29 Odo 392/2004
Datum rozhodnutí: 29.03.2005
Dotčené předpisy: § 14 písm. b) předpisu č. 42/1992Sb.




29 Odo 392/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Z. d. T. v likvidaci, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 352/2001, o zaplacení 139.636,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2003, č. j. 11 Co 42/2003-57, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2003, č. j. 11 Co 42/2003-57 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 21. května 2002, č. j. 11 C 325/2001-35 se v rozsahu, týkajícím se uplatněného nároku na vypořádání majetkového podílu matky žalobce podle zákona č. 42/1992 Sb., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2002, č. j. 11 C 325/2001-35, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 139.636,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od 23. 8. 2001 do zaplacení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že předmětem žaloby je peněžité plnění v částce 139.636,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nároku na majetkový podíl z transformace, na základě vlastnických listů, které byly vydány ve prospěch rodičů žalobce, který je získal dědictvím.

Vycházeje z nesporných zjištění učiněných soudem prvního stupně o tom, že vlastnické listy byly žalovaným vydány na podkladě přihlášky podle § 14 písm. b) zákona číslo 42/1992 Sb. (dále jen přihláška ) matky žalobce H. V. k účasti na transformaci Z. d. T. (dále jen družstvo ) ze dne 23. 4. 1992, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že H. V. nemohla být v době přihlášky oprávněnou osobou. H. V. totiž podala přihlášku i za zemřelého manžela (žalobcova otce), který zemřel dne 21. 4. 1992 a dříve, než o oprávněnosti její osoby rozhodl Okresní úřad v P. Okresní pozemkový úřad (dále jen pozemkový úřad ).

Odvolací soud konstatoval, že o přiznání vlastnictví oprávněným osobám podle § 4 odst. 1 zákona č. 195/1993 Sb., H. V. a podle § 4 odst. 4 téhož zákona žalobci, rozhodl pozemkový úřad až 30. 3. 1995. Odvolací soud, vědom si rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1379/98, se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu (15. 5. 1995) přecházejí na oprávněné osoby práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Dále odvolací soud uvedl, že není správná odvolatelova argumentace o tom, že usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 4. 10. 1990, č. j. 4 Rt 58/90-7, které nabylo právní moci 29. 11. 1990, a jímž byl zrušen rozsudek Lidového soudu v Kojetíně ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. T 210/55, včetně všech navazujících rozhodnutí, byla navrácena vlastnická práva k pozemku parc. č. 594/9 do stavu, jaký tu byl před rozhodnutím Lidového soudu, byť došlo ke zrušení všech rozhodnutí k datu, kdy byla vydána. Pro daný případ to znamená, že i když byl žalobcův otec J. V. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. a trest propadnutí majetku byl zrušen, mohly být nároky k takovému majetku uplatněny jen podle zvláštních předpisů, a to podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě ). V tomto ohledu odkazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu II. ÚS 623/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1782/2000. Odvolací soud má tedy za to, že až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu došlo k přechodu vlastnických práv oprávněných osob k předmětnému pozemku. V době, kdy žalobcova matka podala přihlášku, a to i za zemřelého manžela J., nemohla být vlastnicí předmětného pozemku a tedy osobou oprávněnou. V dalším pak odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení toho, zda je pro určení oprávněné osoby podle ustanovení § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen transformační zákon ) třeba ke splnění podmínky vlastnictví půdy, předložit rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě nebo rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1379/98 a tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatel dovozuje, že pokud jeho matka podala přihlášku včas, není rozhodné nabytí právní moci, rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým jí přiznal vlastnictví k předmětným pozemkům.

Co se týče majetkového podílu J. V., dovolatel dovozuje, že H. V. podala přihlášku i v této části platně, a to z titulu oprávněného dědice, když podle ustanovení § 460 občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 11 Co 48/72 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, podle kterého jsou dědicové v období mezi nabytím dědictví a potvrzením o nabytí dědictví, popřípadě o schválení dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví, v mezích zákona držet, užívat, užívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi. V době podání přihlášky byla H. V. dědičkou po zemřelém manželovi, proto byla s ohledem na ustanovení § 460 občanského zákoníku oprávněna a povinna k úkonům týkajících se pozůstalosti společně a nerozdílně s ostatními dědici (syny J. V. a V. V.). Součástí pozůstalosti byl též nárok na uzavření smlouvy o vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení § 9 zákona o půdě, a proto i ve vztahu k nároku zemřelého J. V. byla oprávněnou osobou.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že průkazem vlastnictví pozemků je také to, že oprávněná osoba řádně uplatnila svůj nárok, což nebylo v projednávané věci prokázáno. Dovozuje, že dovolání není přípustné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda je podmínka průkazu vlastnictví podle § 14 písm. b) i. f. transformačního zákona, splněna i tehdy, když výrok o zabrání majetku v trestním řízení, v jehož důsledku byla oprávněná osoba zbavena majetku (ze kterého uplatňuje nárok), byl podle zákona č. 119/1990 Sb. zrušen, tato osoba uplatnila nárok podle § 9 zákona o půdě a pozemkový úřad v době podání přihlášky dosud nerozhodl o jejím vlastnictví.

Odvolací soud vycházel v napadeném rozhodnutí především z toho, že H. V. podala přihlášku nejen za sebe, ale i za zemřelého manžela (žalobcova otce), který zemřel dne 21. 4. 1992 a dříve, než pozemkový úřad rozhodl o přiznání vlastnictví k pozemkům, které zakládaly jejich nárok podle zákona o půdě, přičemž až právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu (15. 5. 1995) přecházejí na oprávněné osoby práva a povinnosti vyplývající z vlastnictví k předmětným nemovitostem. Z toho pak dovodil, že v době, kdy žalobcova matka podala přihlášku k transformaci, nemohla být vlastnicí předmětného pozemku a nebyla tedy oprávněnou osobou podle § 14 písm. b/ i. f. transformačního zákona.

Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný. Jak již Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 210/99 (a rovněž v rozsudku ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1379/98, který cituje ve svém rozhodnutí odvolací soud), od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, nelze přičítat k tíži osoby oprávněné podle § 14 písm. b) transformačního zákona to, že s ní povinná osoba odmítne uzavřít dohodu podle ustanovení § 9 zákona o půdě, ani to, že pozemkový úřad nerozhodl o jejím vlastnictví k nemovitostem v takové lhůtě, aby mohla svůj nárok z transformačního zákona doložit jeho rozhodnutím.

V odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že dostatečným průkazem ve smyslu ustanovení § 14 písm. b) transformačního zákona je to, že oprávněná osoba prokáže, že výrok o zabrání majetku v trestním řízení, v jehož důsledku byla zbavena majetku, ze kterého uplatňuje nárok, byl zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. (§ 6 odst. 1 zákona o půdě), což zakládá její nárok na uzavření dohody podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě, popřípadě na rozhodnutí podle § 9 odst. 4 téhož zákona. Další podmínkou je, že oprávněná osoba svůj nárok řádně podle zákona o půdě uplatnila.

Pokud by následně pozemkový úřad, popřípadě soud, rozhodl o neschválení dohody uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě, anebo pokud by pozemkový úřad rozhodl, že osoba, která uplatnila svůj nárok podle § 9 odst. 4 zákona o půdě není vlastníkem nemovitostí, ze kterých nárok podle transformačního zákona uplatňuje, vyřadí ji družstvo ze seznamu oprávněných osob a majetkový podíl jí nevydá.

Řešení otázky, zda mohla matka žalobce platně podat po smrti svého manžela přihlášku podle § 14 písm. b) transformačního zákona z titulu oprávněného dědice, považuje Nejvyšší soud rovněž za otázku zásadního právního významu.

Dovolatel co do odůvodnění svého právního názoru odkazuje na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974. V tomto rozhodnutí se dovozuje, že v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně. Z toho pak pro projednávanou věc vyplývá, že jestliže matka dovolatele uplatnila po smrti manžela nárok podle § 14 písm. b) transformačního zákona sama, nikoli spolu s ostatními v úvahu přicházejícími dědici, aniž k tomu byla ostatními dědici zmocněna (což žalobce v projednávané věci netvrdil), nepodala přihlášku k transformaci platně. Závěr soudů obou stupňů ohledně této právní otázky je tedy správný, a proto dovolací soud dovolání v rozsahu, týkajícím se nároku uplatněného z titulu dědictví po otci žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu