29 Odo 415/2005
Datum rozhodnutí: 30.09.2005
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 415/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro P., o zaplacení částky 19.043,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 221/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 13 Cmo 393/2004-39, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004, č.j. 13 Cmo 393/2004-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2004, č.j. 25 Cm 221/2003-16, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2004, č.j. 25 Cm 221/2003-32, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vydat do podstaty částku 19.043,- Kč s 1,4% úrokem z prodlení denně od 25. října 2003 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odkazuje na ustanovení § 7 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a na ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že k projednání a rozhodnutí žaloby na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ) je dána pravomoc soudu, přičemž současně dovodil, že žalobní požadavek není - vzhledem k ustanovení § 62 a § 64 odst. 2 až 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákona o správě daní ) - opodstatněný.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 6. října 2004, č.j. 13 Cmo 393/2004-39, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Českému státu, zast. Finančním úřadem pro P. k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především zdůraznil, že spory, v nichž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, nejsou spory vyvolané konkursem. Jelikož pravomoc soudů ve věcech daňových nelze (při absenci jiné úpravy) dovodit ani z ustanovení § 7 o. s. ř., je namístě závěr, podle něhož pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci svědčí - ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě daní - správci daně (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 - jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli žádost o vrácení nadměrného odpočtu DPH podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14.

Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud potvrdil.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudů, nýbrž správce daně.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se po žalované domáhá, aby do konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s. vydala částku 19.043,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc srpen 2003, přičemž jí z tohoto daňového přiznání vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna ze zákona a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.

Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nežádá o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní , je tak bez právní významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudů irelevantní.

Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, nýbrž ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež ze shora uvedeného závěru co do nedostatku pravomoci soudů vychází, je proto správné.

Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.

Odvolací soud totiž, ačkoli v důvodech rozhodnutí výslovně uvedl, že pravomoc k rozhodnutí o žalobě na vrácení nadměrného odpočtu DPH náleží správci daně (jímž je v daném případě Finanční úřad pro Prahu 10), ve výroku rozhodnutí stanovil, že věc se postupuje Českému státu, zast. Finančním úřadem pro P. k dalšímu řízení . Český stát (Česká republika) však příslušným orgánem ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. není.

Jelikož Nejvyšší soud nemohl shora uvedené pochybení napravit (a rozhodnout o postoupení věci příslušnému správci daně), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu