29 Odo 472/2002
Datum rozhodnutí: 17.12.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 472/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) K. H., a B) Ing. J. H., proti žalovanému Z. o. d. R., o zaplacení 471.966,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 620/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2002, čj. 49 Co 69/2000-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně A) , advokáta.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud v odvoláním napadené části (ve vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení) rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28.4.2000, čj. 6 C 620/99-145, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni A) částku 471.966,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 19.9.1999 do zaplacení.

Žalovaný podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ). Z obsahu odůvodnění dovolání je zřejmé, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné a dále mu vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá nesprávný výklad zákona č. 42/1992 Sb. soudy obou stupňů, které zaujaly názor, že v případě neexistence dohody o způsobu uspokojení nároků plynoucích z transformačních podílů nepřichází do úvahy jiný způsob vypořádání, než vypořádání v penězích. V této souvislosti považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu možnost aplikace ustanovení § 561 občanského zákoníku při vypořádání majetkového podílu a dále otázku posouzení platnosti tzv. odstupní smlouvy ze dne 26.12.1992 uzavřené mezi oběma žalobci. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně A) ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a vzhledem k tomu, že dle jejího názoru zde nejsou zákonné předpoklady pro dovolání, navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání není přípustné.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci - jak se podává ze spisu na čl. 174 a 191 - naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

S ohledem na to, že dovolatelem předestřenými otázkami - jakou formu má mít vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu v případě neexistence dohody, zejména s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb., provedenou zákonem č. 144/1999 Sb. a zda je za této situace možná aplikace ustanovení § 561 občanského zákoníku - se Nejvyšší soud již zabýval v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 8.8.2001, ve věci sp. zn. 29 Odo 134/2001, nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam a dovolání tak není přípustné. Pokud jde o námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno, dovolací soud uzavřel, že případná existence výše uvedeného nedostatku by zatížila řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., ke které je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. To však pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání přípustné není a sama existence výše uvedené vady přípustnost dovolání založit nemůže, Nejvyšší soud se touto námitkou dovolatele nezabýval.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalobkyni a) vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně a) sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 7 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 17. prosince 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu