29 Odo 40/2003
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 40/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně G. S., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Fondu České republiky, o zaplacení 14,435.454,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 227/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2002, č.j. 8 Cmo 163/2002-315, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2002, č.j. 25 Cm 227/93-286, zamítl žalobu o zaplacení částky 14,435.454,- Kč s příslušenstvím.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně co do částky 123.650,10 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1996 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (bod I. a/ výroku) co do zbytku jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 14,311.803,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1996 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod I. b/ výroku). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soude nejprve s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby do zahájení odvolacího řízení a souhlas žalovaného s tímto zpětvzetím rozhodl v rozsahu zpětvzetí podle § 222a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) o zastavení řízení. Poté odvolací soud přezkoumal podle § 211 a násl. o. s. ř. napadený rozsudek co do zbytku a shledal odvolání důvodným.

Odvolací soud zdůraznil, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovanému ručitelský závazek vznikl (nyní jde o částku 14,311.803,50 Kč) do 13. 8. 1993 a že žalobkyně je v řízení aktivně legitimována, takže zbývalo posoudit, zda se ručitelský závazek stal splatným do 13. 8. 1993, kdy vstoupila v účinnost novela ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci ), provedená zákonem č. 210/1993 Sb., tj. zbývalo posoudit, zda byl ručitel ke splnění závazku řádně vyzván do uvedeného termínu. Odvolací soud se při tomto hodnocení neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatečné určitosti výzvy (výzev). Uvedl, že jejich adresátovi muselo být zřejmé, že je vyzýván, aby z titulu ručení uhradil závazky dlužníka vůči věřiteli, existující v době privatizace dlužníka. Konkretizace jednotlivých položek, z nichž se dluh skládal, předmětem výzvy být nemusela. Závazek zaplatit z titulu zákonného ručení se stal splatným doručením výzvy (výzev) dne 15. 4. 1993 (10. 5. 1993). žalovanému. Z výzvy bylo zřejmé, že ručitel za závazky T. P., s.p., které přešly na A. I.., s.r.o., je vyzýván k jejich zaplacení, přičemž vymáhaná částka je v částce, na niž výzva zněla, obsažena. Stalo se tak v době, kdy žalovaný jako ručitel byl povinen závazku dostát.

Pokud jde o úroky z prodlení, pak s ohledem na prodlení se splněním ručitelského závazku, tj. zaplacení částky 14,311.803,50 Kč, má od doby jeho splatnosti v r. 1993 žalobkyně právo na úroky z prodlení podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Toto prodlení trvalo i k datu 15. 8. 1996 a trvá dosud. Úprava úroků z prodlení v obchodním zákoníku dopadá i na nároky podle zákona o velké privatizaci. Poněvadž nebylo prokázáno, že sazba (výše) úroků z prodlení byla mezi účastníky dohodnuta, posuzoval odvolací soud, zda žalobkyni přísluší z hlediska ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák. úroky v sazbě 15 % ročně; přitom (s poukazem na svou další rozhodovací činnost) uzavřel, že je mu známo, že v době prodlení sazba úroků podle § 502 obch. zák. nebyla nižší než sazba požadovaná.

Odvolací soud tedy shledal žalobu důvodnou jak co do předmětné částky, tak co do příslušenství a rozsudek ve výše uvedeném rozsahu podle § 220 o. s. ř. změnil.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že jej shledává nesprávným, přičemž dovolání směřuje proti výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14,311.803,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1996 do zaplacení a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1,796.508 Kč.

Dovolatel namítá, že výzvy, kterými žalobkyně požadovala na žalovaném zaplacení částky 20,725.773,84 Kč, nelze považovat za platné právní úkony ve smyslu § 37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Ve výzvách je uvedena pouze souhrnná částky, kterou měl žalovaný zaplatit, pohledávky nejsou konkrétně specifikovány včetně právního důvodu jejich vzniku. Souhrnná výše pohledávek ve výzvách navíc nesouhlasí s celkovou výší, uplatněnou v tomto řízení.

Dovolatel dále namítá, že z titulu své činnosti provádí pouze převod majetku státu do vlastnictví třetích osob a stává se jen tzv. vteřinovým vlastníkem, kdy v souladu s rozhodnutím o privatizaci zruší zakladatel státní podnik bez likvidace, jeho majetek přejde na žalovaného a je s ním okamžitě naloženo ve smyslu § 12 zákona o velké privatizaci tzn., že majetek je neprodleně převeden na třetí osobu.

V tomto případě došlo po zrušení státního podniku T. P. bez likvidace k přechodu jeho majetku na žalovaného, který tento majetek vzápětí prodal nabyvateli S. I.., spol. s r.o. S majetkem je žalovaný oprávněn nakládat pouze v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. a nemá proto ani možnost se s konkrétními právy a závazky, spojenými s převáděným majetkem, seznámit. Dovolatel má tudíž za to, že výzvy právního předchůdce žalobkyně z 8. 4. a 4. 5. 1993 k zaplacení pohledávky ve výši 20,725.773,84 Kč z titulu ručení jsou neurčité a proto podle § 37 obč. zák. neplatné. Pokud nevznikl nárok na splnění pohledávky, nemohl vzniknout ani nárok na úrok z prodlení, který se k pohledávce váže. Řádnou výzvou nemohla být ani žaloba, která byla žalovanému doručena v r. 1996, kdy se právní vztahy vyplývající ze zákona č. 92/1991 Sb. řídily novelou zákonem č. 224/1994 Sb. - podle níž se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku mohl domáhat závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na žalovaném až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli, včetně konkursu. V době, kdy byla žalovanému doručena žaloba, byl nabyvatel privatizovaného majetku A. I.., spol. s r.o. v konkursu, takže ručitelský závazek žalovaného nebyl v té době splatný a žalobkyni nemohl vzniknout nárok na jeho splnění.

I kdyby byly výzvy žalobkyně dostatečně určité a žalovanému by vznikla povinnost zaplatit jí vymáhanou částku, odvolací soud nesprávně posoudil nárok na úrok z prodlení. Pohledávka (jistina) vznikla na základě nezaplacení faktur za zboží dodané v roce 1991, kdy platil hospodářský zákoník, žalobkyně by tedy mohla na žalovaném požadovat pouze zaplacení poplatku z prodlení podle § 378b odst. 1 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/19654 Sb. ve znění pozdějších předpisů), přičemž promlčecí lhůta činila šest měsíců. Proti přiznání poplatku z prodlení vznáší žalovaný námitku promlčení. Navíc by žalobkyně získala jako úrok z prodlení nepřiměřeně vyšší částku než při přiznání poplatku z prodlení, což je podle názoru dovolatele nemravné. Kromě toho, nárok na úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán za dobu po uskutečnění privatizace, tj. po 1. 8. 1992, což je v rozporu s judikaturou.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného, směřující proti výroku I. b) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé změněn a žalovaný tak uznán povinným zaplatiti žalobkyni částku 14,311.803,50 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 15. 8. 1996 do zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

Dovolatel výslovně neuvádí, z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z odůvodnění dovolání je možno nicméně dovodit, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval,

S námitkou dovolatele, že výzvy z 8. 4.a 4. 5. 1993 k zaplacení pohledávky ve výši 20,725.773,84 Kč z titulu zákonného ručení, adresované žalovanému, nejsou určité a jsou tudíž ve smyslu § 37 obč. zák. neplatné, se nelze ztotožnit.

Odvolací soud přesvědčivě dovodil, že žalovanému muselo být jednoznačně zřejmé, že vymáhána je pohledávka související s předmětným privatizovaným majetkem a že titulem je zákonné ručení žalovaného ve smyslu § 15 odst. 3 zákona o velké privatizaci, Konkretizace jednotlivých položek ve výzvách obsažena být nemusela, žalovaný jako prodávající privatizovaný majetek ostatně musel vědět, které závazky s tímto majetkem na nabyvatele přecházejí. Argumentace dovolatele, že se při převodu privatizovaného majetku stává pouze tzv. vteřinovým vlastníkem , neobstojí. Tato okolnost možnost Fondu seznámit se s převáděným majetkem a souvisejícími závazky a právy nikterak neovlivňuje a nemá proto ani žádné právní důsledky.

Námitka dovolatele, týkající se žaloby jako případné výzvy k plnění, je za uvedené právní situace irelevantní a nerozhodné jsou proto i skutečnosti, které se vážou k mezitím novelizované úpravě ručení v zákoně o velké privatizaci a k pozdějšímu prohlášení konkursu na nabyvatele privatizovaného majetku.

Konečně nelze přisvědčit ani námitce dovolatele co do přiznaného úroku z prodlení. Není rozhodující ta skutečnost, že vymáhaná pohledávka původně vznikla z nezaplacených faktur za zboží dodané v roce 1991, tedy v době účinnosti hospodářského zákoníku, ke kteréžto původní pohledávce se vázal poplatek z prodlení jako speciální majetková sankce podle § 378 odst. 1 hospodářského zákoníku. Rozhodné je, že žalobou je vymáhán peněžitý závazek ručitele, splatný v roce 1993, k němuž náleží úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 ve vazbě na § 502 obch. zák. a odvolací soud i v tomto směru nárok na úroky z prodlení správně posoudil.

Poněvadž nebylo shledáno pochybení odvolacího soudu ani co do právního posouzení věci a dovolací soud ani z obsahu spisu nezjistil vady uvedené v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnuté ve věci, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (ustanovení § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ustanoveních § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl v tomto řízení úspěch a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v řízení o dovolání nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. února 2005

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu