29 Odo 380/2002
Datum rozhodnutí: 17.12.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 380/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. C. G., a.s., proti žalovanému F. n. m. České republiky, o zaplacení částky 13,683.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 168/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2002, čj. 5 Cmo 372/2001-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.6.2001, čj. 53 Cm 168/2000-31, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 13,683.240,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 25.6.1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a dále, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o přípustnost dovolání dovozuje žalovaný zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyly řešeny otázky zásadního právního významu, a dovolání tedy není přípustné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru, pokud jde o zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, navrhuje dovolání zamítnout, neboť odvolací soud rozhodl správně.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (právě o takový případ jde nyní, s ohledem na ustanovení části dvanácté hlavy první bodu 15. a 13. výše uvedeného zákona) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, pro řízení ve věcech obchodního rejstříku a pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci [§ 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu, (dale též jen o. s. ř. )].

Dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek městského soudu je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodal.

Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 7 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 17. prosince 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu