29 Odo 44/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2006
Dotčené předpisy: § 17 předpisu č. 191/1950Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 44/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužníka Ing. F. Ch., o návrhu věřitelky K. b., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 K 41/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č. j. 1 Ko 254/2003-228, takto:

Dovolání se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2003, č. j. 78 K 41/2002-131, prohlásil na základě návrhu věřitelky K. b., a. s. (dále též jen navrhující věřitelka nebo banka ) konkurs na majetek dlužníka Ing. F. Ch.

Soud prvního stupně (jenž při svých úvahách vyšel především ze shodných skutkových tvrzení účastníků) dospěl k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) v úpadku pro platební neschopnost. Konkrétně uzavřel, že navrhující věřitelka doložila své splatné pohledávky za dlužníkem vzniklé z titulu dlužníkova směnečného ručení na zajišťovacích směnkách vystavených Č. a. s. s. r. o., znějících na částky 235.000,- DEM, 5.270.000,- DEM a 10.000.000,- DEM. Rovněž měla za osvědčenu směnečnou pohledávku České konsolidační agentury (dále též jen ČKA ) po lhůtě splatnosti ve výši 275,846.542,98 Kč ze zajišťovací směnky, kde je dlužník dlužníkem směnečným. Na tomto základě uzavřel, že dlužník má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. K námitkám, jež dlužník v řízení uplatňoval na svou obranu proti pohledávce banky, soud prvního stupně uvedl, že:

1) Návrh na prohlášení konkursu shledává určitým a projednatelným, když navrhující věřitelka se označila za dlužníkovu věřitelku buď proto, že se jako směnečný ručitel zaručil za splnění zajišťovací směnky na částku 15.505.000,- Kč nebo proto, že se jako směnečný ručitel zaručil za splnění tří nově vystavených zajišťovacích směnek znějících na částky 235.000,- DEM, 5.270.000,- DEM a 10.000.000,- DEM, které měly nahradit první zajišťovací směnku.

2) Dlužník měl povinnost plnit bance podle tří nově vystavených směnek bez zřetele k tomu, že smlouva o financování ze dne 11. září 1998 (dále též jen smlouva o financování ) byla dne 30. června 1999 doplněna dodatkem č. 1 (dále též jen dodatek č. 1 ), podle kterého měla být po předložení těchto nových směnek první směnka vrácena výstavci, a k tomu, že banka první směnku výstavci nevrátila.

3) Překážka věci zahájené, která by bránila rozhodnout o návrhu na prohlášení konkursu, není dána, když takovou překážku pro konkursní řízení nevytváří probíhající soudní řízení o splnění závazku.

4) Přepočet směnečné sumy na českou měně je rozhodný až po prohlášení konkursu, není však pochyb o tom, že po zániku měny DEM byly částky uvedené na směnkách automaticky převedeny na měnu EURO, přičemž banka jejich hodnotu vyčíslila k 10. prosinci 2002 i v české měně (246.309.929,80 Kč).

5) Výstavce sice dne 9. listopadu 1999 uhradil bance částku 235.000,- DEM, nešlo však o platbu určenou na úhradu směnky, nýbrž na úhradu mimosměnečného závazku výstavce.

6) Dlužník nejméně od 21. února 2003, kdy se vyjadřoval k návrhu na prohlášení konkursu, věděl, že banka vystupuje jako jeho věřitelka a od jakých titulů své postavení odvozuje.

K námitkám, které dlužník v řízení uplatňoval na svou obranu proti pohledávce ČKA, se soud prvního stupně vyjádřil tak, že:

1) Námitka nemožnosti převodu doplněné blankosměnky nemá oporu v právní úpravě směnečného práva ani v ujednání dlužníka s původní směnečnou věřitelkou (Investiční a Poštovní bankou, a. s.).

2) O požadavku na úhradu směnky musel dlužník vědět z návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (proti směnečnému platebnímu rozkazu vydanému 13. září 2002 podal dlužník námitky 6. února 2003).

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2003, č. j. 1 Ko 254/2003 - 228, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení konkursu potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se věcí zabýval ze skutkového hlediska v dostatečném rozsahu a správný je i jeho závěr, že dlužník je v úpadku formou platební neschopnosti. K odvolacím námitkám dlužníka proti pohledávce banky uvedl, že:

1) Návrh na prohlášení konkursu (ve znění pozdějších doplnění) je dostatečně určitý a srozumitelný.

2) Závazky dlužníka ze tří nově vystavených směnek jsou splatné, nezanikly a dále trvají a námitky, jimiž je dlužník zpochybňuje, nejsou důvodné.

3) Zahájení nalézacího řízení, v němž jde o uplatnění a vymáhání pohledávky, pro niž je konkurs navrhován, nezpůsobuje překážku věci zahájené ve smyslu ustanovení § 83 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).

K odvolacím námitkám dlužníka proti pohledávce ČKA se odvolací soud vyjádřil tak, že blankosměnku vystavenou s doložkou nikoliv na řad lze převést a takovému převodu nebránilo ani směnečné vyplňovací prohlášení (jež převod omezovalo jen u blankosměnky a nikoli u směnky doplněné). V daném případě - pokračoval odvolací soud byla pohledávka, jejíž zaplacení směnka zajišťovala, převedena smlouvou o prodeji podniku a postupní smlouvou na ČKA. V postoupení doplněné směnky pak nelze spatřovat porušení směnečného vyplňovacího prohlášení nebo zákona. Okolnost, že dlužník má k dispozici jiný text směnečného vyplňovacího prohlášení, není podle odvolacího soudu rozhodná pro posouzení pravosti směnečného vyplňovacího prohlášení, jež má v držení ČKA.

Za situace, kdy ze spisu vyplývají všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu, nelze podle odvolacího soudu vytýkat soudu prvního stupně absenci provedení důkazů nebo to, že sám provedl důkazní řízení a nahradil tak řízení nalézací.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně dovolatel uvádí, že nejsou a nebyly splněny podmínky jeho úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, že odvolací soud nerespektoval ratio legis uvedené právní normy a nijak se nevypořádal s jeho nezásadnějšími námitkami proti právním titulům, na jejichž základě se navrhující věřitelka domáhala prohlášení konkursu. Neumožnil tak dovolateli uplatnit tyto námitky v nalézacím řízení, čímž v rozporu a ustálenou praxí a judikaturou, zejména pak se stanoviskem Nejvyššího soudu Rc 52/1998 (jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen stanovisko ) a s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Ko 321/97 prováděl dokazování, aniž dovolateli bylo umožněno se k provedeným důkazům vyjádřit. Současně konkursní soud svým postupem odňal dovolateli právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen Listina ).

Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že návrh na prohlášení konkursu na jeho majetek je od počátku postižen neurčitostí a že podle (níže dovolatelem uvedeného) skutkového děje je více než zřejmé, že banka zásadním způsobem porušila mimosměnečná ujednání. Tato skutečnost zakládá právo výstavce i avalisty odepřít plnění na kteroukoli z předložených směnek (původní směnka byla na základě mimosměnečného ujednání nahrazena třemi novými směnkami a tudíž zanikl právní důvod jejího vystavení a nové tři směnky trpí vadou neposkytnuté valuty), když poskytnutím plnění na kteroukoliv ze směnek by došlo k zásadnímu ohrožení právního postavení těchto subjektů. Uvedená skutečnost rovněž způsobuje neurčitost návrhu na prohlášení konkursu a (při odhlédnutí od práva plnění odepřít) neplnění podmínky dlouhodobosti neplnění splatných závazků dlužníka.

Banka předložila k návrhu na prohlášení konkursu čtyři směnky. První, na 15.505.000,- DEM, byla vystavena na základě smlouvy o financování, další tři na 235.000,- DEM, 5.270.000,- DEM a na 10.000.000,- DEM, byly vystaveny na základě dodatku č. 1 a nahrazovaly první směnku. V dodatku č. 1 bylo totiž výslovně uvedeno, že po vystavení a předání nových tří směnek bude původní směnka vydána výstavci zpět. Odtud dovolatel dovozuje, že práva z první směnky se v důsledku přijetí tří nových směnek bankou stala nevymahatelnými. Tři nové směnky jsou sice platné a vymahatelné, avšak výstavci i avalistovi vzniklo v důsledku protiprávního jednání banky (spočívajícího v porušení povinnosti vydat první směnku) právo odepřít plnění na tyto směnky na základě relativní směnečné námitky neposkytnuté protihodnoty ( neobdržení valuty ) ve smyslu článku I., § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále též jen ZSŠ ). Potud dovolatelka odkazuje zejména na Rozh. č. 6.157 Sv. Váž. (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 6.157 ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný - dále jen Sb. n. s. ), jakož i na dílo Chalupa, R.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. I. díl. Linde Praha a. s., str. 183.

Dovolatel v této souvislosti kritizuje závěr soudu prvního stupně, že podle dodatku č. 1 bude původní směnka vydána až po předložení nových tří zajišťovacích směnek, s tím, že tento závěr vychází z neporozumění institutu námitky neposkytnutí protihodnoty , jež vychází právě z předpokladu, že sjednané protiplnění bude poskytnuto až po vystavení a předání směnky. Odvolacímu soudu dovolatel v této souvislosti vytýká, že se v důvodech rozhodnutí k této námitce vůbec nevyjádřil. Za správný nemá ani názor banky, že protiplněním bylo poskytnutí financování, poukazuje na to, že to bylo protiplněním první směnky, kdežto v době vystavení tří nových směnek již bylo financování výstavci dávno poskytnuto. Kdyby o nových třech směnkách bylo dokončeno nalézací řízení, byl by podle dovolatele dán důvodný předpoklad, že by se svou obranou byl úspěšný. Konkursní soud mu však svým postupem právo na uplatnění obrany v nalézacím řízení odepřel.

Dovolatel dále popisuje časový sled kroků, jež banka učinila k vymožení nároků, s tím, že nejprve dne 11. dubna 2001 podala u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu ve věci první směnky, přičemž on i druhá žalovaná (Č. a. s., s. r. o.) podali proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky. Dovolatel zdůrazňuje, že ještě v doplnění odvolání proti rozsudku č. j. 50 Cm 176/2001-52 ze dne 23. prosince 2002 (tj. tři dny po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dovolatele) banka výslovně uváděla, že avaly na třech nových směnkách nejsou osobními avaly dovolatele a že je považuje za avaly Č. a. s., s. r. o. Dále podala banka 25. června 2001 u téhož soudu návrh na prohlášení konkursu na Č. a. s., s. r. o., dokládaný první směnkou, argumentujíc tím, že avaly na třech nových směnkách nejsou avaly dovolatele a transakce výměny se proto neuskutečnila . Dne 3. července 2001 pak banka v rámci trestního stíhání dovolatele uplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení, včetně částky 15.270.000 DEM. V rámci dalšího trestního řízení zástupci banky rovněž uvedli, že avaly na třech nových směnkách nejsou avaly dovolatele a že z tohoto důvodu banka směnky nepřijala. V rozporu s těmito tvrzeními však banka podala 30. října, 28. listopadu a 28. prosince 2002 u Městského soudu v Praze návrhy na vydání směnečných platebních rozkazů ve věci tří nových směnek, kde naopak uvedla, že avaly na směnkách považuje za avaly dlužníka. Dne 20. prosince 2002 pak banka podala návrh na prohlášení konkursu na majetek dovolatele.

Dovolatel z postupu banky popsaného v předchozím odstavci dovozuje, že je v intencích § 83 o. s. ř. - dána překážka věci zahájené. Tím, že banka uplatnila návrh na náhradu škody v trestním řízení, totiž způsobila nevymahatelnost téhož nároku v rámci civilního řízení, včetně řízení konkursního; potud dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 25/78 publikované pod R 22/79 (správně jde o zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soud ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/7, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 22/1979 ). Důvodnost výše uvedeného závěru plyne podle dovolatele již z toho, že dozorový státní zástupce může v souladu s ustanovením § 47 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), zajistit veškerý majetek obviněného pro trestní účely (což se v daném případě skutečně stalo), čímž obviněnému de facto zcela znemožní poskytovat na své závazky jakékoli plnění.

Podle dovolatele platí, že bez ohledu na výše řečené není splněna ani podmínka úpadku spočívající v neplnění splatné pohledávky po delší dobu . To plyne z toho, že banka se od samého počátku domáhala svých práv z první směnky a u nových tří směnek opakovaně uváděla, že neobsahují osobní aval dovolatele, a proto je nepřijala. Dovolatel však na první směnku odmítal poskytnout plnění, vycházeje z toho, že právní důvod vystavení směnky (kauza) zanikl. Oprávněnost dovolatelova postupu potvrdil jak soud prvního stupně, tak odvolací soud ve směnečném řízení vedeném ohledně první směnky pod sp. zn. 50 Cm 176/2001. Po celou dobu od data splatnosti tří nových směnek tedy banka po dovolateli nepožadovala plnění z těchto směnek a o změně jejího postoje se dovolatel dozvěděl poprvé až 10. února 2003, kdy mu bylo doručeno usnesení o přerušení řízení ve směnečné věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Sm 1415/2002, ohledně směnky na 5.270.000 DEM, tj. více než jeden měsíc po podání návrhu na prohlášení konkursu. Na tomto základě dovolatel uzavírá, že pohledávka banky je sporná a měla být řešena v nalézacím řízení a není splněna podmínka jejího neplnění po delší dobu .

Dovolatel pokládá za protismyslné a odporující zákonu o konkursu a vyrovnání, aby byl prohlášen konkurs na majetek jakéhokoli subjektu na základě neplnění pohledávky, kterou věřitel sám opakovaně popřel a hodnotil jako neexistentní. Skutečnost, že jakýkoli věřitel těsně před podáním návrhu na prohlášení konkursu zásadním způsobem změní právní názor a bez jediné výzvy vůči dlužníku podá návrh na prohlášení konkursu pro pohledávku, kterou sám prohlašoval za neexistující, nelze klást k tíži dlužníka. K tomu dovolatel dodává, že banka při jednání před odvolacím soudem ve směnečné věci Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 176/2001 dne 2. dubna 2003 existenci pohledávky z titulu nových tří směnek znovu popřela (když i na tomto jednání trvala na odvolání z 23. prosince 2002, obsahujícím její tvrzení, že tři nové směnky neobsahují směnečný aval dovolatele).

Dovolatel je rovněž přesvědčen, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily právní aspekty tvrzené pohledávky další věřitelky - ČKA. V této souvislosti dovolatel přitakal závěru odvolacího soudu, že směnka (původně ve formě blankosměnky) vystavená s doložkou nikoliv na řad je ve smyslu ustanovení článku I. § 11 odst. 2 ZSŠ převoditelná pouze s účinky běžného postoupení pohledávky. Jelikož zákon směnečný a šekový pro takový případ předpokládá, že se právní podmínky převodu budou řídit ustanovením § 524 a násl. obč. zák., lze převod vyloučit (podle § 525 odst. 2 obč. zák.) dohodou směnečného věřitele a směnečného dlužníka.

Směnečné vyplňovací prohlášení předložené ČKA i v konkursním řízení pak v článku 5 obsahuje právě ujednání směnečného věřitele a směnečného dlužníka spočívající v zákazu převést blankosměnku na třetí osobu, které se však na dobu po vyplnění blankosměnky nevztahuje. Dovolatel však předložil směnečné vyplňovací prohlášení, které v článku 5 obsahuje ujednání směnečného věřitele a směnečného dlužníka omezující převod směnky na třetí osobu i po jejím doplnění o chybějící údaje. Soudy nižších stupňů ovšem nevzaly směnečné vyplňovací prohlášení předložené dovolatelem v potaz a bez opory v provedeném dokazování shledaly pravým směnečné vyplňovací prohlášení předložené ČKA. Přitom dovolatel soudu opakovaně navrhoval, aby rozpor mezi předloženými vyplňovacími prohlášeními odstranil provedením důkazu svědeckou výpovědí Ing. M. H. (coby přímého účastníka vystavení směnky i směnečného vyplňovacího prohlášení).

Bez zřetele k výše uvedenému pak podle dovolatele ani u pohledávky tvrzené ČKA není dána podmínka úpadku spočívající v neplnění splatného závazku po delší dobu . Přitom akcentuje, že až do 19. června 2000 nebyla blankosměnka doplněna o chybějící údaje, k čemuž navrhl i provedení odpovídajících důkazů. Proto nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že již od okamžiku, kdy nebyl uhrazen mimosměnečný závazek společnosti R. - T. spol. s r. o., musel vědět, že blankosměnka bude doplněna o chybějící údaje a že mu tudíž vznikl splatný závazek vůči Investiční a Poštovní bance a. s. Zejména však dovolatel poukazuje na to, že nevěděl o převodu směnky na ČKA, jelikož o převodu nebyl zpraven, ač se tak mělo podle § 526 odst. 1 obč. zák. stát. Dovolatel tedy nemohl na směnku plnit již proto, že o tom, kdo je držitelem směnky a jaká je směnečná suma, o kterou byla směnka doplněna, se dozvěděl až 3. února 2003, kdy mu byl doručen směnečný platební rozkaz č. j. Sm 820/2002-9, vydaný Městským soudem v Praze.

Názor, podle kterého soudy nižších stupňů nerespektovaly ratio legis zákona o konkursu a vyrovnání, zakládá dovolatel na úvaze, podle níž podmínkou vyslovení úpadku (ve smyslu § 12a ZKV) je zcela zřejmé osvědčení skutečnosti, že dlužník má více věřitelů, jimž není schopen po delší dobu poskytovat plnění na své splatné závazky . Konkurs má tedy býti prohlášen zejména na majetek takového subjektu, který má více věřitelů, přičemž nejméně u dvou z nich musí být dán předpoklad nespornosti (např. uznání dluhu) jimi tvrzené pohledávky, dále předpoklad, že přes opakované výzvy k uhrazení těchto pohledávek dlužník na tyto pohledávky neplnil ničeho, popřípadě odpovídal, že v současné době nemá prostředky k jejich uhrazení, a že je tedy uhradí později. V žádném případě by podle dovolatele neměl být prohlášen konkurs na majetek dlužníka na základě návrhu podepřeného pouze dvěma tvrzenými pohledávkami, z nichž existenci jedné sama navrhující věřitelka opakovaně popírá a existence druhé je zásadně zpochybněna dokumentem předloženým dlužníkem (směnečným vyplňovacím prohlášením). Konkursní soud podle dovolatele nezkoumal úpadek dlužníka, nýbrž posuzoval spor procesních stran, čímž nahradil činnost nalézacího soudu. Dovolatel přitom nebyl před podáním návrhu na prohlášení konkursu vyzván k plnění tvrzených pohledávek.

Konečně dovolatel tvrdí, že v průběhu konkursního řízení mu byla způsobena závažná újma na jeho základních právech, konkrétně na právu zaručeném článkem 36 odst. 1 Listiny, a to nezákonným vstupem Vrchního státního zastupitelství v Praze do řízení a jeho dalším postupem. Podle dovolatele z dikce § 35 o. s. ř. plyne, že státní zastupitelství může do řízení vstoupit, jen jestliže se jej takové řízení jakýmkoli způsobem přímo dotýká, nemůže tak učinit jen proto, že je proti dlužníku současně vedeno trestní řízení. Tímto postupem pak dochází k narušení principu rovného postavení stran v trestním řízení. Ustanovení § 35 odst. 2 o. s. ř. pak státnímu zastupitelství podle dovolatele nepřiznává právo doporučovat soudu, jakým způsobem má ve věci rozhodnout a tímto způsobem neoprávněně získávat výhodu v paralelně vedeném trestním řízení.

Dovolatel ze všech výše uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhující věřitelka ve vyjádření poukazuje na to, že dovolatel argumentuje shodně jako v předchozích fázích řízení, takže i ona odkazuje na svá předchozí stanoviska, zejména pak na své vyjádření k odvolání a navrhuje dovolání v případě, že bude shledáno přípustným, zamítnout.

Městské státní zastupitelství ve vyjádření pokládá dovolání za nedůvodné, s tím, že lze mít za prokázané, že závazek dovolatele vůči bance vznikl rukojemstvím u tří zajišťovacích směnek výstavce Č. a. s., s. r. o., poté, kdy ani výstavce ani dlužník uvedené směnky ve lhůtě splatnosti neproplatili. K námitce překážky věci zahájené uvádí, že skutečnost, že dovolatel je vedle konkursního řízení současně účastníkem i řízení občanskoprávního, nemůže mít na průběh konkursního řízení vliv a obdobně lze pohlížet i na připojení se s náhradou škody v trestním řízení. Městské státní zastupitelství dále odmítá úvahu dovolatele o tom, že státní zastupitelství může vstoupit jen do takového řízení, které se ho přímo dotýká, s tím, že takový názor nemá oporu v ustanovení § 35 odst. 1 o. s. ř. Jestliže se vrchní státní zastupitelství v průběhu odvolacího řízení vyjádřilo k odvolání dlužníka, učinilo tak jako subjekt s právem účastníka řízení a dovolatelova domněnka o narušení rovnosti účastníků řízení je neopodstatněná.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Dovolatel výslovně připíná dovolací argumentaci ke způsobilému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v dovolání přisuzuje řešení následujících otázek:

1) Výkladu relativní směnečné námitky neposkytnuté hodnoty (neposkytnuté valuty), s tím, že mu není známo, že by se jí zabývalo jiné rozhodnutí než rozhodnutí uveřejněné pod číslem 6157 Sb. n. s.

2) Vztahu trestního řízení (úkonů směřujících k zajištění majetku obviněného, jež obviněnému zcela znemožňují plnit splatné závazky) a konkursního řízení, s tím, že jde o judikatorně neřešenou otázku.

3) Tomu, zda je možné prohlásit konkurs, jestliže se návrh na prohlášení konkursu opírá pouze o dvě tvrzené pohledávky, z nichž jednu sám věřitel opakovaně popírá a existence druhé může být zpochybněna provedením jediného důkazu, přičemž dlužník nebyl k plnění ani jedné z těchto pohledávek vyzván před podáním návrhu na prohlášení konkursu.

4) Posouzení možnosti státního zastupitelství vstoupit do konkursního řízení a činit v něm doporučení o způsobu, jakým má být rozhodnuto o návrhu na prohlášení konkursu, jestliže probíhá i trestní řízení týkající se dlužníka.

S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. a výklad zákona směnečného a šekového, ve znění zákona č. 29/2000 Sb.

Nejvyšší soud především uvádí, že v posouzení výkladu relativní směnečné námitky neposkytnuté hodnoty (neposkytnuté valuty), zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává, jelikož odvolací soud ani soud prvního stupně závěr, podle kterého by obrana dlužníka podléhala režimu této námitky, v řízení neučinily a takovému závěru nenasvědčují ani skutková tvrzení, jež na podporu závěru, že o takový případ (vyžadující právní výklad) jde, snáší dovolatel v dovolání i v předchozích fázích řízení.

Jak dokládá nejen dovolatelem cit. dílo (srov. jeho první dotisk z roku 1999), a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 6157 Sb. n. s., nýbrž např. též dílo Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 75 a rozhodnutí uveřejněné pod číslem 15.487 Sb. n. s., námitka neposkytnuté hodnoty (neposkytnuté valuty) nebyla nikdy pojímána jinak, než jako námitka možná mezi účastníky kauzálního vztahu, založená na tvrzení, že ač tak bylo ujednáno, proti směnce nebylo poskytnuto dohodnuté plnění. Závěru, že podstatu uvedené námitky dostatečně judikatorně vystihují již rozhodnutí uveřejněná pod čísly 6157 a 15.487 Sb. n. s., nepřekáží podle přesvědčení Nejvyšší soud ani to, že zmíněná rozhodnutí nevykládají zákon č. 191/1950 Sb., nýbrž normy, jež tomuto zákonu předcházely (to ostatně dokumentuje i přístup samotného dovolatele, který rozhodnutím uveřejněným pod číslem 6157 Sb. n. s. argumentuje.

Představa dovolatele, že onou neposkytnutou hodnotou (valutou), jež má vyvažovat plnění, k němuž se ve směnce zavázal směnečný dlužník, má být první směnka, kterou nové tři směnky nahrazují, z pojetí námitky neposkytnuté hodnoty extrémně vybočuje a odpověď na kladenou otázku je natolik samozřejmá, že z potřeby tuto odpověď dát na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze. Ve skutečnosti šlo o jen o rozložení směnečné sumy z (takto nahrazované) první směnky do tří nových směnek s upravenou splatností a jakmile k vystavení a předání tří nových směnek došlo, měl závazek vydat výstavci první směnku jediný smysl, a to zabránit možnému uplatnění nároků z této směnky bankou, jež náhradou za ni obdržela nové směnky. Nehledě ke zjevné neudržitelnosti konstrukce, že zadržovaná první směnka je neposkytnutou valutou, nemá otázka, jejíž zodpovězení by se omezovalo pouze na závěr o tom, zda popsané jednání je podřaditelné námitce neposkytnuté hodnoty, judikatorní přesah (její zodpovězení může být významné pro věc samu, leč zobecnitelnost takové odpovědi je limitována konkrétními skutkovými okolnostmi případu).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí neshledává Nejvyšší soud ani v řešení vztahu trestního řízení a řízení konkursního. Zde Nejvyšší soud poznamenává, že v otázce, kterou dovolatel v tomto ohledu zformuloval, se již nepromítají jeho tvrzení o existenci překážky věci zahájené, ačkoliv kladená otázka z této argumentace zjevně vychází. Námitkou, že postupu soudů v konkursním řízení bránila překážka věci zahájené tkvící v tom, že na tomtéž základě banka nejdříve uplatnila náhradu škody v trestním řízení vedeném vůči dovolateli, je z obsahového hlediska uplatňován důvod zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Jak ovšem Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zmatečnosti nejsou od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem, takže prostřednictvím tvrzení o jejich existenci přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nelze založit (k tomu od uvedeného data slouží žaloba pro zmatečnost). Ostatně, otázkou překážky věci zahájené v konkursním řízení se Nejvyšší soud zabýval již pod bodem IV. stanoviska, str. 348 (172), kde na dané téma uzavřel, že o překážku věci zahájené jde, jestliže táž osoba podá vůči témuž dlužníku další návrh na prohlášení konkursu dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o jejím původním návrhu. S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v souladu. Dovolatel nadto přehlíží, že odpověď na jím předkládanou konstrukci, dává přímo text zákona o konkursu a vyrovnání. Tak v § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV se výslovně počítá s tím, že prohlášením konkursu se nepřerušuje (probíhající) trestní řízení, v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody. Jinak řečeno, zákon v tomto ustanovení výslovně počítá s možností, že konkurs bude prohlášen, ač je ohledně dlužníka vedeno trestní řízení, ve kterém jsou uplatněny nároky na náhradu škody. Dalším ustanovením, jež dovolatel nevzal v potaz, je ustanovení § 20 odst. 8 ZKV, z nějž se podává, že pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv má stejné účinky jako uplatnění práva u soudu teprve přihláška pohledávky.

Na závěru, že dovolatel byl v nakládání se svým majetkem omezen opatřeními podle trestního řádu, pak napadené rozhodnutí nespočívá, nehledě k tomu, že ani tato skutečnost nebrání ve světle cit. ustanovení a judikatury pokračování konkursního řízení; maximálně by mohla posílit závěr, že dlužník je v úpadku oprávněně, jelikož k úhradě svých závazků není z této příčiny schopen (zavinění platební neschopnosti se nezkoumá).

K zodpovězení otázky, zda za dovolatelem popsaných skutkových předpokladů je možné prohlásit konkurs na majetek dlužníka, Nejvyšší soud dovolání rovněž nepřipustil, jelikož samotný způsob jímž byla otázka položena, svědčí o absenci potřebného judikatorního přesahu. Dovolatel ji pokládá v závislosti na zcela konkrétních skutkových okolnostech případu, nadto při formulaci otázky činí vlastní skutkové hodnocení případu (vytváří skutkový závěr, jenž napadené rozhodnutí neobsahuje), např. co do úvahy, že navrhující věřitelka sama existenci své pohledávky opakovaně popírá a že existence druhé pohledávky může být zpochybněna provedením jediného důkazu. Přiznat takto formulované otázce zásadní významnost by ve skutečnosti znamenalo již při úvaze o přípustnosti dovolání nejprve hodnotit skutkové závěry soudů nižších stupňů, nadto v situaci, kdy skutkové námitky by nemohly být (prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) podrobeny dovolacímu přezkumu, ani kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným.

Zásadní právním význam nezakládá ani posouzení podmínek vstupu státního zastupitelství do řízení. Především lze souhlasit s vyjádřením Městského státního zastupitelství v Praze, že ustanovení § 35 o. s. ř. dovolatelem tvrzenou podmínku vstupu do řízení (spočívající v tom, že jej takové řízení jakýmkoli způsobem přímo dotýká) neklade a že právo činit podání, jimiž se vyjadřuje k průběhu řízení, přiznává státnímu zastupitelství ustanovení § 35 o. s. ř. Posledně označené ustanovení je podle Nejvyššího soudu souladné s ústavním pořádkem České republiky, takže nelze přiznat žádnou váhu tvrzení, že postupem podle toho ustanovení dochází k narušení principu rovného postavení stran v trestním řízení. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, není věcí soudu v občanském soudním řízením dbát na zachování uvedeného principu v řízení trestním. K projednání takové (jakkoli zjevně nepřiléhavé) námitky je povolán orgán činný v trestním řízení.

Ačkoli pro posouzení dalších v dovolání rozebíraných právních otázek dovolatel připuštění dovolání nežádá, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že:

1) Otázka, zda vůbec a v jakém směru byl návrh na prohlášení konkursu podaný bankou neurčitý, postrádá judikatorní přesah.

2) Pod bodem XIII. stanoviska, str. 357 (181) vysvětlil, že podmínka mnohosti věřitelů je splněna, má-li dlužník nejméně dva věřitele z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti (požadavek více než dvou věřitelů dán není).

3) V usnesení uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se Nejvyšší soud vyslovil k otázce, kdy neplní dlužník své splatné závazky (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2, věty druhé, ZKV) po delší dobu , s tím, že tato podmínka je splněna, nečiní-li tak po dobu nejméně šesti měsíců, aniž je vyloučeno, aby soud v odůvodněných případech vyslovil závěr o splnění uvedené podmínky i na základě dlužníkových závazků, jež jsou po lhůtě splatnosti méně než šest měsíců. Tomu se závěry soudů nižších stupňů neprotiví. Tři nové směnky byly podle skutkových zjištění soudů splatné 31. října, 31. listopadu a 31. prosince 1999, blankosměnka ČKA byla splatná 31. března 2000.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 28. června 2006

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu