29 Odo 501/2001
Datum rozhodnutí: 25.02.2003
Dotčené předpisy: § 209 předpisu č. 99/1963Sb., § 210 předpisu č. 99/1963Sb., § 241 odst. 3 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 501/2001-241

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky H., spol. s r. o., o zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. Firm. 35943/97, Rg. C 1003, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2001, č. j. 5 Cmo 138/2001 - 225, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2001, č. j. 5 Cmo 138/2001225, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. května 1998, č. j. Firm 35943/97, Rg. C 1003-182, zastavil řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku týkající se obchodní společnosti H., spol. s r. o. (dále též jen společnost ). Soud prvního stupně uzavřel, že společnost (coby navrhovatelka) byla usnesením ze dne 26. února 1998 (č. j. Firm. 35943/97, Rg. C 1003-180), jež jí bylo doručeno (ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) dne 27. dubna 1998, vyzvána k odstranění vad návrhu. Jelikož tak ve stanové lhůtě neučinila, soud řízení v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

Odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. května 2001, č. j. 5 Cmo 138/2001 - 225, odmítl (podle § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) jako opožděné. Podle odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně navrhovatelce doručováno na adresu jejího sídla dle obchodního rejstříku, přičemž poprvé se zásilka vrátila soudu dne 12. května 1998 a podruhé dne 29. května 1998. Ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 o. s. ř. se za den doručení považuje třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu, i když se adresát o tom nedozvěděl. Jelikož třetím dnem od vrácení nedoručené zásilky bylo pondělí 1. června 1998, posledním dnem lhůty k podání odvolání bylo úterý 16. června 1998. Odvolání však bylo podáno osobně u soudu prvního stupně teprve dne 27. března 2001, tedy po uplynutí lhůty k podání odvolání.

Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítajíc, že předmětem řízení bylo provedení zápisu změn do obchodního rejstříku, přičemž z předložených dokumentů k zápisu bylo zřejmé, že jednatelé, kteří jsou zapsaní v obchodním rejstříku již své funkce nevykonávají a jejich činnost na základě mandátních smluv do doby zápisu změn vykonávají jejich mandatáři. S ohledem na tuto skutečnost mělo být doručováno dle § 48 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Soud prvního stupně podle tohoto ustanovení skutečně postupoval, s tím, že jeho rozhodnutí bylo doručeno mandatáři J. Š. dne 16. března 2001. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání ve shodě s bodem 13. a 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Ač to dovolatelka v dovolání výslovně neuvádí, dovolacími argumenty zjevně zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o opožděnosti dovolání a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem ) a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vady řízení nebyly v dovolání namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu, takže úkolem Nejvyššího soudu bylo v hranicích podaného dovolání přezkoumat správnost právního posouzení otázky včasnosti podaného odvolání odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, tj. ve znění zákona č. 600/1992 Sb., 264/1992 Sb., 591/1992 Sb., 286/1993 Sb., 156/1994 Sb., 84/1995 Sb., 142/1996 Sb., 94/1996 Sb., 142/1996 Sb. a 77/1997 Sb. (dále též jen obch. zák. ) podle kterého ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je zřejmé, že v době podání návrhu na provedení změn v obchodním rejstříku (k 30. září 1997), neměl již zápis jednatelů společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku charakter konstitutivní, nýbrž deklaratorní.

Z obsahu spisu pak plyne, že usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení bylo soudem prvního stupně doručováno celkem třikrát na adresu sídla dovolatelky zapsaného v obchodním rejstříku, přičemž vždy se zásilka vrátila soudu zpět, a to dne 21. května 1998, 29. května 1998 a 10. srpna 1998, s poznámkou firma zrušena . V neposlední řadě bylo usnesení o zastavení řízení doručeno dne 16. března 2001 oběma jednatelům navrhovatelky.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí toliko uvedl, že předmětná zásilka se vrátila soudu prvního stupně nejprve dne 12. května 1998 a poté dne 29. května 1998. Lhůta pro podání odvolání proto začala běžet dne 1. června 1998 a posledním dnem lhůty byl 16. červen 1998.

Jak vyplývá z předkládací zprávy (č.l. 224), soud prvního stupně pokládal podané odvolání za včasné, neboť s počátkem běhu lhůty pro podání odvolání spojoval teprve v pořadí poslední doručení (a to dne 16. března 2001 jednatelům navrhovatelky, za něž v souladu s ustanovením § 13 odst. 2 obch. zák. pokládal byť nezapsané A. S. a J. Š.).

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000, uveřejněném pod č. 39/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že jestliže z obsahu spisu nevyplývalo, proč soud prvního stupně - ač zásilka nebyla vrácena jako nedoručitelná s odůvodněním, že účastník nemá na uvedené adrese bydliště, případně že se na této adrese nezdržuje - rozhodnutí doručil znovu, nemůže odvolací soud bez dalšího šetření uzavřít, že již první doručení založilo účinky doručení řádného. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli) mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích § 209 a § 210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření.

Má-li předseda senátu soudu prvního stupně podle § 209 o. s. ř. podat zprávu, že odvolání je opožděné, nebo má-li činit úkony podle § 210 o. s. ř., jež předpokládají jeho úsudek, že odvolání opožděné není, je odůvodněné požadovat, aby tak činil vědomě a na základě potřebných zjištění. Jestliže tedy soud prvního stupně dá svým postupem účastníku najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu lhůty k podání odvolání nespojuje (tím, že rozhodnutí doručí znovu) a že podaný opravný prostředek pokládá za včasný (tím, že v předkládací zprávě výslovně uvede, že odvolání bylo podáno včas, nebo že v ní jako den doručení napadeného rozhodnutí odvolateli vyznačí den nového /dalšího/ doručení), nemůže odvolací soud bez dalšího šetření, jež v sobě zahrnuje především zpřístupnění informace o možnosti jiného posouzení běhu odvolací lhůty odvolateli, uzavřít, že opakované doručení bylo nadbytečné, a že již doručení první založilo účinky doručení řádného. To platí zvláště za situace, kdy první doručení bylo uskutečněno fikcí, tak, že se zásilka reálně k adresátu nedostala.

Jelikož odvolací soud bez dalšího šetření uzavřel, že odvolání je opožděné, aniž se výše popsaným způsobem vypořádal s dalšími úkony soudu prvního stupně směřujícími k doručení rozhodnutí jednatelům společnosti, nezbývá než uzavřít, že právní posouzení včasnosti odvolání odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Pro posouzení otázky včasnosti odvolání bude nezbytné, aby se odvolací soud zabýval rovněž tím, zda soud prvního stupně postupoval správně, když usnesení o zastavení řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku doručoval jednatelům A. S. a J. Š., jaké účinky takové doručení mělo (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2474/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 5) a jakou povahu měla mandátní smlouva, na jejímž základě byli jednatelé A. S. a J. Š. oprávnění vystupovat za navrhovatelku, když zápis jednatelů do obchodního rejstříku nemá od účinnosti zákona č. 142/1996 Sb. konstitutivní charakter.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 25. února 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu