29 Odo 462/2005
Datum rozhodnutí: 30.05.2006
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 462/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně K. spol. s r. o., proti žalovanému JUDr. A. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného K., s. r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 Cm 51/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2004, č.j. 3 Cmo 75/2003-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č.j. 3 Cmo 75/2003-114, potvrdil ve správném znění rozsudek ze dne 7. ledna 2003, č.j. 27 Cm 51/2001-49, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu na vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen sporné nemovitosti ) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně K. spol. s r. o. (dále jen úpadkyně ) a nepřiznal vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení (výroky I. a II.); ve výroku o nákladech řízení mezi hlavními účastníky jej zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).

Odvolací soud - cituje ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty byla žalobkyní podána po uplynutí k tomu určené lhůty.

Přitom zdůraznil, že se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle kterých Krajský soud v Brně žalobkyni usnesením ze dne 24. dubna 2001, č.j. 27 K 4/2000-479, které bylo žalobkyni doručeno 7. května 2001, vyzval, aby proti správci konkursní podstaty ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení podala žalobu na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Jelikož soudem určená třicetidenní lhůta marně uplynula 6. června 2001, přičemž žaloba v předmětné věci byla soudu doručena osobně až 8. června 2001, odvolací soud uzavřel, že byla podána poté, co již nastaly zákonné důsledky ustanovení § 19 odst. 2 věty poslední ZKV.

Výhrady žalobkyně akcentující, že jí soud prvního stupně nedoručil předvolání k jednání ani poučení podle ustanovení § 118b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), považoval odvolací soud za neopodstatněné. Žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, pročež v intencích ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. měl soud povinnost doručit písemnosti tomuto zástupci, když o případ, že by účastník (žalobkyně) měl v řízení sám něco osobně vykonat, nešlo.

Zpochybnila-li žalobkyně - v rámci podaného odvolání - své vlastní skutkové tvrzení, podle něhož výzvu k podání vylučovací žaloby převzala 7. května 2001 (srov. žalobu č.l. 1 - 3) a navrhla-li v této souvislosti důkazy, jimiž mělo být toto doručení zpochybněno , odvolací soud zdůraznil, že takové důkazy směřují k jinému zjištění skutkového stavu věci a nikoli ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na jejichž základě soud prvního stupně skutkový závěr o datu doručení výzvy učinil.

Proto odvolací soud, aniž dokazování žalobkyní požadovaným způsobem doplnil, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jakožto věcně správné potvrdil.

Usnesením ze dne 27. ledna 2005, č.j. 27 (34) Cm 51/2001-126, pak soud prvního stupně znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje ve výkladu ustanovení § 115, § 118b, § 119a a § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., jakož i ve výkladu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV.

Dovolatelka namítá, že jí nebylo řádně doručeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2001, č.j. 27 K 4/2000-479, když výzvu převzala jí neznámá osoba (podpis na dokladu o doručení není podpisem osoby oprávněné za žalobkyni přebírat písemnosti), což potvrzuje odvolacímu soudu předložené odborné vyjádření PHDr. J. V. ze dne 25. května 2004 , podle kterého s velkou pravděpodobností nejde o pravý podpis jednatele žalobkyně. Dále dovolatelka poukazuje na skutečnost, že jí nebylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně na den 7. ledna 2003 (k tomuto jednání byl předvolán pouze její zástupce - advokát), ačkoli se práva osobní účasti na jednání nevzdala. Potud dovolatelka poukazuje na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2001, sp. zn. III. ÚS 189/01, jakož i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 70/92.

V situaci, kdy soud prvního stupně žalobkyni v rozporu s ustanovením § 115 o. s. ř. a výše citovanými rozhodnutími k jednání nepředvolal, odňal jí možnost jednat před soudem, jakož i právo určené ustanovením § 119a o. s. ř.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i v potvrzujícím výroku ohledně náhrady nákladů řízení vedlejšího účastníka, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda je dovolání v této části přípustné. Uvedený výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím soudům nižších stupňů vytýká, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, které jsou podřaditelné ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., způsobilým dovolacím důvodem (§ 241b odst. 2 a 3 o. s. ř.) nejsou. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka namítá existenci tzv. zmatečnostní vady, k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jejíž existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá založit není (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výkladu ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. Závěr, že ustanovení § 19 odst. 2 věty druhé ZKV upravuje nevyvratitelnou domněnku správnosti soupisu a že k zachování lhůty pro podání žaloby o vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty úpadce (§ 19 odst. 2 ZKV) je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, je totiž standardně soudní praxí zastáván (srov. např. bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 9/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatelky, že v řízení nebyla doložena ověřená plná moc osvědčující její zastoupení advokátem a že neautorizovala ani žádné písemné podání ve věci. Nejvyšší soud totiž již v usnesení ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 10, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ani v případě, že plnou moc v řízení před soudy České republiky udělí tuzemskému zástupci účastník v cizině, není třeba zastoupení ověřovat veřejnou listinou, s tím, že má-li plná moc povahu listiny soukromé, nemusí být ani opatřena předepsanými ověřeními . Dovolatelkou kladená otázka, zda soud může vydat rozhodnutí bez jakéhokoli ověření otázky existence, pravosti, věrohodnosti a způsobilosti účastníka (posuzováno ve vztahu k samotné žalobkyni) pak - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - postrádá jakýkoli smysl, když soudy nižších stupňů tím, že ve věci meritorně rozhodly, pozitivně posoudily i otázku právní subjektivity a procesní způsobilosti obou účastníků řízení.

Za zásadně právně významné nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu dovolatelkou zastávaných právních názorů co do doručování usnesení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (a nutnosti jeho doručení nikoli pouze zástupci s plnou mocí - advokátu, nýbrž i zastoupenému účastníku) a co do možnosti uplatňovat v odvolacím řízení nová tvrzení a důkazy (při absenci poučení podle § 119a o. s. ř.).

Je tomu tak již proto, že doručování písemností účastníku zastoupenému zástupcem s procesní plnou mocí upravuje jednoznačně ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. a stejně tak úprava obsažená v ustanovení § 32 odst. 3 o. s. ř. nevzbuzuje žádných pochybností o tom, že povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení, výzvy nebo upozornění lze splnit tím, že budou poskytnuty jeho zástupci s procesní plnou mocí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a v něm formulovaný názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Z hlediska tvrzení dovolatelky o tom, že nebyla poučena podle ustanovení § 119a o. s. ř., je takový závěr opodstatněný také proto, že poučení podle tohoto ustanovení směřuje pouze vůči těm účastníkům, resp. jejich zástupcům, kteří byli přítomni u jednání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 76).

Konečně po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výtka dovolatelky o možnosti zpochybnit v rámci odvolacího řízení nově navrženými důkazy závěry soudu prvního stupně o datu doručení výzvy k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV. V poměrech projednávané věci totiž dovolatelka v odvolání (viz č.l. 64 až 68) a v následných podáních zpochybnila správnost (pravdivost) svého skutkového tvrzení o datu doručení výzvy k podání vylučovací žaloby, přičemž navrhla důkazy, jimiž hodlala zpochybnit pravost podpisu svého jednatele na dodejce. Potud ale nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá, nýbrž o to, aby nově navrženými důkazy byl skutkový stav zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175). Účelovost zmíněné výhrady je navíc - podle Nejvyššího soudu - evidentní i z toho důvodu, že žalobkyně navrženým důkazem vyvrací svá vlastní žalobní tvrzení.

Lze tedy uzavřít, že v rovině právního posouzení věci důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dán není a co do tvrzené zmatečnostní vady přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nelze; Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. května 2006



JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu