29 Odo 455/2003
Datum rozhodnutí: 25.05.2004
Dotčené předpisy: § 239 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 47 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb., § 48 odst. 1 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 455/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně U. O. G., zastoupené, advokátkou, proti žalované B. M., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cms 245/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2002, č.j. 4 Cmo 744/2000-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č.j. 11 Cms 245/96-104, uložil žalované povinnost do třiceti dní od doručení rozsudku změnit své obchodní jméno tak, aby neobsahovalo pojem B. ani jiný pojem s tímto zaměnitelný, s tím, že uplynutím uvedené lhůty je tento výrok rozsudku vykonatelný (výrok I.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna do třiceti dnů od doručení tohoto rozsudku zdržet se označování svého zboží slovem B. nebo slovem s ním zaměnitelným, a to jak na tomto zboží, tak i na obalech a všech souvisejících reklamních a jiných materiálech (výrok II.) a žalobkyni přiznal právo uveřejnit výroky tohoto rozsudku v období do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náklady žalované ve formě placeného inzerátu v denících H. n. a P., dále též v týdeníku P. B. J. v rozsahu maximálně formátu A6 (výrok III.). Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení a vrátil žalobkyni přeplatek soudního poplatku (výroky IV. a V.).

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. září 2002, č.j. 4 Cmo 744/2000-152, rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ve výrocích I. a II., pokud jimi byla uložena povinnost změnit obchodní jméno žalované tak, aby neobsahovalo pojem B. a pokud jí byla uložena povinnost zdržet se označování svého zboží slovem B. , a dále ve výrocích III. a IV. potvrdil (první výrok). Ve zbývající napadené části výroků I. a II. tento rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá (druhý výrok). Dále odvolací soud proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, k nimž přiřadil i správné závěry právní.

Odvolací soud měl za prokázáno, že žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku v Německu 25. dubna 1991 s označením firmy W. B. M.- f. (správně W. B. M. ) společnost s ručením omezeným (správně G. m. b. H. ), a to s předmětem podnikání výroba strojů všeho druhu a obchod s nimi. Na českém trhu výrobky žalobkyně prodává a propaguje nejméně od roku 1992 společnost C., spol. s r.o., s tím, že ve všech propagačních materiálech byla prezentována příslušnost žalobkyně ke skupině W. G. a výrazně vyznačeno označení B. , případně B. , a to ve spojení stroje B., metoda B. či systém B. .

Žalovaná byla zapsána do obchodního rejstříku 14. září 1994 s obchodním jménem B. M., spol. s r.o., s předmětem podnikání - tryskání - strojní tryskání kovových, betonových a jiných ploch, zprostředkovatelská činnost a obchodní činnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Dne 25. října 1994 žalovaná objednala u společnosti C., spol. s r.o., stroj pro opracování betonových ploch otryskáváním B. 1-10 včetně příslušenství a 14. listopadu 1994 s touto společností uzavřela i kupní smlouvu, jejímž předmětem byl výše uvedený stroj. Žalovaná následně v obchodním styku propagovala a nabízela služby - strojní tryskání a v obchodním styku propagovala a nabízela i prodej svých výrobků s označením B. .

Odvolací soud uzavřel, že žalovaná již v době svého vzniku věděla, že na trhu v České republice jsou pod označením B. nabízeny stroje a materiál používané k opracování různých druhů povrchů tryskáním, tedy k činnosti shodující se s jejím předmětem činnosti, a přesto pro označení své firmy zvolila slovní spojení B. M. , které si následně nechala zaregistrovat jako ochrannou známku a pod kterým nabízí a poskytuje své služby.

Sporné označení (rozuměj označení B. ) odvolací soud shledal způsobilým předmětem ochrany práva známkového i soutěžního, když jde o slovo uměle vytvořené, které nevypovídá o vlastnostech výrobků či služeb.

Na základě důkazů provedených soudy obou stupňů, jež v odůvodnění rozsudku specifikuje, měl odvolací soud za prokázané, že v České republice se na relevantním trhu pojem B. stal příznačným pro žalobkyni jako její zvláštní označení a současně i zvláštní označení jejích výrobků - vysoce specializovaného zařízení na úpravu povrchů.

Obchodní jméno žalované - pokračoval odvolací soud - je tak evidentně zaměnitelné svým dominujícím prvkem B. s užívaným podnikovým označením pro žalobkyni příznačným (byť nechráněným jako ochranná známka) a rovněž evokuje příslušnost žalované ke skupině W. , když účastníci se střetávají svými činnostmi na trhu. Za rozhodující považoval časovou prioritu a fakticky užívané zvláštní označení žalobkyně, jež se tak prosadí proti označení pozdějšímu, byť chráněnému (rozuměj dominující části obchodního jména žalované).

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná tím, že si zvolila obchodní jméno B. M. , že si toto označení nechala zaregistrovat jako ochrannou známku a že pojem B. uvádí na svých reklamních materiálech a internetových stránkách jako označení služby, kterou poskytuje, případně jako označení výrobku, který nabízí slovy B. T. M., S. B. M. , se dopustila nekalé soutěže. Žalovaná tak totiž učinila v době, kdy na relevantním trhu, na němž se účastníci jako soutěžitelé střetávají, byla již nejméně dva roky účastna žalobkyně používající označení B. jako zvláštní označení podniku a svého výrobku a toto označení pro ni bylo příznačné.

Odvolací soud uzavřel, že ze strany žalované jde o jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť vyvolává nebezpečí záměny žalobkyně a žalované ve smyslu ustanovení § 47 písm. a) a b) obchodního zákoníku a dále navozuje dojem propojenosti žalobkyně a žalované, čímž žalovaná parazituje na pověsti žalobkyně (§ 48 obchodního zákoníku). Nabídka stroje P. - K1 - V1 pod označením B. T. M. S. B. M. je způsobilá vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že tento stroj pochází od žalobkyně a jedná se tak též o naplnění skutkové podstaty klamavého označení zboží a služeb ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 obchodního zákoníku.

Jelikož všechna uvedená jednání žalované jsou objektivně způsobilá přivodit žalobkyni újmu, a to nejen majetkovou (odlivem zákazníků), ale zejména též jinou újmu na její dobré pověsti, je zároveň naplněna skutková podstata generální klauzule vymezující jednání nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku.

Ve vztahu k přiznanému právu na uveřejnění výroku rozsudku odvolací soud zdůraznil, že v daném případě bude naplněn účel tohoto institutu podle ustanovení § 55 odst. 2 obchodního zákoníku již pouhým uveřejněním výroků, neboť tyto mají dostatečnou vypovídací schopnost o nekalosoutěžním jednání žalované.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou části výroku, jíž byly uložené povinnosti vztaženy nejen k samotnému pojmu B. , ale též k pojmu jinému, s tímto zaměnitelnému , potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba zamítnuta, podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.

Zdůrazňuje, že všechny otázky, jimiž se v této věci odvolací soud zabýval (či měl zabývat), mají po právní stránce zásadní význam. Jde o otázku neunesení důkazního břemene žalobkyní, o otázku, jakým způsobem je potřeba zjišťovat, zda se neformální označení stalo pro žalobkyni na území České republiky příznačným a kdy, a zda v daném případě lze na základě pouhých tvrzení užívání tohoto označení považovat za oprávněné ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku, popř., zda se uvedené označení nestalo stejně příznačným pro oba účastníky ve vztahu k dominantní činnosti každého z nich, a to vzhledem k rozhodnutí Úřadu pro duševní vlastnictví o zápisech ochranných známek, která nezaměnitelnost označení deklarují.

Dovolatelka namítá, že žalobkyně, pokud užívá slovo B. , pak nikoli jako svoji obchodní firmu nebo její část, popř. jako ochrannou známku, ale pouze jako jakési neregistrované a tedy neformální označení podniku. Aby takové označení mohlo požívat právní ochrany je nutné, aby žalobkyně prokázala, že je pro ni příznačné, přičemž tato příznačnost neformálního označení pro žalobkyni u zákazníků v České republice, ač jde o otázku převážně skutkovou a nikoli právní , nebyla soudem vůbec adekvátním způsobem zjišťována, přestože sama žalovaná u odvolacího jednání navrhla, aby byl ustanoven za tímto účelem znalec z příslušného oboru . Odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) přijatý závěr o příznačnosti označení B. - dle dovolatelky - nemá oporu v provedeném dokazování, s tím, že neúplnost zjišťování existence jakéhokoli důvodu právní ochrany žalobkyně je současně vadou řízení, která měla zásadní vliv na rozhodnutí .

Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že její obchodní firma vyvolává nebezpečí záměny s označením B. u žalobkyně, s tím, že takový závěr je v přímém rozporu s výsledky provedeného dokazování. V tomto směru zdůrazňuje, že u Úřadu průmyslového vlastnictví byla s prioritou od 23. dubna 1996 zapsána slovní ochranná známka B. společnosti T. W. C., 55 S. B., N., I., USA, jakož i kombinovaná ochranná známka žalované B. M. s právem priority od 9. listopadu 1994. Dle názoru dovolatelky je z těchto rozhodnutí nepochybné, že Úřad průmyslového vlastnictví autoritativně vyslovil, že obě uvedená označení zaměnitelná nejsou (srov. ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném od 1. října 1995), a soud je povinen z takových rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty poslední o. s. ř. vycházet.

Dovolatelka dále zdůrazňuje, že odvolací soud z hlediska právního ani skutkového nezkoumal, zda nedošlo k situaci, za které si určitou míru příznačnosti k označení může nárokovat více subjektů, když ve vzájemném vztahu takových subjektů by se nemohl domáhat ochrany žádný z nich.

Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že nijak neodůvodnil kumulaci skutkových podstat údajného nekalosoutěžního jednání žalované a v této souvislosti odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 1 Odon 5/97.

Jelikož odvolací soud v důsledku neúplnosti řízení a nesprávných zjištění, která nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, dospěl k zásadně nesprávnému právnímu posouzení věci , dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a otázky formulované dovolatelkou jsou konstantní judikaturou řešeny, popř. se týkají pouze tohoto konkrétního případu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhuje jeho zamítnutí.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, když odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, jak výslovně zmínil i v důvodech rozsudku.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 o. s. ř., když vady ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejíchž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázky právní (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použít správný předpis a zda byl také správně vyložen, popř. aplikován.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která je významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Z tohoto pohledu má zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (nové) řešení této právní otázky. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů za zásadně právně významné nepovažuje.

Jelikož v případě dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř., nemá dovolatelka k dispozici dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jsou její výhrady vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů nevýznamné. Skutkové závěry o časové prioritě a faktickém užívání označení B. žalobkyní (jako jejího zvláštního označení a jako zvláštního označení jejích výrobků) včetně spojení žalobkyně s tímto označením, na kterých odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci, pokud jde o naplnění jednotlivých skutkových podstat nekalosoutěžních deliktů [§ 46 odst. 1, § 47 písm. a) a b) a § 48 obchodního zákoníku], jakož i z pohledu naplnění znaků tzv. generální klauzule (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku), proto dovoláním zpochybněny být (úspěšně) nemohly.

Možnost uložit rušiteli, aby za účelem odstranění závadného stavu ve znění kmene obchodního jména změnil své obchodní jméno tak, aby neobsahovalo určité slovo (slovní spojení), Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 12. prosince 2000, sp. zn. 29 Cdo 603/2000, přičemž na závěru v tomto rozhodnutí formulovaném nemá důvodu ničeho měnit.

Soudní praxe je rovněž jednotná v tom, že jednáním proti dobrým mravům soutěže a tedy jednáním nekalosoutěžním, proti němuž se dotčený má právo bránit, může být i užití zapsané ochranné známky (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na významu tak ztrácí rovněž argumentace dovolatelky opírající se o skutečnost, že je majitelkou ochranné známky kombinované B. M. a že Úřad průmyslového vlastnictví zápisem této ochranné známky a ochranné známky B. rozhodl o jejich nezaměnitelnosti.

Případným dovolací soud neshledává ani odkaz dovolatelky na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 1998, sp. zn. 1 Odon 5/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod číslem 115, pokud jde o kumulaci skutkových podstat nekalosoutěžního jednání, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na rozdíl od rozhodnutí odkazovaného) konkretizoval, v jakém chování žalované spatřuje klamavé označení zboží a služeb (§ 46 odst. 1 obchodního zákoníku), parazitování na pověsti (§ 48 obchodního zákoníku) i naplnění znaků tzv. generální klauzule (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Výslovné nerozlišení případů vyvolání nebezpečí záměny ve smyslu ustanovení § 47 písm. a) a b) obchodního zákoníku pak samo o sobě zásadní právní význam (pro rozpor s citovaným rozhodnutím) nezakládá.

Ani výhrada dovolatelky, podle níž se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se sporné označení nestalo příznačným i pro ni, není v daném případě podstatná, když řešení této otázky by mohlo být významné pouze pro právní posouzení věci podle ustanovení § 47 písm. b) obchodního zákoníku.

Protože dovolací soud neshledal dovolání žalované přípustným ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaná z procesního hlediska zavinila odmítnutí dovolání a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 1550,- Kč podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 25. května 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu