29 Odo 499/2005
Datum rozhodnutí: 18.07.2006
Dotčené předpisy: § 220p odst. 3 předpisu č. 513/1991Sb., § 220a odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 499/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci návrhu Ing. M. Ch., za účasti C. W., a. s., na přezkoumání výše vypořádání a určení jeho správné výše, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 16/2004, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 8 Cmo 296/2004-20, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 50 Cm 16/2004-10, kterým tento soud zastavil řízení ve věci.

V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že v projednávané věci se navrhovatel domáhá přezkumu výše vypořádání vůči společnosti C. W., a. s. (dále jen společnost ). Návrh odůvodnil tím, že v době od 1. března 2002 do 9. prosince 2003 byl akcionářem právního předchůdce společnosti, která zanikla bez likvidace převedením obchodního jmění na hlavního akcionáře podle § 220p obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Hlavní akcionář vyplácí bývalým akcionářům zaniklé společnosti vypořádání ve výši 7,899 Kč za akcii o jmenovité hodnotě 10,- Kč. Podle navrhovatele došlo převodem obchodního jmění k převzetí alikvotních podílů drobných akcionářů na rozsáhlém, zejména nemovitém majetku původně lesních společností, za pouhý zlomek jeho skutečné tržní hodnoty. Výše vypořádání je podhodnocena a přiměřené vypořádání se podle navrhovatele blíží částce 50,- Kč za jednu akcii.

Odvolací soud konstatoval, že podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), jakmile soud k námitce odpůrce uplatněné nejpozději při jeho prvním úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví. Věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje, nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo se rozhodčí soud odmítne věcí zabývat.

Podle § 220p odst. 4 věty první, čtvrtá a pátá obch. zák., se při zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na akcionáře namísto smlouvy o fúzi vyhotovuje smlouva o převzetí obchodního jmění, která musí být uzavřena mezi společností a hlavním akcionářem. Ustanovení § 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. platí přiměřeně. Místo výměnného poměru akcií a lhůty při jejich výměně se ve smlouvě o převzetí uvádí výše a lhůta vypořádání v penězích.

Podle § 220k odst. 1 obch. zák. (které se podle § 220p odst. 3 obch. zák. použije přiměřeně i na zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře) může smlouva o převodu obchodního jmění určit, že se o přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích bude rozhodovat v rozhodčím řízení.

V této věci společnost (při prvním úkonu ve věci samé) namítla, že smlouva o převzetí obchodního jmění mezi zanikající společností a hlavním akcionářem určuje řešení případných sporů o přezkum vypořádání a určení jeho výše v rozhodčím řízení (§ 220p odst. 4, § 220k odst. 1 in fine obch. zák.), a proto je dán důvod podle § 106 odst. 1 věta prvá o. s. ř. pro zastavení řízení.

Pro posouzení důvodnosti podaného odvolání je podle odvolacího soudu třeba odpovědět na otázku, zda vůbec a pokud ano, jaký právní význam má pro toto řízení rozhodčí doložka ve smlouvě o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem. Je třeba zkoumat, zda tato rozhodčí smlouva, jejíž stranou akcionář není a jejíž uzavření může ovlivnit pouze při hlasování valné hromady, je či není překážkou postupu v tomto řízení. Otázkou případného rozporu jednání hlavního akcionáře na valné hromadě, která schválila převod obchodního jmění, s § 56a obch. zák. se odvolací soud v tomto řízení nezabýval, protože v této věci se nejedná o nárok podle § 131 obch. zák. .

Při posuzování otázky významu rozhodčí doložky ve smlouvě o převzetí obchodního jmění pro řízení o určení správné výše vypořádání, vycházel odvolací soud z následujících úvah:

Právo na přiměřené vypořádání v penězích a přezkum jeho výše, mají minoritní akcionáři zanikající společnosti (§ 220p odst. 2, § 220k odst. 1 obch. zák.). Toto právo nesvědčí ani zrušované společnosti, ani hlavnímu akcionáři, který přebírá její obchodní jmění. Pokud by soud přisvědčil názoru navrhovatele, podle něhož jej rozhodčí doložka ve smlouvě, jejíž stranou není, nezavazuje, právní úprava § 220k odst. 1 věta třetí obch. zák., by postrádala jakýkoli smysl. Zákon by totiž umožnil stranám smlouvy řešit v rozhodčím řízení spory o nárok, který nemají.

Ve prospěch výkladu, podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o fúzi nebo o převodu obchodního jmění závazná i pro akcionáře, který ovšem není smluvní stranou této smlouvy, svědčí i systematické zařazení tohoto ustanovení do § 220k obch. zák., které upravuje práva akcionáře a nikoli práva či povinnosti zanikající společnosti a jejího nástupce.

Výklad, podle něhož je případnou rozhodčí doložkou ve smlouvě o fúzi nebo o převodu obchodního jmění vázán akcionář, který není stranou této smlouvy, ostatně odpovídá i účelu úpravy práva akcionáře na přiměřené vypořádání a na přezkum jeho výše (§ 220p odst. 2, odst. 4, § 220k odst. 1, 5, 7 obch. zák.) a pravidlu rozumného uspořádání vztahu všech zúčastněných stran složitého procesu přeměny společnosti, jehož klíčovým a obtížným problémem je určení výměnného poměru akcií a případné výše doplatků k těmto akciím (v případě sloučení nebo splynutí společnosti) nebo určení výše přiměřeného vypořádání v případě převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře. Z obtížnosti stanovení ekonomického potenciálu všech zúčastněných společností a kvantifikace nároku akcionářů na odpovídající počet akcií nástupnické společnosti a doplatek v penězích, či na částku přiměřeného vypořádání, potom vyplývá snaha zákonodárce umožnit rychlou a účinnou ochranu práv všech stran zúčastněných v procesu přeměny tím, že pro majetkové spory mezi nástupnickou společností a bývalým akcionářem zaniklé společnosti lze předem dohodnout rozhodování v rozhodčím řízení.

Tato úprava podle odvolacího soudu není v rozporu s principem práva na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, a to nejen proto, že rozhodčí nálezy a jejich výkon podléhají soudní kontrole, ale rovněž proto, že stanovení výměnného poměru, výše dorovnání a výše přiměřeného vypořádání je především odbornou otázkou.

Podle odvolacího soudu rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem, má pro spory o majetkové nároky akcionářů zanikající společnosti z procesního hlediska obdobné procesní účinky jako rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky řízení podle § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a je překážkou dalšího postupu v tomto řízení, pokud nejsou splněny předpoklady stanovené ve druhé větě § 106 odst. 1 o. s. ř.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatel tvrdí, že v projednávané věci se musí použít druhé věty § 106 odst. 1 o. s. ř. Nebyla splněna základní podmínka pro rozhodnutí sporu v řízení před rozhodci, a to písemná dohoda, tedy projev vůle účastníků tohoto řízení svěřit věc rozhodcům. Navrhovatel shledává rozpor se základními ustanoveními zákona č. 216/1994 Sb. Podle ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodnout jeden nebo více rozhodců, nebo stálý rozhodčí soud. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., k tomu aby rozhodčí doložka byla platně ujednána mezi stranami by stačilo, aby písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. K takovému projevu ze strany navrhovatele však nedošlo. Uzavřenou dohodou rozhodl hlavní akcionář za všechny menšinové akcionáře více než 90% hlasů o vyloučení pravomoci obecných soudů. Z tohoto postupu je patrná snaha vyloučit možnost, aby se menšinoví akcionáři mohli domáhat ochrany práva u nezávislého soudu a zamezit tak právu menšinových akcionářů na spravedlivý proces. Tím došlo, mimo jiné, ke zvýhodnění hlavního akcionáře, který rozhodl o převzetí společnosti svými více než 90 % hlasy a uzavřel takovou smlouvu o převzetí se zaniklou společností, kde rozhodčí doložkou zároveň rozhodl, u jaké osoby se třetí osoby (ostatní menšinoví akcionáři) mohou domáhat svého práva na přezkoumání vypořádání. To odporuje podle dovolatele § 220p odst. 3 ve spojení s § 220a odst. 8 obch. zák. Dovolatel považuje rozhodčí doložku za neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, neboť odporuje dobrým mravům, když obě společnosti zúčastněné na procesu přeměny byly provázané. Ke dni uzavření smlouvy o převzetí obchodního jmění, tj. ke dni 19. listopadu 2003 působil ve funkci předsedy představenstva jak zanikající společnosti, tak hlavního akcionáře Ing. J. D. a ve funkci místopředsedy představenstva obou společností Ing. F. Č., přičemž první z uvedených zastupoval zanikající společnost a druhý hlavního akcionáře.

Dovolatel tvrdí, že smlouva obsahující rozhodčí doložku, kterou uzavíraly stejné osoby, když vedení představenstev obou společností byla shodného složení zásadně omezuje jeho ústavou zaručená práva a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil k projednání soudu prvního stupně.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2006, je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

V projednávané věci dovolatel namítá proti tomu, že není účastníkem smlouvy, do které byla začleněna rozhodčí doložka uzavřená podle ustanovení § 220p odst. 3 a § 220k odst. 1 obch. zák., což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ale že ji uzavřeli společnost a její hlavní akcionář, přičemž obě společnosti byly personálně provázané.

K tomu dovolací soud konstatuje, že soulad uvedené právní úpravy s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. již přezkoumal Ústavní soud, který uzavřel, že tato právní úprava není s tímto ustanovením v rozporu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. III. ÚS 84/2005). S tímto závěrem i jeho odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud pak dovolatel namítá, že v projednávané věci je důvodem porušení jeho ústavou zaručených práv to, že smlouvu obsahující rozhodčí doložku uzavíraly stejné osoby, když vedení představenstev obou společností byla shodného složení , dovolací soud dospěl k závěru, že takový stav nezákonnost uzavřené smlouvy nezakládá, neboť tuto smlouvu sice uzavírala představenstva obou společností, ale až poté, co její návrh schválily jejich valné hromady (§ 220p odst. 3 a § 220a odst. 1 obch. zák.), které tedy jedině mohly rozhodnout o obsahu této smlouvy.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. července 2006

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu