29 Odo 410/2004
Datum rozhodnutí: 29.03.2005
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 242 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 410/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci navrhovatelů a) J. H. a b) V. H., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, o neplatnost usnesení členské schůze C. d., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 310/2002, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 14 Cmo 236/2003-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 3 Cm 310/2002-79, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze C. družstva (dále jen družstvo ) konané dne 10. 6. 2002, kterým nebyl schválen návrh podaný navrhovateli, aby kancelář (místnost v prvním nadzemním podlaží domu čp. 4. dále jen předmětná místnost ) podléhala ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování. Ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce.

Odvolací soud především konstatoval, že shodným tvrzením účastníků, že druhá navrhovatelka je členkou družstva, nebyl soud prvního stupně nijak vázán. Tuto právní otázku (věcnou legitimaci druhé navrhovatelky) musel při rozhodování věci dle § 242 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) posoudit sám. Posoudil ji správně. O stanovami předepsaném přijetí druhé navrhovatelky za člena družstva členská schůze nerozhodla, proto se druhá navrhovatelka nestala členkou družstva.

Dále odvolací soud uzavřel, že napadené usnesení členské schůze družstva, jímž nebyl schválen návrh podřadit předmětnou místnost § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., není protiprávní. Podle soudu ze žádného právního předpisu, ani ze stanov družstva nevyplývala pro členskou schůzi povinnost předmětné usnesení přijmout.

Ani pokud jde o samu spornou záležitost, tj. charakter předmětné místnosti, nemají podle odvolacího soudu navrhovatelé pravdu. Jak vyplývá z potvrzení odboru výstavby Úřadu městské části Praha 2 ze dne 5. 3. 2003 (konstatovaným k důkazu soudem prvního stupně), předmětná místnost byla kolaudována jako byt a následně jako kancelář, nikdy svým stavebně technickým určením nebyla společnými prostorami domu. Pokud někdy sloužila jako sklad nebo odkladní prostor, stalo se tak v rozporu s kolaudovaným stavem. Podřadit předmětnou místnost pod § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. tedy nelze, neboť toto ustanovení se týká nebytových prostor vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby ze společných prostor budovy.

Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní otázku shledávají v tom, že napadené rozhodnutí řeší dosud neřešenou otázku výkladu § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. a činí tak v rozporu s hmotným právem, a to již proto, že pomíjí § 23 odst. 3 uvedeného zákona a vzájemný vztah obou ustanovení. Kromě nesprávného právního posouzení napadají též nedostatky skutkových zjištění soudu.

Dovolatelé především tvrdí, že pokud soud odůvodňuje své rozhodnutí tím, že družstvo nebylo povinno navrhované usnesení přijmout, lze proti argumentovat tak, že povinnost členské schůze družstva přijmout určité usnesení není obecně dána u většiny rozhodnutí členských schůzí družstev. Z pohledu odvolacího soudu by žádné takové rozhodnutí nemohlo být nezákonné.

Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud při výkladu § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. pominul, že předmětná místnost prokazatelně (viz v odůvodnění napadeného usnesení citované potvrzení Městské části Praha 2) vznikla ve smyslu tohoto ustanovení na základě rozhodnutí o změně užívání stavby. Pominul také skutečnost a argumentaci dovolatelů, že původně šlo o prostor společný všem nájemcům a družstevníkům, neboť nepatřil k žádnému bytu, nebyl nikomu z nich konkrétně pronajat a byl využíván všemi podle potřeby. Z uvedeného potvrzení Městské části Praha 2 vycházel odvolací soud bez dalšího, přes rozpory a skutečnosti na něž dovolatelé upozornili zejména ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2003 a přestože nebyly provedeny důkazy, které požadovali.

Pochybení odvolacího soudu při výkladu ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. spatřují dovolatelé především v tom, že soud pominul i družstvem akceptovanou souvislost citovaného ustanovení s § 23 odst. odst. 3 uvedeného zákona. Předmětná místnost mohla a musela podléhat alternativně režimu jen jednoho z uvedených ustanovení, takže závěr o vyloučení aplikace jednoho z nich nutně znamená závěr o splnění podmínek použití druhé. Citovaná ustanovení proto nelze podle názoru dovolatelů vykládat nezávisle na sobě. Přestože dovolatelé na uvedenou souvislost opakovaně upozorňovali, odvolací soud vyložil § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. zcela izolovaně a o § 23 odst. 3 tohoto zákona se ani nezmínil.

Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při posuzování režimu předmětné místnosti měl přihlédnout i k tomu, že na koupi domu se finančně podíleli všichni družstevníci a nájemníci. Již proto by měl mít přednost převod místnosti původně nepronajaté žádnému z nich, do podílového spoluvlastnictví všech a nikoli jen jednoho. Tato skutečnost (hledisko spravedlnosti) by měla být při spornosti použití obou zákonných ustanovení rozhodná. To platí tím spíše, že manželé P. (předsedkyně družstva a její manžel) měli a mají v domě již dva byty, z nichž jeden dále pronajímají, a garáž. Rozhodnutí o neplatnosti napadeného usnesení členské schůze by bylo právním základem a důvodem žaloby na neplatnost smlouvy o převodu kanceláře na pana P. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Dovolatelé se domáhali připuštění dovolání pro řešení otázky výkladu ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na ustanovení § 23 odst. 3 téhož zákona.

Tuto otázku však nelze považovat za otázku zásadního právního významu, a to proto, že prohlášení napadeného usnesení členské schůze za neplatné by nemělo žádné právní účinky. Členské schůzi družstva totiž nepřísluší určovat svým rozhodnutím, zda konkrétní prostory v budově ve vlastnictví bytového družstva podléhají režimu ustanovení § 23 odst. 3 nebo § 24 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb. Za jakých podmínek se určité prostory řídí tím či oním ustanovením zákona č. 72/1994 Sb. stanoví sám tento zákon kogentně objektivními kritérii, aniž by družstvu umožňoval zákonem stanovený režim měnit. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, rozhodla-li valná hromada o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemůže, neboť do její působnosti takové rozhodování nepatří, nemá takové rozhodnutí žádné právní účinky ani v rámci společnosti, natož ve vztahu ke třetím osobám. Prohlášení napadeného usnesení za neplatné na tomto stavu nemůže ničeho změnit. Stejný závěr lze učinit i o rozhodnutí členské schůze družstva.

Tento závěr s sebou nese, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání nepřípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelé jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť navrhovatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a družstvu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu