29 Odo 448/2004
Datum rozhodnutí: 24.08.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému O. z. d. Š., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 24.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 21/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2003, čj. 22 Co 2256/2003-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.112,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28.3.2003, čj. 7 C 21/2003-146, kterým soud prvního stupně žalobu na zaplacení 24.306,- Kč s příslušenstvím zamítl.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Pokud jde o jeho přípustnost, odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Důvodnost dovolání spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně uvádí, že v provedeném dokazování nemá oporu závěr soudu, že žalobce nemá proti žalovanému transformační nárok, když dle dovolatele strany sporu učinily nesporným, že žalobce transformační nárok vůči žalovanému má . Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v posouzení platnosti smlouvy uzavřené mezi stranami dne 13.2.1997. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje dovolání žalobce za nepřípustné a rozhodnutí soudů za správná. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a uložil mu zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadené výše uvedeným dovoláním je již třetím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci.

Prvním rozhodnutím odvolacího soudu je usnesení ze dne 19.1.2001, čj. 7 Co 3062/2000-76, kterým tento soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.8.2000, čj. 8 C 82/2000-56. Tímto rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl.

Druhým rozhodnutím odvolacího soudu je rozsudek ze dne 30.1.2002, čj. 7 Co 2/2002-109, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6.6.2001, čj. 7 C 82/2000-88. Tímto rozsudkem soud vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku. Toto druhé rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně k dovolání žalovaného zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2003, čj. 29 Odo 462/2002-128. Zároveň s ním bylo zrušeno i druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud svoje zrušující rozhodnutí založil na závěru, že oba soudy nesprávně posoudily otázku platnosti dohody stran ze dne 13.2.1997. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i soud odvolací závazný.

Následně pak soudy rozhodly, jak je uvedeno shora.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Jak je patrné z výše uvedeného, dovoláním napadené rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně při svém rozhodování rozsudkem ze dne 28.3.2003, čj. 7 C 21/2003-146, nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, ale právním názorem soudu dovolacího.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o žádné další ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2.037,50 Kč (výše odměny je určena podle § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 2.112,50 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 24. srpna 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu