29 Odo 489/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 489/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové rozhodl v konkursní věci dlužnice O. a. s., zastoupené JUDr. H. H., advokátkou o návrhu věřitelek a/ B. E.., spol. s r. o., a b/ M. p. o. k., s. r. o., zastoupené JUDr. A. K., advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 K 43/2000, o dovolání navrhujících věřitelek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003, č. j. 2 Ko 274/2002-688, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatelky jsou povinny zaplatit dlužníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně dlužníka JUDr. H. H.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. července 2002, č. j. 8 K 43/2000 - 315, zamítl návrh věřitelek a/ a b/ na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (bod I. výroku), dále zamítl návrh, aby dlužnici byl ustanoven předběžný správce (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).

Soud dospěl k závěru, že navrhující věřitelky nedoložily ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) své splatné pohledávky za dlužnicí, vzešlé z licenční smlouvy uzavřené dne 5. března 1992 mezi právním předchůdcem dlužnice (státním podnikem O. O.) a M. I. (dále též jen MI ), v níž se státní podnik zavázal k úhradě licenčního poplatku.

Podle soudu navrhující věřitelka a/ neosvědčila předloženými listinami právní důvod vzniku své pohledávky ve výši 1.497.620,- Kč (neuvedla skutečnosti, na jejichž základě státnímu podniku vznikla povinnost platby provést). Neměl rovněž za osvědčeno, že by se v rozsahu dluhu odpovídajícího tvrzené pohledávce měla dlužnice stát právním nástupcem státního podniku.

V rovině úkonů, na jejichž základě tvrzená pohledávka měla přejít z MI na navrhující věřitelku a/ (z MI na společnost J. m. m. l. /dále též jen J. /, z J. na navrhující věřitelku b/ a z té pak /jako část původní pohledávky/ na navrhující věřitelku a/), neměl soud za osvědčeno, že pohledávka přešla z MI na J.

K uznání dluhu z 31. prosince 2001 soud s odkazem na § 323 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) uvedl, že identifikace uznaného závazku odkazem na licenční smlouvu, s tím, že jde o licenční poplatky za výztuže M. 17/37, je nedostatečná

Co do hodnocení pohledávky navrhující věřitelky b/ odkázal soud na závěry, které vyslovil k pohledávce navrhující věřitelky a/. Na tomto základě uzavřel, že jde o pohledávky sporné, jež v souladu se závěry obsaženými ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ) není povolán řešit.

K odvolání obou navrhujících věřitelek Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (první výrok) a v bodech III. a IV. výroku je zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Odvolací soud uzavřel, že o pohledávce navrhující věřitelky a/ v mezidobí již rozhodl Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky, a to nálezem z 8. ledna 2003, s tím, že tímto nálezem rozhodčí soud zamítl požadavek navrhující věřitelky a/, aby jí dlužnice zaplatila částku 1.497.620,- Kč, popřípadě 1.130.025,- Kč s příslušenstvím, či celkem 1.878.183,- Kč s příslušenstvím, pro nedostatek aktivní věcné legitimace.

K pohledávce navrhující věřitelky b/ odvolací soud uvedl, že uznání dluhu dopisem ze dne 26. května 1998, není řádným uznáním, neboť v předmětném případě k uznání nepostačuje odkaz na licenční smlouvu a typ licenčního výrobku; toto uznání je ve smyslu § 37 obč. zák. neplatným právním úkonem pro svoji neurčitost, která vyplývá z velkého rozsahu pohledávek věřitele vůči dlužnici, jichž se mohlo uznání týkat.

Při neurčitosti uznání závazku z 26. května 1998 bylo věcí navrhující věřitelky b/, aby doložila, že jí společnost J. mohla postoupit pohledávky za licenční poplatky z licenční smlouvy. Odvolací soud pak i v reakci na odvolací tvrzení uzavřel, že navrhující věřitelka b/ vskutku nedoložila, že pohledávku nabyla postoupením od společnosti J. (jelikož nebylo řádně doloženo, jakým způsobem tuto pohledávku předtím nabyla J. od MI.). Přitom k prokázání aktivní věcné legitimace této věřitelky by bylo nutné vést další dokazování a odstraňovat rozpory v listinách předkládaných navrhujícími věřitelkami.

Obě navrhující věřitelky podaly proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíce, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní spatřují dovolatelky v tom, že je zásadního významu nejen z hlediska obecného dopadu na obdobné případy uznání závazku ze smlouvy o dílo podle ustanovení § 323 obch. zák. a posouzení průkaznosti aktivní legitimace, ale i proto, že je rozhodující pro právní posouzení věci samé a řeší otázky dovolací judikaturou neřešené, jejichž výklad tudíž není ustálený. Přitom tak činí v rozporu s hmotným právem, zejména s obchodním zákoníkem.

Uznáním právního názoru odvolacího soudu na určitost uznání závazku a aktivní legitimaci jako obecného pravidla pro řešení obdobných situací by docházelo k poškozování věřitelů jako navrhovatelů konkursu, umožňovalo by únik dlužníků z jejich závazků a vedlo by k maření účelu konkursního řízení.

V rovině právního posouzení věci dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že shodně se soudem prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že listina z 26. května 1998 neobsahuje dostatečně určité uznání závazku dlužnice vůči věřitelce (J.). Odvolací soud podle dovolatelek též pominul skutečnost, že označená listina není jen uznáním závazku podle § 323 obch. zák., ale má za následek i prodloužení promlčecí doby všech závazků z licenční smlouvy do 31. prosince 2005 (podle § 401 obch. zák.). Ve vazbě na tuto skutečnost mají za samozřejmé, že žádné závazky dlužnice z licenční smlouvy nejsou promlčeny a odvolací soud nevytkl soudu prvního stupně zanedbání ověření existujících pohledávek dlužnice vůči věřiteli, ač jde o jednoduchý právní úkon, jehož provedení dovolatelky navrhovaly před soudem prvního stupně naposledy v podání z 10. dubna 2002 a následně i v odvolání.

Odtud dovolatelky usuzují na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatelek též nevzal v úvahu, že podáním z 25. března 2003 předložily notářsky ověřené dokumenty potvrzující, že společnost J. vstoupila jako univerzální sukcesor do práv a závazků plynoucích z licenční smlouvy z 5. března 1992.

Dále dovolatelky podávají v dovolání přehled požadavků kladených na uznání závazku podle § 323 obch. zák. v literatuře (zmiňují /bez bližší identifikace vydání a nakladatelství/ díla Kopáč, L.: Obchodní kontrakty, I. díl., Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník.Komentář., Pelikánová, I: Obchodní právo, II. díl, Pelikánová, I: Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl a Nesnídal, J. - Marek, K. - Pokorná, J. - Pohl, T. - Vích, J.: Lexikon obchodního práva), s tím, že listina z 26. května 1998 splňuje souhrn nejpřísnějších požadavků z této literatury vzešlých. Uznání je totiž písemné, je v něm vymezena osoba dlužnice i věřitele, dokument obsahuje uznávací prohlášení dlužnice, předmět závazku je vymezen způsobem odlišitelným od jiných závazků dlužnice vůči věřiteli a je jednoznačně identifikován výší i odkazem na příslušnou smlouvu a je uveden i rozsah závazku, kterého se uznání týká.

K výši závazku dovolatelky uvádějí, že bylo jednak možné do uznání uvést, že bylo prodáno licenčního výrobku M. 17/37 za 230,298.500,- Kč, nebo že dlužný licenční poplatek dle licenční smlouvy mezi poskytovatelem a příjemcem z 5. března 1992 činí 11,514.925,- Kč. Licenční smlouva, na kterou uznání závazku odkazuje, totiž v článku 10.3 explicitně uvádí sazbu licenčního poplatku 5%. Dovolatelky dále připomínají, že z textu uznání závazku je zřejmé, že částka 11,514.925,- Kč neobsahuje úroky a jde tedy o závazek nominální.

Ke smlouvě ze dne 24. května 2000 dovolatelky upřesňují, že tato zahrnuje závazky za veškeré vyrobené výztuže M. 17/37, M. 14/32 a M. 22/46 a ještě úroky z neuhrazených závazků ke dni 24. května 2000. Proto je ve smlouvě uvedena částku 76,767.464,- Kč.

Dovolatelky dále v dovolání rozebírají, zda byly splněny všechny požadované podmínky uznání závazku vycházejíce z podmínek uvedených v příspěvku Doc. JUDr. Nesnídala, CSc., publikovaném v časopise Právní rádce ročník 1999, číslo 3 (příloha 10).

Na tomto základě nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uznání závazku je neurčitým právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97.

Dovolatelky též upozorňují, že odvolací soud v rozporu s § 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, z čehož dovozují, že je řízení postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

K údajnému nedostatku aktivní věcné legitimace společnosti J. ze smlouvy z 5. března 1992, dovolatelky konstatují, že i v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť nevzal v úvahu, že podáním z 25. března 2003 předložily notářsky ověřené dokumenty s apostilou, kterými jsou výpisy z britského obchodního rejstříku. Tyto dokumenty jednoznačně prokazují, že u poskytovatele plnění z licenční smlouvy z 5. března 1992 jde o univerzální sukcesi. Firmy MI, L. I. H. l. a J., jsou právně totožné subjekty se shodným identifikačním číslem. Došlo jen ke změně jména v souladu s článkem 28(7) britského obchodního zákoníku. K 5. březnu 1992 existoval v A. jediný výrobce, a to MI, což v kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 386/96, 33 Cdo 2272/98, 25 Cdo 395/2000 a 21 Cdo 315/2001, prokazuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci.

Dovolatelky mají dále za to, že ve vztahu k otázce vzniku a předávání díla, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jelikož odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř., neboť je řádně nepoučil dle § 119a odst. 1 o. s. ř. ani o následcích nesplnění výzvy dle § 118a o. s. ř.

Dovolatelky proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v potvrzujícím výroku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužnice ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolatelky dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu v celém potvrzujícím výroku, tedy i v té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na ustanovení předběžného správce. Jak se ovšem podává z usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 52/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje), dovolání potud přípustné není. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, pak může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelky mu - oproti svému mínění - nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

K argumentům, jež dovolatelky pojí s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy Nejvyšší soud při úvaze, zda dovolání může být přípustné, nepřihlížel.

V rozsahu, v němž dovolatelky uplatňují způsobilý (co do úvahy o přípustností dovolání) dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud k jejich argumentům uvádí následující:

1) Navrhující věřitelka a/ v mezích dovolací argumentace ponechává stranou skutečnost, že - podle zjištění odvolacího soudu - v řízení před k tomu povolaným rozhodčím soudem s požadavkem na uspokojení tvrzené pohledávky neuspěla (nálezem z 8. ledna 2003 byla její žádost zamítnuta) a že již tato skutečnost opodstatňuje minimálně závěr odvolacího soudu, že její pohledávka je sporná.

2) K pohledávce navrhující věřitelky b/ Nejvyšší soud uvádí, že při společném skutkovém základu pohledávek obou dovolatelek a shodné genezi jejich postupování z původní věřitelky, MI, se pochybnosti spojované s existencí pohledávky navrhující věřitelky a/, tak jak byly vyjádřeny ve zmíněném nálezu rozhodčího soudu, nutně musí projevit i pochybnostmi o pohledávce navrhující věřitelky b/.

3) Nelze přehlédnout, že valná většina dovolacích námitek se pojí s konkrétním skutkovým terénem věci, a s vlastní skutkovou verzí případu, kterou dovolatelky ve vazbě na příslušnou právní argumentaci Nejvyššímu soudu v podrobně formulovaném dovolání předkládají. Ačkoli dovolatelkám nelze upřít snahu přenést zejména argumentaci vážící se k uznání závazku z 26. května 1998 do obecné roviny právní, Nejvyšší soud má za to, že právní posouzení věci v daném ohledu co do svého významu nepřekračuje meze projednávaného případu (nemá judikatorní přesah), přičemž s ohledem na skutkovou podmíněnost příslušných právních řešení nelze v dotčeném směru činit ani závěr o rozporu s hmotným právem.

4) Obdobně jako pod bodem 3) je pojímána i polemika se závěrem o nedoložení přechodu či převodu pohledávky na společnost J., v důsledku kterého byl formulován závěr, že pohledávka nemohla posléze přejít ani na dovolatelky.

5) V rozsáhle pojatém dovolání nadto není věnována dostatečná pozornost závěru odvolacího soudu, že k prokázání aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky b/ by bylo nutné vést další dokazování a odstraňovat rozpory v listinách předkládaných navrhujícími věřitelkami, zjevně navazujícímu na úsudek soudu prvního stupně, že konkursní soud není povolán řešit pohledávky, jejichž existence je sporná. Potřebu dalšího dokazování v této souvislosti potvrzují samy dovolatelky, jestliže v dovolání odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl další jimi navržené důkazy. Z dosavadního obsahu spisu lze přitom bez obtíží usuzovat na řadu dílčích skutkových problémů pojících se s dokládáním pohledávek navrhujících věřitelek. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěry, které k této otázce formuloval již pod bodem VIII. stanoviska, a podle kterých povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, zejména jestliže provedením dokazování lze odstranit pochybnosti soudu o tom, zda dlužník je v úpadku, a získat informace o majetkových poměrech dlužníka, konkursní soud však není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi.

Dovolatelky samy k tomu na str. 15 dovolání uvádějí, že formu konkursního řízení volí jako pojistku proti majetkovým převodům prováděným dlužnicí, která by tak v budoucnu (až si dovolatelky v řízení u rozhodčího soudu zajistí exekuční titul) byla pro účely exekuce nesolventním. Ani za těchto okolností ovšem nelze spor o existenci pohledávek ve skutkové rovině přenášet na půdu konkursního soudu (k zajištění dlužníkova majetku postižitelného exekučně po skončení příslušného nalézacího řízení o sporné pohledávce slouží jiné nástroje než konkurs, typicky předběžná opatření).

V usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud k řečenému vysvětlil, že důvod nenařizovat jednání (a návrh na prohlášení konkursu zamítnout) má konkursní soud i tehdy, jestliže již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího věřitele nebo známého věřitele.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že věřitel, jehož návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka byl zamítnut proto, že nedoložil svou nevykonatelnou splatnou pohledávku vůči dlužníku, může takový návrh pro tutéž pohledávku podat znovu, bude-li mu pohledávka po pravomocném zamítnutí původního návrhu na prohlášení konkursu pravomocně přiznána rozhodnutím příslušného orgánu nebo stane-li se pohledávkou vykonatelnou.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání navrhujících věřitelek byla odmítnuta, přičemž dlužnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátkou za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen vyhláška ).

Sazba odměny za dovolací řízení o návrhu na prohlášení konkursu se pak určuje podle § 8 písm. b/ vyhlášky, ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky částkou 3.200,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550.- Kč, jelikož advokátka dlužnice učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, činí 75- Kč. Částka přiznaná dlužnici k tíži dovolatelek (vzhledem k povaze věci solidárně) tak činí 1.625,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu