29 Odo 385/2002
Datum rozhodnutí: 20.05.2003
Dotčené předpisy: § 204 předpisu č. 99/1963Sb., § 240 předpisu č. 99/1963Sb., § 240 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 385/2002-94

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce F. n. m. Č. r. proti žalované B. s. r. o. o zaplacení částky 3,755.462,- Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 40/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 29 Co 569/2001-62, takto:

Dovolání se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 17. července 2000, č. j. 9 C 40/99-43, - odkazuje na ustanovení § 111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - zastavil řízení o zaplacení částky 3,755.462,- Kč, uváděje, že řízení bylo na shodný návrh účastníků přerušeno usnesením (ze dne 28. května 1999, č. j. 9 C 40/99-39), které nabylo právní moci 13. července 1999, a že účastníci ve lhůtě jednoho roku nepodali návrh na pokračování v řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2001, č. j. 29 Co 569/2001-62, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Odvolací soud - cituje ustanovení bodu 2., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a ustanovení § 11 odst. 1 a § 104a odst. 1 o. s. ř. - při zkoumání námitky nedostatku věcné příslušnosti (vznesené žalobkyní) poukázal na to, že usnesení ze dne 13. července 1998, č. j. 35 Cm 134/98-30, které nabylo právní moci dne 30. září 1998, a jímž Krajský obchodní soud v Praze dříve vyslovil svoji věcnou nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Benešově, je usnesením soudu prvního stupně, nikoli pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu. Na tomto základě pak uzavřel, že domáhá-li se žalobce úhrady částky 3,755.462,- Kč z titulu uzavřené smlouvy o prodeji podniku, jde ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 obchodního zákoníku o tzv. absolutní obchod, kde o věci v prvním stupni rozhoduje vždy krajský soud jako soud prvního stupně, jímž je po zrušení Krajského obchodního soudu v Praze Krajský soud v Praze.

Proti usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci 20. prosince 2001, podala žalovaná (a to osobně dne 4. února 2002) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Pro případ, že by věc měla být posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, dovolatelka odkazuje na ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (co do přípustnosti dovolání) a na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. (co do důvodnosti dovolání). V dovolání snáší podrobně argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítá, že není přípustné, a to ani podle § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s ustanovením bodu 2. a 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Podle dosavadních právních předpisů soud (ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí) zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Z tohoto pohledu se dovolání žalované podané až po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané od právní moci rozhodnutí (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), jeví opožděným (posledním dnem této lhůty bylo pondělí 21. ledna 2002). Z napadeného usnesení se nicméně podává, že opožděné podání dovolání mělo svůj původ v nesprávném poučení o lhůtě k jeho podání (ačkoliv odvolací soud věc sám projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů, podsouvá účastníkům v poučení o dovolání představu, že dovolání ( ) lze podat za splnění podmínek ustanovení § 236 až § 241a o. s. ř. (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001), a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (takové poučení odporuje nejen dikci § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, nýbrž i ve znění účinném po tomto datu).

Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dovolání podané účastníkem po uplynutí lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud. Nejvyšší soud má proto dovolání v této věci za včasné.

Dovolání však není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je nutno poměřovat ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají. Podle ustanovení § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné jednak proto, že napadené rozhodnutí není potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu, jednak proto, že není usnesením ve věci samé.

Ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, jakož i proto, že v části věty za středníkem je vyloučena i přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu, jde-li o usnesení o příslušnosti (místní, věcné). Z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ a d/ až f/ o. s. ř. přípustnost dovolání též neplyne, jelikož nejde o žádný z případů zde uvedených.

Zbývá vypořádat se s tím, zda dovolání je - jak tvrdí dovolatelka - přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. Ani toto ustanovení se však v dané věci neuplatní. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž neřeší otázku soudní pravomoci (srov. § 7 o. s. ř.), nýbrž otázku věcné příslušnosti soudu; proto též odvolací soud po kasaci usnesení soudu prvního stupně řízení (ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezastavil (srov. i § 104 odst. 1 a § 221 odst. o. s. ř.).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 20. května 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu