29 Odo 488/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 488/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně G. M. B., a. s., se proti žalovaným 1) R. L., a 2) M. Z. (dříve P.), o zaplacení částky 3,605.520,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 1/97, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 5 Cmo 54/2005-410, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč, k rukám jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. června 1998, č. j. 42 Cm 1/97-141, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2003, č. j. 42 Cm 1/97-256, zamítl žalobu o zaplacení částky 3,605.520,- Kč proti prvnímu žalovanému K. d. z., s. p. (výrok I.), původně druhému žalovanému J. P., třetí žalované M. Z., čtvrté žalované společnosti P. d. v., spol. s r. o. a pátému žalovanému Z. D. uložil zaplatit žalobkyni částku 3,605.520,- Kč a na náhradě nákladů řízení 144.224,- Kč, s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění ostatních a s tím, že proti pátému žalovanému Z. D. je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).


K odvolání nynější první žalované (dědičky původně žalovaného J. P.) a druhé žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2005, č. j. 5 Cmo 54/2005-410, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalovaným potvrdil (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a vyslovil, že proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání (třetí výrok).


V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a správné jsou i právní závěry o tom, že na původně druhého žalovaného J. P. a třetí žalovanou přešla podle ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby spolu s privatizovaným majetkem prvního žalovaného K. d. z., s. p., část závazku ze smlouvy o úvěru č. 1008/93/K uzavřené dne 23. prosince 1993 mezi prvním žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně K. b., a. s. Ztotožnil se i se závěrem, že po prodeji části podniku smlouvou uzavřenou dne 23. března 1995 mezi žalovaným J. P. a třetí žalovanou jako prodávajícími a čtvrtou žalovanou společností P. d. v., spol. s r. o. jako kupující, prodávající ručí za závazek ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 477 odst. 3 obchodního zákoníku. Právním nástupcem J. P. se za odvolacího řízení stala druhá žalovaná, jež odpovídá za dluhy zůstavitele podle ustanovení § 470 odst 1 občanského zákoníku do výše ceny nabytého dědictví.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že odvolání projednal a rozhodl o něm v její nepřítomnosti, přestože již 23. září 2005 byla soudu doručena plná moc, kterou udělila k zastupování ve věci I. F., jako obecnému zmocněnci, poté, kdy svému předchozímu zástupci advokátu M. Z., jemuž bylo předvolání k jednání o odvolání doručeno, plnou moc vypověděla. Odvolací soud nového zástupce k jednání neobeslal , přestože k tomu byl dostatek času. Má za to, že odvolací soud tak měl učinit a nestalo-li se tak a obecný zmocněnec se k jednání nedostavil, měl odvolací jednání odročit.


Zdůrazňuje, že její zástupce proto nemohl navrhnout provedení důkazu listinami, které již založil do spisu (tehdy jako zástupce čtvrté žalované) po rozhodnutí soudem prvního stupně. Dovolatelka polemizuje se správností skutkových zjištění učiněných z některých důkazů a namítá, že jí bylo upřeno právo být při jednání zastoupena, podávat návrhy na provedení důkazů ve spise již založených a předložení nových. Proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně považuje dovolání podle občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 1. ledna 2001 za nepřípustné.


Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, odkazuje přitom přiléhavě na bod 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.


Podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, které je pro věc rozhodné, dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné pouze za podmínek taxativně stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.


Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti nepodala (odstavec 2).


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.


Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za postup soudu v průběhu řízení je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soud v této interpretaci § 237 písm. f) o. s. ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soud k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.


Platí rovněž, že postupem, který je v souladu se zákonem, nemůže být účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. 29 Odo 373/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 74).


Z obsahu spisu se podává, že dovolatelka byla v řízení zastoupena advokátem M. Z. na základě plné moci ze dne 23. ledna 1998 (srov. č. l. 98). Předvolání k jednání u odvolacího soudu na 19. října 2005 bylo tomuto zástupci dovolatelky doručeno dne 11. července 2005 (srov. doručenku u č. l. 380). Dne 23. září 2005 byla odvolacímu soudu ke sp. zn. 5 Cmo 54/2005 doručena plná moc udělená dovolatelkou dne 2. září 2005 I. F., odvolání plné moci z téhož data udělené Z. a přípis Z. dovolatelce ze dne 18. srpna 2005, v němž se uvádí, že advokátní kanceláři bylo doručeno předvolání k jednání před odvolacím soudem v předmětné věci, a je navrhováno vypovězení smlouvy o právní pomoci (srov. č. l. 383-386). Následně dne 29. září 2005 bylo odvolacímu soudu ke sp. zn. 5 Cmo 54/2005 doručeno oznámení Z. o odvolání plné moci. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ve věci sp. zn. 5 Cmo 54/2005 ze dne 19. října 2005, vyplývá, že byla zjištěna nepřítomnost třetí žalované při jednání a bylo vyhlášeno usnesení: bude jednáno v nepřítomnosti žalované č. 3 (srov. č. l. 402, 403), nyní jde o druhou žalovanou.


Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 3/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že oznámil-li účastník řízení soudu vypovězení procesní plné moci svému zástupci poté, co tento zástupce byl řádně a včas vyrozuměn o termínu soudního jednání, při kterém nebylo zapotřebí osobní účasti zastoupeného (§ 49 odst. 1 o. s. ř.), neměl soud povinnost vyrozumět účastníka znovu o termínu jednání. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k nově zvolenému zástupci účastníka.


Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že při předvolání dovolatelky k jednání o odvolání byl dodržen zákonem předvídaný postup a řízení zmatečností podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postiženo není. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3,§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 1.439,- Kč), a celkem činí 9.014,- Kč.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 27. března 2008


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á , v. r.


předsedkyně senátu