29 Odo 415/2006
Datum rozhodnutí: 10.09.2008
Dotčené předpisy: § 61 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 415/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. J. R., proti žalované C., v. o. s., zastoupené JUDr. L.N., advokátem, o zaplacení částky 254.686,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 128.997,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 848/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2005, č. j. 14 Cmo 77/2004-199, takto:

Dovolání se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 13 Cm 848/97-165, v pořadí druhým (když předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 1998, č. j. 13 Cm 848/97-31, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, č. j. 7 Cmo 651/98-60, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), uložil žalované zaplatit žalobci částku 114.920,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. června 1997 do zaplacení (výrok I.), co do částky 139.766,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že dne 29. dubna 1996 byla uzavřena mezi společníky žalované dohoda o ukončení účasti žalobce ve společnosti. Z výpovědí společníků žalované, účetní závěrky žalované za rok 1996 a výpovědi znalce Ing. Jaroslava Vondrů bylo zjištěno, že čisté obchodní jmění žalované ke dni zpracování roční účetní závěrky (31. prosince 1996) činilo 239.000,- Kč, přičemž osobní vozidlo pořízené za částku 555.000,- Kč, z níž 255.000,- Kč zaplatil žalobce a 300.000,- Kč žalovaná, nebylo evidováno v účetnictví žalované.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobce je podle ustanovení § 61 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák ) důvodný vzhledem k jeho 48% účasti ve společnosti do výše 114.920,- Kč, a tato částka mu náleží na vypořádací podíl.

Převzetí osobního automobilu a dalších movitých věcí žalobcem není věcným plněním na vypořádací podíl, neboť tyto věci nebyly zaúčtovány v majetku žalované. Podání žalované označené jako vzájemný návrh, jímž požadovala po žalobci zaplacení částky 128.997,- Kč z titulu sankcí zaplacených finančnímu úřadu, považoval za obranu proti žalobě podle ustanovení § 98 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a neshledal ji důvodnou.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 17. března 2005, č. j. 14 Cmo 77/2004-199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím a zamítavém výroku (první výrok), zrušil jej ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu, a k rozhodnutí o vzájemném návrhu na zaplacení částky 128.997,- Kč, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že při stanovení vypořádacího podílu žalobce je třeba vycházet z ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění), podle něhož se výše vypořádacího podílu stanoví na základě roční účetní závěrky za období, v němž zanikla účast společníka ve společnosti. Ustanovení zákona odpovídá i čl. XIV společenské smlouvy žalované o splatnosti vypořádacího podílu do šesti měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž skončila účast společníka. Určil-li soud prvního stupně podle účetní závěrky k 31. prosince 1996, že 48% podíl žalobce na čistém obchodním jmění žalované představuje částku 114.720,- Kč, je jeho závěr správný. Požadavek žalobce nad tuto částku není důvodný. Zdůraznil, že výše vypořádacího podílu při odchodu společníka ze společnosti se odvíjí od účetní závěrky a je výrazem aktuálního úspěchu, případně neúspěchu společnosti v podnikání.

Námitku žalované, že žalobci bylo na jeho vypořádací podíl poskytnuto věcné plnění, nepovažoval za důvodnou. Uvedl, že mezi účastníky nebylo sporným, že žalobce v květnu 1996 převzal osobní vozidlo v hodnotě 555.000,- Kč, na něž bylo poskytnuto z prostředků žalované 300.000,- Kč, a křeslo D. , zakoupené z prostředků žalované. Žalobce i společník žalované M. D. shodně uvedli, že byla zakoupena dvě osobní vozidla, jedno pro žalobce a druhé pro M. D., a byla zakoupena i dvě kancelářská křesla. Společníci si tak fakticky rozdělili věci, a to předtím - pokračoval odvolací soud - než mohla být známa výše vypořádacího podílu podle účetní závěrky a než se stal vypořádací podíl splatným. Uzavřel, že předáním věcí nebylo plněno na vypořádací podíl žalobce.

Nepřisvědčil ani námitce, podle níž výslech znalce proběhl neprocesním způsobem , když žalovaná neměla možnost se k němu vyjádřit. Znalec byl předvolán soudem prvního stupně k jednání odročenému za účelem podání konečných návrhů. Znalec vysvětlil soudu, z čeho sestávají položky rozvahy k 31. prosinci 1996 a výkazů zisku a ztrát k témuž dni. Účastníci závěry účetní závěrky a výši čistého obchodního jmění žalované k 31. prosinci 1996 nezpochybňovali. V postupu soudu tak nelze spatřovat vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vrácení věci k rozhodnutí o návrhu žalované na zaplacení částky 128.997,- Kč odůvodnil tím, že nejde o obranu proti žalobě, ale o vzájemný návrh podle ustanovení § 97 o. s. ř., o němž je nutno rozhodnout.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.

Za zásadně právně významnou dovolatelka považuje otázku, zda může být vypořádací podíl společníka, jehož účast ve společnosti zanikla, vypořádán již v době, kdy není známa přesná výše jeho vypořádacího podílu zjišťovaná roční účetní závěrkou. Namítá, že v řízení bylo prokázáno, že osobní vozidlo i křeslo D. žalobce převzal na úhradu vypořádacího podílu. I když k této částečné úhradě vypořádacího podílu došlo dříve, než mohlo být účetní závěrkou zpracovanou k 31. prosinci 1996 zjištěno, jaká je přesná výše vypořádacího podílu, stalo se tak již po zániku účasti žalobce ve společnosti, přičemž podle čl. XIV bodu 2 společenské smlouvy vzniklo právo na vypořádací podíl dnem následujícím po zániku účasti a podle čl. XIV bodu 3 mohl být podíl vypořádán i ve věcech. Ujednáním v čl. XIV bodu 4, podle něhož je tento podíl splatný do šesti měsíců od schválení účetní závěrky roku, v němž společník vystoupil, byl stanoven nejzazší termín úhrady. Vypořádací podíl žalobce tak mohl být vypořádán již poté, co mu vzniklo právo na tento podíl, a je nerozhodné, že účastníci v té době neznali jeho přesnou výši. Převzetí věcí žalobcem z majetku žalované po 30. dubnu 1996 takovým vypořádáním bylo. Skutečnost, že k datu zpracování účetní závěrky osobní vozidlo a křeslo již nebylo vedeno v účetnictví společnosti, mohla mít vliv pouze na závěr, že účetní závěrka nebyla zpracována správně. O správné výši vypořádacího podílu měl být opatřen důkaz, a pokud soudy nižších stupňů takový důkaz neprovedly, byl neúplně zjištěn skutkový stav. K výsledkům účetní závěrky byl sice proveden důkaz, ale neprocesním způsobem , neboť soud ustanovil znalce a vyslechl jej bez vědomí a účasti stran. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje dovolání za nedůvodné.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku žalobě opět vyhověl) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující nesprávný postup soudu při výslechu znalce k výsledkům účetní závěrky, k němuž dovolatelka neměla možnost se vyjádřit. Rovněž výhrada co do (ne)úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně ke správné výši vypořádacího podílu přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť je napadán závěr odvolacího soudu, že postupem, kterým byla dle dovolatelky vypořádána účast žalobce při ukončení jeho účasti ve společnosti, k takovému vypořádání nedošlo. Odvolací soud přitom založil svůj závěr na tom, že uvedeným postupem si společníci fakticky rozdělili věci , přičemž k tomu dodal, že se tak stalo ještě předtím, než mohla být známa výše vypořádacího podílu podle účetní závěrky. Jde o posouzení konkrétního postupu, které má význam jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné mít nelze. Přitom závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu s hmotným právem (ustanovením § 61 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. září 2008



JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu