29 Odo 439/2005
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 439/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové, v konkursní věci úpadce V. N., zastoupeného P. U., advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 K 85/97, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny správce konkursní podstaty, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, č. j. 2 Ko 208/2003 222, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 21. října 2003, č. j. 37 K 85/97 - 198, Krajský soud v Hradci Králové schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty úpadce, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Učinil tak poté, co jeho předchozí usnesení o schválení konečné zprávy (ze dne 7. prosince 2000, č. j. 37 K 85/97 - 120 a ze dne 8. dubna 2004, č. j. K 85/97 - 140), Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce zrušil (první usnesením ze dne 6. prosince 2001, č. j. 1 Ko 234/2001-129 a druhé usnesením ze dne 14. října 2002, č. j. 1 Ko 306/2002-152, vždy pro porušení úpadcových procesních práv při projednání konečné zprávy) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) uvedl, že ač úpadce seznámil s obsahem konečné správy a vyúčtováním odměny správce konkursní podstaty, podání ze dne 15. dubna 2003, jimž úpadce na zaslání těchto listin reagoval a jež soudu došlo 17. dubna 2003, žádné námitky ve vztahu ke konečné zprávě neobsahuje (je souhrnem dotazů, eventuálně pochybností o důvodnosti prohlášení konkursu, které s ohledem na koncentrační zásadu ovládající konkursní řízení postrádají právní relevanci). Totéž podle soudu platí o vlastním projednání konečné zprávy (21. března 2003), při kterém úpadce až po vydání usnesení o schválení konečné zprávy podepsal protokol o jednání s (neodůvodněným) dovětkem, že s vyúčtováním nesouhlasí. Jiné osoby pak námitky proti konečné zprávě nevznesly.

Vrchní soud v Praze k odvolání úpadce usnesením ze dne 21. června 2004, č. j. 2 Ko 208/2003-222, usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. října 2003 potvrdil. Odvolací soud především uvedl, že konečná zpráva je podkladem pro vydání rozvrhového usnesení (v němž teprve soud rozhoduje, v jakém poměru k ostatním pohledávkám bude ta která pohledávka uspokojena). Smyslem přezkoumání konečné zprávy a vyúčtování odměny správce konkursní podstaty je v podstatě veřejné přezkoušení věcné správnosti příjmových a výdajových položek konkursu. Důvodné námitky proti konečné zprávě by se tak měly týkat zejména nedostatečného zjištění majetku konkursní podstaty, nízkých výnosů zpeněžení tohoto majetku, vysokých nákladů konkursu nebo vysokých výdajů správce konkursní podstaty. S odkazem na ustanovení § 29 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) pak uzavřel, že úpadcovy odvolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, nýbrž že odvolatel jimi brojí proti samotnému prohlášení konkursu na jeho majetek. K těmto námitkám dále uvedl, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nabylo právní moci 3. června 1998 a z této skutečnosti je nutno vycházet.

K námitce, že úpadce nebyl o konečné zprávě uvědoměn, poukázal odvolací soud na to, že se tak stalo 15. dubna 2003, kdy soud prvního stupně úpadci doručil fotokopii konečné zprávy s výzvou k případnému podání námitek, a na to, že reakcí úpadce na tuto zásilku bylo podání, v němž žádá o vysvětlení toho, proč byl na jeho majetek prohlášen konkurs a kdo jsou věřitelé, popisuje své vydání do České republiky a žádá o prošetření všech údajů v konkursu, o zrušení konkursu a o vrácení majetku. K námitce neúčasti věřitelů při projednání konečné zprávy odkázal odvolací soud na ustanovení § 29 odst. 3 ZKV, uváděje, že žádný konkursní věřitel námitky proti konečné zprávě nepodal a věřitelský výbor i správce konkursní podstaty byli k jednání obesláni; to, že se nedostavili, projednání konečné zprávy nebránilo.

Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.

Konkrétně dovolatel namítá, že soud prvního stupně (jenž při schválení konečné zprávy nerespektoval pokyny obsažené ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu ze 7. prosince 2000) i správce konkursní podstaty porušili celou řadu ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, což plyne - mimo jiné - i z toho, že mu usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nikdy nebylo doručeno, nemohl proti němu podat odvolání, vyjádřit se k jednotlivým pohledávkám věřitelů a zúčastnit se přezkoumání těchto pohledávek. Vysvětluje, že od roku 1968 trvale žije v K., kde v roce 1981 obdržel státní občanství. O č. státní občanství přišel v roce 1984 a nikdy je neobnovil. Do Č. přijel od roku 1968 poprvé až v roce 1989 a v roce 1990 požádal o zápis do obchodního rejstříku s předmětem podnikání dovoz kávy . Přitom není schopen pochopit, proč k zápisu došlo (u Krajského soudu v Hradci Králové, v oddílu A, vložce 338) s předmětem podnikání nákup, prodej kávy, pražení a balení kávy . V tomto oboru podnikal jeho bratr J. N., Ten v nepřítomnosti dovolatele mimo jiné obdržel od Č. s. a. s., pobočky v N., úvěr ve výši cca 4 milióny Kč, který zajistil zástavním právem k nemovitostem (domu č. p. 256 na stavební parcele č. 67, stavební parcele č. 67 a parcele č. 68, všechno nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 215 pro katastrální území O. pod O. h.), jejichž třetinovým podílovým spoluvlastníkem byl dovolatel. Dovolatel sám úvěrovou smlouvu a zástavní smlouvu nepodepsal a ani dodatečně k nim nepřistoupil, když v době jejich uzavření se zdržoval mimo území Č. r. (což plyne z výpisu kolumbijského ministerstva vnitra o jeho cestách z B. do E.). Ač byl v České republice od roku 1989 do roku 1994 asi pětkrát nebo šestkrát, o uvedených smlouvách (a o zástavě váznoucí na jeho majetku) se dozvěděl až v průběhu konkursního řízení. Dne 3. června 1998 pak byl zadržen v K. na žádost České republiky pro údajnou trestnou činnost a 2. srpna 1999 byl eskortován do České republiky. Konkurs na jeho majetek byl prohlášen 15. května 1998; v té době však v České republice již 3 roky nebyl. O prohlášení konkursu se dozvěděl až 2. srpna 2000, v souvislosti s doručením konečné zprávy. Opakovaně pak žádal soud prvního stupně o doručení seznamu konkursních věřitelů, aby se mohl vyjádřit k oprávněnosti uplatněných pohledávek. Z konečné zprávy se mimo jiné dozvěděl, že jeho podíl na výše označených nemovitostech byl prodán za částku 500.000,- Kč; v té době mu však ještě ani nebylo známo, kdo podal návrh na prohlášení konkursu a pro jaké pohledávky. Zdůrazňuje, že v Č. r. neměl žádné dluhy (kromě několika drobných závazků nepřesahujících částku 50.000,- Kč) a o zastavení svého ideálního podílu na nemovitostech nevěděl. Po dobu, po kterou se zdržoval v K., byl v Č. r. znám jeho tamější pobyt, včetně adresy, telefonu a faxu a na této adrese se s ním opakovaně spojil vyšetřovatel Policie ČR kpt. K. z Ú. nad O. O známosti jeho bydliště svědčí i to, že Č. r. požádala K. o jeho vydání (což plyne z nóty velvyslanectví ČR č. 1870/98 ze 4. května 1998 a z rozhodnutí prezidenta K. r. č. 25 ze 6. dubna 1999). Za těchto okolností - pokračuje dovolatel - byl dovolateli v konkursním řízení zcela bezdůvodně ustanoven opatrovník, který pro něj jako pro úpadce žádný úkon směřující k ochraně jeho práv zakotvených v zákonu o konkursu a vyrovnání neučinil. Na tomto základě vyslovuje dovolatel přesvědčení, že usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nikdy nenabylo právní moci. Dovolatel konečně uvádí, že žádný ze závazků plynoucích z konkursního spisu není jeho závazkem, s tím, že zřejmě jde o závazky jeho bratra, jehož obchody dovolatel pouze zprostředkovával. V tomto ohledu se až dosud nemohl účinně bránit, z čehož dovozuje, že postup konkursního soudu je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Újma na jeho právech mu byla způsobena i tím, že se nemohl vyjádřit k pohledávkám věřitelů a zúčastnit se přezkumného řízení. Dovolatel rovněž prohlašuje, že v době od roku 1990 se nikdy nepřihlásil k trvalému pobytu na adrese v O. a že má neustále trvalý pobyt na území K.. Má za to, že s jeho údaji bylo v tomto směru nezákonně manipulováno.

S konečnou zprávou dovolatel nesouhlasil, ohrazuje se zejména proti tomu, že jeho podíl na nemovitostech byl prodán za částku 500,000,- Kč, ačkoliv již v letech 1993 až 1994 byla celá nemovitost ohodnocena K. b. a. s. na 12 miliónů Kč (a jeho podíl měl hodnotu cca 4 milióny Kč). Přitom poukazuje na to, že šlo o prodej mimo soudní dražbu, uskutečněný ve velmi krátké lhůtě a za velmi nízkou cenu a to si s přihlédnutím k tomu, že v uvedené nemovitosti se k jeho vlastnictví vázal byt nacházející se v prvním patře domu, o podlahové ploše cca 120 m2, rezervovaný pro jeho případné návštěvy v Č. r.. Podíl tedy byl prodán hluboko pod cenou a prodejem ve veřejné dražbě by správce konkursní podstaty dosáhl výtěžku podstatně vyššího (právě proto, že s dílem nemovitosti bylo spojeno užívání bytu).

Podle zmíněného rozhodnutí prezidenta K. r. byl dovolatel vydán k trestnímu stíhání do Č. r. s výhradou, že vydaná osoba nemůže být souzena ani odsouzena kvůli nějakému předchozímu skutku, který by byl jiný než ten, jenž je předmětem vydání a nesmí být vystavena sankcím, které jsou jiné než ty, o nichž bylo rozhodnuto v rozsudku . Odtud dovolatel dovozuje, že aniž byly splněny zákonné důvody pro prohlášení konkursu na jeho majetek v Č. r., je celé konkursní řízení vedeno proto, že byl v Č. r. odsouzen pro trestnou činnost a v souvislosti s tím vystaven sankcím, spočívajícím ve zbavení respektive odnětí majetku, pro něž nebyl dovolatel vydán. Konkursní řízení a odnětí majetku v Č. r. pokládá dovolatel za protiprávní a nezákonné jednání Č. r. rozporné s rozhodnutím prezidenta K. r.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé (jímž je i usnesení potvrzující usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty) může být v konkursní věci přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.) O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Dovolací argumenty lze rozčlenit do 4 základních okruhů. Jde o:

1/ Výhrady proti procesnímu postupu konkursního soudu předcházejícímu rozhodnutí o schválení konečné zprávy, odvíjející se od námitky, že mu byl v konkursním řízení bezdůvodně ustanoven opatrovník (jako osobě neznámého pobytu), ačkoliv jeho pobyt byl znám, takže usnesení o prohlášení konkursu, jež mu nebylo doručeno, nenabylo právní moci.

2/ Výhrady týkající se opodstatněnosti prohlášení konkursu na jeho majetek, zahrnující námitku, že neuzavřel úvěrovou smlouvu ani zástavní smlouvu ji zajišťující.

3/ Výhrady proti způsobu zpeněžení jeho podílu na nemovitostech (prodejem mimo soudní dražbu) a proti dosaženému výtěžku zpeněžení podílu (500.000,- Kč), ačkoliv v letech 1993 a 1994 byla celá nemovitost ohodnocena na 12 miliónů Kč.

4/ Námitku, že vedení konkursního řízení je v rozporu s rozhodnutím prezidenta K. r. z 6. dubna 1999, vymezujícím podmínky, za kterých může být v Č. r. trestně stíhán.

K nepřípustnosti dovolání z hlediska výše shrnutých dovolacích výhrad (dále též výhrady č. 1/ až 4/ ), Nejvyšší soud uvádí následující:

Výhradou č. 1/ dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje vadu řízení, spočívající v tom, že mu soud svým postupem v řízení o návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek a při následném přezkumu přihlášených pohledávek odňal možnost ve věci jednat. Potud ovšem dovolatel neuplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Takto popisovaná vada řízení je typickým příkladem výše vysloveného závěru o nemožnosti založit přípustnost dovolání pro konkrétní vady řízení, neboť její případný věcný přezkum, zcela závislý na specifických okolnostech daných v této věci, by postrádal jakýkoli judikatorní přesah. Nadto nelze přehlédnout, že jde o vadu vážící se k postupům ústícím ve vydání jiných rozhodnutí než toho, jež je napadeno dovoláním. Pro tu fázi konkursního řízení, jež se pojí se schvalováním konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, dovolatel na svých procesních právech ukrácen nebyl. Otázku vad řízení vedoucích k prohlášení konkursu, není možno zkoumat v řízení o opravných prostředcích proti usnesení o schválení konečné zprávy, nýbrž v řízení o opravných prostředcích proti usnesení o prohlášení konkursu. Zákon o konkursu a vyrovnání nadto nepodmiňuje vydání usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty právní mocí usnesení o prohlášení konkursu.

Výhradou č. 2/ uplatňuje dovolatel převážně skutkové argumenty, jež jsou mu u dovolání, jež může být přípustné jen ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zapovězeny. Přitom jde o argumenty zpochybňující důvodnost prohlášení konkursu, které pro rozhodnutí o schválení konečné zprávy nemají význam (jak správně rozpoznal již odvolací soud) a které mají či měly být uplatněny v mezích opravného prostředku proti usnesení o prohlášení konkursu.

K výhradám č. 1/ a 2/ společně pak lze dodat, že dovolatel může docílit věcného přezkumu svého názoru, že mu usnesení o prohlášení konkursu dosud nebylo řádně doručeno a proto není dosud ani v právní moci, tím, že proti tomuto usnesení podá odvolání, což se dosud nestalo (odvolání lze podat, i když odvoláním napadené rozhodnutí nebylo účastníku /podle jeho názoru/ řádně doručeno).

Řešení výhrady č. 3/ (jež má opět skutkový charakter) postrádá judikatorní přesah (pojí se s konkrétními reáliemi věci), nadto jde o námitku, kterou dovolatel neuplatnil v odvolacím řízení.

Výhrada č. 4/ je rovněž námitkou procesního charakteru, ze které na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze. Rovněž nelze - v rovině dovolatelovy vlastní argumentace - přehlédnout, že k prohlášení konkursu na majetek dovolatele došlo před vydáním rozhodnutí prezidenta K. r. z 6. dubna 1999, a to 15. května 1998 a že konkursní řízení není řízením trestním.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.

Ve věci je kromě toho dán i další (samostatný) důvod dovolání odmítnout (podle § 243b odst. 5 a § 218 o. s. ř.) a to ten, že se stalo bezpředmětným. Jde o situaci, kdy se opravný prostředek proti určitému rozhodnutí stává tzv. bezpředmětným v důsledku okolností nastalých po vydání takového rozhodnutí; v takovém případě nejsou předpoklady pro meritorní projednání opravného prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1223/2004).

Ze spisu se podává, že v průběhu dovolacího řízení v této věci byl konkurs na majetek úpadce zrušen pro nedostatek majetku (§ 44 odst. 1 písm. d/ ZKV), a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. února 2006, sp. zn. 37 K 85/97, proti němuž nebylo podáno odvolání a které nabylo právní moci 2. dubna 2006. Tímto rozhodnutím byly odklizeny účinky prohlášeného konkursu. V důsledku pouhého odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí by tedy konkursní řízení (ta jeho fáze, jež se týká schvalování konečné zprávy) již nemohlo pokračovat (vzhledem k právní moci usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku). Kdyby Nejvyšší soud s napadeným rozhodnutím odklidil (jako na něm závislé) i usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku, obnovily by se tím účinky prohlášeného konkursu a dovolatel by se tak ocitl v konkursním řízení v méně příznivém postavení, než ve kterém se (vzhledem k usnesení o zrušení konkursu pro nedostatek majetku) nachází nyní.

Pro úplnost lze dodat, že osoba, ohledně jejíhož majetku proběhl konkurs, má i po zrušení konkursu k dispozici prostředky, jimiž může dosáhnout nápravy stavu vyvolaného tím, že výtěžek zpeněžení jejího majetku byl použit k úhradě pohledávek osob, jež nepokládá za své věřitele. Nebyl-li spor o pohledávky pravomocně rozhodnut k tomu příslušnými orgány, může se dřívější úpadce proti těmto osobám po zrušení konkursu úspěšně domáhat (z titulu bezdůvodného obohacení) vydání toho, co z jeho majetku na úhradu svých tvrzených pohledávek v konkursu obdržely, prokáže-li, že závazek, jenž byl takto uspokojen, v rovině hmotného práva neexistoval (že nebyl dlužníkem takových osob). Má-li dřívější úpadce za to, že správce jeho konkursní podstaty porušil při zpeněžování majetku konkursní podstaty některou ze svých povinností a způsobil mu tím škodu na jeho majetku, může se i po zrušení konkursu vůči takovému správci domáhat náhrady tím způsobené škody.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. dubna 2007

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu