29 Odo 431/2003
Datum rozhodnutí: 31.01.2006
Dotčené předpisy: § 91 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 153b předpisu č. 99/1963Sb., § 202 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 431/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. P., podnikatele, proti žalovaným 1) Ing. P. P., a 2) I. P., o zaplacení částky 445.966,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 119/99, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, takto:



I. Ohledně té části výroku usnesení ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, kterou Městský soud v Praze odmítl odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99 - 37, co do částky 445.966,-- Kč, se dovolání zamítá.



II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99-37, se zrušují ve vztahu ke druhé žalované; ve vztahu k prvnímu žalovanému se tato rozhodnutí zrušují ve výrocích, které se týkají povinnosti prvního žalovaného zaplatit žalobci devatenáctiprocentní úrok z prodlení z částky 445.966,- Kč za dobu od 11. února 1998 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :



Žalobou podanou 3. dubna 1998 se žalobce po žalovaných domáhal společně a nerozdílně zaplacení částky 445.966,- Kč s devatenáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. února 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že 30. června 1997 uzavřel se žalovanými smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce rodinného domu na adrese bydliště žalovaných. Cena díla byla stanovena dohodou; v průběhu provádění prací pak došlo v některých bodech k rozšíření předmětu díla, v dalších částech byl rozsah díla omezen. Tyto změny rozsahu díla byly žalovanými odsouhlaseny, včetně souhlasu se změnou ceny: konečná dohodnutá cena pak činila 1.767.160,40 Kč. Žalovaní se vyhýbali předání a převzetí díla, k předání díla a sepsání zápisu došlo až po opakovaných urgencích; jak vyplývá z přiloženého zápisu o předání a převzetí stavebních prací, dílo bylo žalobcem žalovaným řádně předáno 19. února 1998. Konečná cena díla byla žalobcem stanovena na částku 1.745.966,- Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaní v průběhu realizace stavby uhradili na zálohách pouze část ceny díla ve výši 1.300.000,- Kč, vyzval je žalobce fakturou č. 1/98 ze dne 26. ledna 1998 k uhrazení nedoplatku ceny díla ve výši 445.966,- Kč. Splatnost faktury byla stanovena do 10. února 1998. Vzhledem k tomu, že žalovaní odmítali fakturu převzít, došlo k jejímu předání teprve dne 19. února 1998, při sepsání zápisu o předání a převzetí. V době splatnosti však dlužná částka ze strany žalovaných uhrazena nebyla. Žalobce následně upomínkou ze dne 5. března 1998 znovu vyzval žalované k uhrazení doplatku kupní ceny. Dopisem JUDr. J. P. ze dne 30. března 1998 žalovaní zaplacení odmítli.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro zmeškání ze dne 26. ledna 2000, č. j. 23 C 119/99-37, žalovaným uložil zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně částku 445.966,- Kč s devatenáctiprocentním úrokem z prodlení od 11. února 1998 do zaplacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 1 o. s. ř., poukazuje na to, že k prvnímu jednání, které bylo ve věci nařízeno 26. ledna 2000 se žalovaní bez omluvy nedostavili, třebaže jim bylo předvolání řádně a včas doručeno. Přitom měl - odkazuje na ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) - za nesporné, že žalovaní, kteří se smlouvou o dílo ze dne 30. června 1997 zavázali zaplatit žalobci cenu za rekonstrukci rodinného domu, dosud uhradili pouze částku 1.300.000,- Kč a co do částky 445.966,- Kč jsou od 11. února 1998 se svým plněním v prodlení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2003, č. j. 21 Co 5/2003-166, odvolání žalovaných odmítl (odkazuje na ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že žalovaným se nepodařilo zpochybnit řádné doručení předvolání k jednání a žaloby (tyto písemnosti jim byly uloženy na poště 8. prosince 1999 s účinky doručení 11. prosince 1999), neboť z potvrzení předloženého Ministerstvem průmyslu a obchodu a rakouské společnosti L. nevyplývá, že pokud se žalovaní v době doručování (prosinec 1999 a leden 2000) zdržovali na území Rakouska, Německa a Itálie, nepřebývali v době úložní lhůty i krátkou dobu v České republice tak, aby si uvedenou zásilku mohli na poště vyzvednout. Z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu pak uplatněný nárok logicky vyplývá. Odtud podle odvolacího soudu plyne, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 1 o. s. ř. byly splněny.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, namítajíce, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ve svých závěrech vyšel bez bližšího zkoumání situace ze závěru, že neprokázali nesplnění podmínek pro zmeškání rozsudku , aniž jim dal možnost poskytnout důkazy, a to ve chvíli, kdy je žalobce stíhán pro pokus trestného činu podvodu a skutek je spatřován v tom, že smlouva o dílo na částku 1.745.966,- Kč byla uplatněna před soudem prvního stupně jako důkaz, jenž se stal podkladem pro vydání rozsudku pro zmeškání. V této souvislosti poukazují na to, že žalobce ve výpovědi učiněné na policii uvedl, že původní cenu díla ve výši 1.453.086,- Kč v originálu smlouvy o dílo sám přeškrtl a pouze pro vlastní potřebu zaměnil částkou 1.767.160,40 Kč. Přitom dovolatelé v odvolání namítali, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, neboť jim nebylo doručeno předvolání k jednání více než pět dnů přede dnem, kdy jednání mělo konat a nebyli poučeni o následcích nedostavení se k jednání. K tomuto tvrzení nabízeli odvolacímu soudu i důkazy, a to potvrzení Ministerstva obchodu a průmyslu a rakouské společnosti L., jimiž prokazovali, že se v předmětném období nezdržovali v místě svého bydliště ani v České republice a vyjádření poštovní doručovatelky o tom, že ve stejném období jim byla několikráte vykradena poštovní schránka. Zdůrazňují, že v doplnění odvolání poukazovali i na skutečnost, že žalobní tvrzení, především smlouva o dílo s přeškrtnutým a pozměněným údajem o ceně díla, nemohla vést k logickému závěru, že na jejich podkladě je možno přiznat právě to plnění, jehož se žalobce domáhal. V doplnění dovolání předložili dovolatelé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2003, sp. zn. 2 T 74/2003, jímž byl P. P. uznán vinným spácháním trestného činu podvodu tím, že přeškrtl a ručně vepsal do uzavřené smlouvy o dílo jinou cenu díla, ve smyslu § 250 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 37.190,- Kč. Dále byl zavázán k náhradě škody žalovaným ve výši 314.074,- Kč s příslušenstvím. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření uvádí, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a navrhuje dovolání zamítnout.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 20001.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné a zčásti je i důvodné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli.

Ačkoliv dovolatelé přiřazují všechny uplatněné dovolací argumenty dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., co do námitky, že žalobní tvrzení, především smlouva o dílo s přeškrtnutým a pozměněným údajem o ceně díla, nemohla vést k logickému závěru, že na jejich podkladě je možno přiznat právě to plnění, jehož se žalobce domáhal, jejich dovolání po obsahové stránce vystihuje dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 153b o. s. ř., zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47 o. s. ř.), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (odstavec 1). Je-li v jedné věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní (odstavec 2). Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (odstavec 3).

Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b o. s. ř.), nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Úprava přípustnosti odvolání proti rozsudkům pro uznání a rozsudkům pro zmeškání stála podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem byla okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení věci tkví právě v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (shodně srov. též rozhodnutí uveřejněná pod čísly 45/1996 a 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen R 45/1996 a R 40/2001 ).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že (výše citovaná) žalobní tvrzení plně opodstatňují přiznání nároku na požadovanou jistinu, když z těchto tvrzení žalobcem uplatněné peněžité plnění logicky vyplývá. Dovolatelé tím, že nesoulad v žalobních tvrzeních dovozují z pozměněné písemné smlouvy o dílo, přehlížejí, že podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. soud při zmeškání žalovaného vychází (jako z nesporných) ze žalobních tvrzení a nikoli z listin, jimiž jsou tato žalobní tvrzení dokládána (jež jsou nabízeny k důkazu). To platí bez zřetele k tomu, zda v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování. V rozsudku pro zmeškání výsledky takového dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání (a tedy ani následné dovolání) založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení nemůže být úspěšné (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z týchž příčin není pro posouzení závěru odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání v řízení o odvolání žalovaných proti takovému rozsudku významné, zda po vydání rozsudku pro zmeškání bylo v souvislosti s označenou smlouvou o dílo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání, ani to, v jakém stadiu se toto trestní stíhání nachází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku z 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 447/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 1997, pod číslem 93, předpoklady, za kterých může soud vydat rozsudek pro zmeškání, musí být splněny v době prvního jednání, které bylo ve věci nařízeno a správnost závěru soudu prvního stupně, že tyto předpoklady jsou splněny, se váže výlučně k tomuto okamžiku. Ani odvolací soud nemůže přihlédnout k okolnostem, jež nebyly známy v době, kdy soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání rozhodl. V usnesení ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2001, pod číslem 111, pak Nejvyšší soud na dané téma doplnil, že odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího ze žalobních tvrzení nemůže být úspěšné.

Jinak je tomu ovšem ohledně požadovaného příslušenství. V daném případě byl žalobou uplatněný nárok posuzován jako nárok ze smlouvy o díle podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák. V situaci, kdy jde o uplatnění nároku vyplývajícího z obchodních vztahů účastníků, však nelze pominout úpravu úroků z prodlení, obsaženou v ustanovení § 369 obch. zák. Ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. v rozhodné době (v únoru 1998, kdy se žalovaná pohledávka měla stát splatnou) rozlišovalo mezi smluvenou sazbou úroků z prodlení a zákonným úrokem z prodlení; určovalo totiž, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1% vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch. zák.

Z toho, že žaloba neobsahuje žádná tvrzení, na jejichž základě by bylo lze usuzovat na povahu požadovaného úroku z prodlení a způsob určení jeho výše, pak plyne, že rozsudek pro zmeškání v dané věci neměl být co do tohoto příslušenství vydán, neboť žalobní tvrzení k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat žádané příslušenství, nevedou. Potud je tedy dovolání opodstatněné.

K dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je třeba uvést, že ten se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.

Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo). Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jen ze způsobu, jakým k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V souvislosti s důkazní situací dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jejich odvolání odmítl, aniž jim dal možnost poskytnout důkazy, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny nebyly. Potud je ovšem z dovolání zjevné, že možnost nabídnout soudu důkazy spojovali dovolatelé s údaji o trestním stíháním žalobce. V tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež formuloval výše ve vztahu k dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a z nichž plyne, že takové důkazy nebyly pro rozhodnutí o podaném odvolání právně významné (takže odvolací soud v tomto směru nikterak nepochybil). V rozsahu, v němž dovolatelé spojují uplatněný dovolací důvod s argumentem, že jim nebylo doručeno předvolání k jednání více než pět dnů přede dnem, kdy se jednání mělo konat a že nebyli poučeni o následcích nedostavení se k jednání, když se v rozhodném období nezdržovali v České republice a ve stejném období jim byla několikráte vykradena poštovní schránka, Nejvyšší soud poznamenává, že podle obsahu spisu všechny důkazy nabízené dovolateli k těmto tvrzením v řízení provedeny byly (a to soudem prvního stupně při jednání o návrhu dovolatelů na zrušení rozsudku pro zmeškání dle § 153b odst. 4 o. s. ř.).

Řádné a včasné doručení předvolání k jednání konanému 26. ledna 2000 a žaloby žalovaným dokládají podle obsahu spisu doručenky opatřené všemi nezbytnými údaji (srov. č. l. 29 a 30), podle kterých u obou žalovaných byl učiněn první pokus o doručení písemnosti určené do vlastních rukou adresáta 7. prosince 1999 a po druhém pokusu o doručení 8. prosince 1999 byla písemnost téhož dne uložena na poště; účinky doručení nastaly v pondělí 13. prosince 1999. Jelikož si žalovaní písemnosti nevyzvedli ani v úložní lhůtě, byly po uplynutí této lhůty vráceny soudu. K tomu Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 42/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této věci) uzavřel, že předvolání k prvnímu jednání, při kterém může být vydán rozsudek pro zmeškání, lze jako písemnost určenou do vlastních rukou adresáta doručit žalovanému též uložením, s tím, že při řádném náhradním doručení písemnosti uložením platí, že účastník řízení, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala.

Doručenka má (v rozhodné době měla) povahu veřejné listiny, jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; není-li prokázán opak, potvrzuje - v intencích ustanovení § 134 o. s. ř. - pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod číslem 127). K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, pak musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 112).

Správnost napadeného rozhodnutí není v daných souvislostech způsobilá zvrátit námitka dovolatelů, že jim v rozhodném období byla několikráte vykradena poštovní schránka. V usnesení ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 10, Nejvyšší soud na dané téma vysvětlil, že případná ztráta písemného uvědomění o uložení zásilky na poště, bylo-li doručeno do sféry ovládané adresátem, tedy např. do jeho - byť společné - poštovní schránky, jde (za jinak splněných podmínek vyžadovaných ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř.) na vrub adresáta. Jinými slovy, skutečnost, zda v rozhodném období došlo k odcizení obsahu poštovní schránky dovolatelů, obsahující vyrozumění o novém pokusu o doručení nebo o uložení písemnosti na poště, nemá mít vliv na správnost závěru o splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.

Při úvaze o účincích doručení písemnosti uložením na poště odvolací soud dále vyšel z obsahu potvrzení Ministerstva průmyslu a obchodu ze 6. dubna 2001, z něhož vyplývá, že dovolatel čerpal dne 23. prosince 1999 a ve dnech 3. ledna až 7. ledna 2000 řádnou dovolenou a z potvrzení společnosti L. H. z 27. dubna 2001, podle kterého se dovolatelka zdržovala v době od začátku prosince 1999 do konce ledna 2000 na území Rakouska, Itálie a Německa.

Ve vztahu k dovolateli tedy hodnocení těchto důkazů odvolacího soudu beze zbytku odpovídá z nich učiněným zjištěním (jež oporu v provedeném dokazování mají), neboť těmito listinami skutečnost, že se v rozhodné době (tedy při prvním pokusu o doručení, učiněném 7. prosince 1999) nezdržoval v místě bydliště, prokázána nebyla (správnost údajů obsažených v doručence tím nebyla vyvrácena).

Oproti tomu dovolatelka uplatnila označený dovolací důvod právem. Úsudek odvolacího soudu, že podle potvrzení společnosti L. H. se dovolatelka sice od počátku prosince 1999 do konce ledna 2000 zdržovala na území Rakouska, Itálie a Německa, že však uvedené nevylučuje, že se - byť krátkodobě - zdržovala i v místě doručování, není podle obecné zkušenosti úsudkem logickým. Je-li potvrzováno, že se určitá osoba v určené době vyskytovala na určitém místě, pak logickým hodnotícím úsudkem je naopak závěr, že se ve stejném období táž osoba nemohla vyskytovat na místě jiném.

Se zřetelem k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil ve vztahu k dovolatelce v plném rozsahu a ve vztahu k dovolateli ohledně příslušenství a závislého výroku o nákladech odvolacího řízení. Protože důvody, pro které bylo v popsaném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud (vůči dovolatelce zcela a vůči dovolateli ohledně příslušenství a závislého výroku o nákladech řízení) i tento rozsudek a věc v těchto částech vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). V situaci, kdy oba žalovaní měli ve sporu postavení samostatných společníků v rozepři (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), skutečnost, že předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly co do řádného obeslání k jednání splněny u druhé žalované, k automatickému odklizení rozsudku pro zmeškání ve vztahu k prvnímu žalovanému (postupem podle § 153b odst. 2 o. s. ř.) nevede (srov. k tomu shodně v právní teorii např. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 398, bod 3. poznámek k § 153b).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu