29 Odo 489/2006
Datum rozhodnutí: 26.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 489/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. M. B., a. s., proti žalovaným 1) R. L., a 2) M. Z. (dříve P.), o zaplacení částky 3,605.520,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 1/97, o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 5 Cmo 54/2005-403, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 535,50 Kč, k rukám jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. června 1998, č. j. 42 Cm 1/97-141, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2003, č. j. 42 Cm 1/97-256, zamítl žalobu o zaplacení částky 3,605.520,- Kč proti prvnímu žalovanému K. d. z., s. p. (výrok I.), původně druhému žalovanému J. P., třetí žalované M. Z., čtvrté žalované společnosti P. d. v., spol. s r. o. a pátému žalovanému Z. D. uložil zaplatit žalobkyni částku 3,605.520,- Kč a na náhradě nákladů řízení 144.224,- Kč, s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních a s tím, že proti pátému žalovanému Z. D. je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podala nynější první žalovaná a druhá žalovaná odvolání. Při jednání o odvolání konaném dne 19. října 2005, vyhlásil odvolací soud usnesení o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti žalované č. 3 . Po projednání odvolání byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 5 Cmo 54/2005-403, o jednání v nepřítomnosti třetí žalované, podala tato žalovaná dovolání.

Odvolacímu soudu vytýká, že odvolání projednal a o něm rozhodl v její nepřítomnosti, přestože již dne 23. září 2005 byla soudu doručena plná moc, kterou udělila k zastupování ve věci I. F., jako obecnému zmocněnci poté, kdy svému předchozímu zástupci advokátu M. Z., jemuž bylo předvolání k jednání o odvolání doručeno, plnou moc vypověděla. Odvolací soud nového zástupce k jednání neobeslal , přestože k tomu byl dostatek času. Má zato, že odvolací soud tak měl učinit a nestalo-li se tak a obecný zmocněnec se k jednání nedostavil, měl odvolací jednání odročit.

Zdůrazňuje, že její zástupce proto nemohl navrhnout provedení důkazů listinami, které již založil do spisu (tehdy jako zástupce čtvrté žalované) po rozhodnutí soudem prvního stupně. Dovolatelka polemizuje rovněž se správností skutkových zjištění učiněných z některých důkazů a namítá, že jí bylo upřeno právo být při jednání zastoupena, vznášet návrhy na provedení důkazů ve spise již založených a předložení nových. Proto navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že bude jednáno v nepřítomnosti třetí žalované, bylo zrušeno.

Žalobkyně považuje dovolání podle občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 1. ledna 2001 za nepřípustné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, odkazuje přitom na bod 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání proti napadenému usnesení přípustné proto, že je nelze podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny a) až f). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o jednání v nepřítomnosti účastníka není usnesením ve věci samé.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za postup soudu v průběhu řízení je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci § 237 písm. f) o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.

Z obsahu spisu se podává, že dovolatelka byla v řízení zastoupena advokátem M. Z. na základě plné moci ze dne 23. ledna 1998 (srov. č. l. 98). Předvolání k jednání u odvolacího soudu na 19. října 2005 bylo tomuto zástupci dovolatelky doručeno dne 11. července 2005 (srov. doručenku u č. l. 380). Dne 23. září 2005 byla odvolacímu soudu ke sp. zn. 5 Cmo 54/2005 doručena plná moc udělená dovolatelkou dne 2. září 2005 I. F., odvolání plné moci z téhož data udělené Z. a přípis Z. dovolatelce ze dne 18. srpna 2005, v němž se uvádí, že advokátní kanceláři bylo doručeno předvolání k jednání před odvolacím soudem v předmětné věci, a je navrhováno vypovězení smlouvy o právní pomoci (srov. č. l. 383-386). Následně dne 29. září 2005 bylo odvolacímu soudu ke sp. zn. 5 Cmo 54/2005 doručeno oznámení Z. o odvolání plné moci. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ve věci sp. zn. 5 Cmo 54/2005 ze dne 19. října 2005, vyplývá, že byla zjištěna nepřítomnost třetí žalované při jednání a bylo vyhlášeno usnesení: bude jednáno v nepřítomnosti žalované č. 3 (srov. č. l. 402, 403), nyní jde o druhou žalovanou. V závěru téhož odvolacího jednání pak odvolací soud vyhlásil rozsudek, jímž ve vztahu k dovolatelce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Tento rozsudek (č. j. 5 Cmo 54/2005-410) dovolatelka rovněž napadla dovoláním a věc je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 29 Odo 488/2006.

Z výše uvedeného plyne, že označeným usnesením o vedení řízení (jímž pro další průběh řízení ani nebyl vázán) odvolací soud ještě nemohl přivodit zásah do procesních práv dovolatelky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Není totiž splněna podmínka, že označeným usnesením byla dovolatelce odňata možnost před soudem jednat. Ta se mohla naplnit jen tím, že odvolací soud v nepřítomnosti dovolatelky o její věci skutečně jednal a rozhodl (zde označeným rozsudkem); úvahy o možné zmatečnosti řízení by ovšem v takovém případě musely být prověřeny v mezích mimořádného opravného prostředku podaného dovolatelkou proti rozhodnutí ve věci samé (proti rozsudku odvolacího soudu). Dovolání proto není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Jelikož dovolání není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 375,- Kč podle ustanovení § 14 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 85,50 Kč), a celkem činí 535,50 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2008

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á, v. r.

předsedkyně senátu