, a že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu nezakládá ani jinou procesní překážku, jež by soudu bránila o žalobě podané úpadcem po prohlášení konkursu, pro nároky tam uvedené, věcně rozhodnout. Takovou žalobu je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci, jakož i tehdy, je-li jiné než vykonávací řízení zahájeno pro pohledávky, které je třeba přihlásit do konkursu (§ 20 odst. 1 zákona o konkursu) mimo podmínek uvedených v § 23 a § 24 zákona o konkursu.

Pokud pak dovolatel namítá rozpor s hmotným právem, není tato námitka důvodná proto, že odvolací soud odůvodnil svůj potvrzující rozsudek výlučně v rovině procesní, když dovodil nedostatek pasivní legitimace žalovaného, nikoli v rovině hmotněprávní.

Pro úplnost je třeba uvést k námitce dovolatele, že uplatněná pohledávka se netýká majetku patřícího do podstaty, že podle § 6 odst. 2 zákona o konkursu se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu. Z toho pak logicky vyplývá, že tohoto majetku se týkají veškeré pohledávky, které vznikly žalovanému, neboť ten jiný majetek mít nemůže a jakýkoli dluh žalovaného se musí nutně týkat jeho majetku.

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu