29 Odo 426/2006
Datum rozhodnutí: 10.09.2008
Dotčené předpisy: § 673 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 426/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně L., s. r. o., zastoupené JUDr. J. J., advokátem, , proti žalovanému Ing. P. B., , zastoupenému Mgr. D. K., advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o tichém společenství, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 112/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, č. j. 2 Cmo 264/2005-202, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě určil rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 2 Cm 112/2000-157, že smlouva o tichém společenství, uzavřená dne 1. 1. 1993 mezi žalobkyní a žalovaným ve znění dodatku č. 1 ze dne 14. 12. 1993, je neplatná.


Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1993 písemnou smlouvu o tichém společenství a dne 14. 12. 1993 dodatek č. 1 k této smlouvě (dále též jen smlouva o tichém společenství ). Dále dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), protože jen tak lze odstranit stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu mezi účastníky. Poukázal na to, že v rozporu s ustanovením § 674 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), nebyl platně sjednán vklad žalovaného jako tichého společníka. Nebyl totiž sjednán určitý vklad ocenitelný penězi (viz. ustanovení § 673 odst. 1 obch. zák.) a osobní práce a výkony nemohou být vkladem.


Ujednání o odměně ve formě měsíční zálohy 30.000,- Kč a odměně určené 1,1% z ročního obratu společnosti nejsou podle soudu platná, když nejsou v souladu s ustanovením § 676 obch. zák. Soud se také ztotožnil s tvrzením žalobkyně, že jednání žalovaného v souvislosti s uzavřením smlouvy, bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nepožívá podle § 265 obch. zák. právní ochrany. V této souvislosti soud odkázal na článek I. odst. 3 smlouvy o tichém společenství, kterým se žalobkyně předem zavázala, že nebude v budoucnu zpochybňovat vklad tichého účastníka. Smlouva o tichém společenství se tak příčí i dobrým mravům a je neplatná též podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ).


K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví ve výroku o věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s .ř. Rozsudkem vydaným na základě předmětné žaloby dojde k odstranění pochybností, zda žalobkyni do budoucna vznikají závazky vůči žalovanému a tím i k odstranění případných sporů s osobami, kterým žalovaný údajné pohledávky za žalobkyní postupuje (a které je započítávají proti pohledávkám, uplatňovaným vůči nim žalobkyní).


K věci samé odvolací soud uvedl, že žalovaný za své know-how označil myšlenku výkonu lékárenské služby formou pronájmu , a toto know-how měl spolu s dalšími informacemi předat žalobkyni bezesmluvně již v roce 1992, tedy před uzavřením smlouvy o tichém společenství. Dále odvolací soud poukázal na ustanovení § 673 obch. zák., ve znění platném k datu uzavření smlouvy (dále též jen v rozhodném znění ), a s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 32 Odo 688/2005 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) dovodil, že citované ustanovení je třeba zařadit mezi ustanovení kogentní povahy, které ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. vymezuje podstatné části smlouvy.


Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem vkladu může být i know-how, nikoli však všeobecné zkušenosti z podnikání. Měl pak za to, že došlo-li k předání know-how již v roce 1992 (před uzavřením smlouvy o tichém společenství), nelze ujednání účastníků o vkladu určitým způsobem stanovit, a to je proto neurčité. Ani žalovaný neoznačil za know-how jiné poznatky a rady, jejichž obsah by se odlišoval od těch, které předal žalobkyni již v roce 1992. Závěru o neurčitosti ujednání o vkladu svědčí skutečnost, že ani účastníci nebyli schopni shodně určit, co představovalo know-how, jež mělo tvořit vklad žalovaného, dodal odvolací soud. Poznamenal rovněž, že smlouva o tichém společenství postrádá také ujednání o určení podílu tichého společníka na zisku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.


Naplnění označeného dovolacího důvodu spatřoval v tom, že správně použitý právní předpis byl nesprávně vyložen.


Odvolacímu soudu dovolatel vytýká nesprávnost závěru o neplatnosti smlouvy o tichém společenství proto, že ve smyslu § 674 odst. 1 obch. zák. nebyl dostatečně určitě sjednán jeho vklad. V této souvislosti dále tvrdí, že podle odvolacího soudu nelze považovat za vklad všeobecné zkušenosti z podnikání v daném oboru.


Závěr odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v žádném ustanovení obchodního zákoníku, neboť ten v době uzavření smlouvy o tichém společenství nezakazoval, aby vkladem byly všeobecné zkušenosti z podnikání v daném oboru. Obchodní zákoník rovněž nezakazoval, aby podíl tichého společníka byl určen způsobem uvedeným v předmětné smlouvě.


Dovolatel nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když lze v tomto případě žalovat na plnění.


Závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.


Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.


Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro posouzení otázky, zda vkladem tichého společníka mohou být všeobecné zkušenosti z podnikání, dovolacím soudem dosud neřešenou.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.


Podle zjištění soudů nižších stupňů se žalovaný ve smlouvě o tichém společenství zavázal jako tichý společník poskytnout žalobkyni své know-how získané v souvislosti s provozováním lékárenské služby ve společnosti L. s. r. o., které je nezbytné k provozování lékárny.


Know-how je souhrnem specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Je proto nepochybné, že i know-how se může stát vkladem tichého společníka, neboť umožní společnosti využitím těchto zkušeností uspořit náklady a čas, které by jinak musela vynaložit k získání stejného výsledku. Vkladem tichého společníka však know-how může být pouze za předpokladu, že účastníci smlouvy se dohodnou především na specifikaci poskytnutých zkušeností, a také na peněžním ocenění know-how, které nemůže být souhrnem jen všeobecných, tj. každému známých, nýbrž specifických (zvláštních) znalostí a zkušeností v daném oboru. Jen takto vymezené know-how je v souladu s ustanovením § 674 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, které jako předmět vkladu označuje určitou peněžní částku, určitou věc nebo právo nebo jinou majetkovou hodnotu využitelnou při podnikání.


Stejně jako peněžní částka nebo věc sloužící jako vklad tichého společníka, musí být i jiná majetková hodnota také konkretizována určitým způsobem. Podle ustanovení § 673 odst.1 obch. zák., v rozhodném znění, je podmínkou smlouvy o tichém společenství určitost vkladu tichého společníka. Lze proto dovodit, že pokud vklad tichého společníka není stanoven zcela určitým způsobem, jak co do majetkové výše tak i podstaty, je právní úkon pro jeho neurčitost neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.


Otázkou absence určení podílu tichého společníka na zisku (kterou odvolací soud rovněž považoval za důvod neplatnosti smlouvy o tichém společenství) se dovolací soud již pro nadbytečnost nezabýval. Chybí-li totiž podstatná část smlouvy o tichém společenství co do určitého vkladu společníka, nelze uvažovat o způsobu (formě) podílu společníka na zisku, poněvadž zde není tzv. základ pro určení takového podílu. Pro výsledek tohoto sporu z hlediska neplatnosti smlouvy ostatně postačí neplatnost i z jediného důvodu pro neurčitost.


Konečně nutno uvést, že Nejvyšší soud nemá za opodstatněný ani dovolatelův argument, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. V řešení této otázky postrádá napadené rozhodnutí zásadní právní význam; týká se jen tohoto konkrétního případu a nadto jde o řešení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí citovanou.


Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného bez jednání ve věci samé (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř., zamítl jako neopodstatněné.


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že úspěšné žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. září 2008





JUDr. František Faldyna, CSc. předsedasenátu