29 Odo 366/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2005
Dotčené předpisy:




29 Odo 366/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně L. M., proti žalovanému Z. d. S., o zaplacení částky 62.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 71/2002 o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2004, č. j. 18 Co 254/2004-87, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích, ze dne 21. června 2004, č. j. 18 Co 254/2004-87 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. prosince 2003, č. j. 8 C 71/2002-72 se, s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit částku 18.009,- Kč, zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích poté, kdy byl usnesením odvolacího soudu ze dne 11. června 2003, č. j. 18 Co 141/2003-52, zrušen jeho předcházející zamítavý rozsudek ze dne 17. ledna 2003, č. j. 8 C 71/2002-35, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 8 C 254/2004-72, o nároku žalobkyně na vydání majetkového podílu z transformace družstva (žalovaného) ve výši 43.991,- Kč a majetkového podílu připadajícího jejímu manželu ve výši 18.009,- Kč, který zdědila tak, že žalobě zcela vyhověl (první výrok), určil odměnu a náhradu nákladů žalobkyni ustanovenému zástupci (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a přenosu povinnosti k zaplacení soudního poplatku na žalovaného (třetí výrok).

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v prvním a třetím výroku potvrdil (výrok I.), změnil ve druhém výroku tak, že určil odměnu a náhradu nákladů ustanoveného advokáta žalobkyně částkou 19.000,- Kč (II. výrok) a dalšími výroky (IV. VI.) rozhodl o odměně žalobkyni ustanoveného advokáta za řízení před odvolacím soudem a o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud s jeho právním závěrem, že nárok žalobkyně je opodstatněný. Uzavřel, že schválením transformačního projektu žalovaného a provedením výpočtu majetkových podílů vznikl nárok na jejich vypořádání (vydání) podle § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen zákon ), a to ve lhůtách tam uvedených. Na vznik tohoto nároku nemá vliv skutečnost, že žalovaný transformaci nedokončil a vstoupil do likvidace. Žalobkyně, resp. její manžel, jako oprávněné osoby se nestaly účastníky právnické osoby vzniklé z transformace a vznikl jim proto nárok na vypořádání. Vzhledem k tomu, že se účastníci nedohodli na jiném způsobu vypořádání, je namístě vypořádání v penězích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž oponoval právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobkyni vzniklo právo domáhat se vypořádání majetkového podílu (včetně zděděného podílu jejího manžela). Žalobkyně je, stejně jako její manžel byl až do své smrti, členkou družstva (žalovaného), které neprošlo transformací a vstoupilo do likvidace. Tuto situaci nelze interpretovat tak, že žalobkyni vznikl nárok na vydání majetkového podílu podle § 13 odst. 2 a 3 zákona proto, že se nestala (stejně jako ostatní členové družstva) členem družstva podle transformačního projektu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech, týkajících se věci samé, je jednak zaplacení částky 43.991,- Kč představující majetkový podíl žalobkyně vypočtený podle schváleného transformačního projektu, jednak zaplacení částky 18.009,- Kč představující tentýž nárok manžela žalobkyně, který nabyla na základě vypořádání dědictví po zemřelém S. M. podle usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. července 1997, č. j. D 488/94-96, které nabylo právní moci 30. srpna 1997. V tomto případě jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem a i když odvolací soud rozhodl o obou nárocích jedním výrokem, je třeba přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. posoudit ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000 pod číslem 9).

Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky 18.009,- Kč, je nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ve zbývající části je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci

Odvolací soud kladně posoudil nárok žalobkyně na vydání (zaplacení) majetkového podílu vypočteného podle schváleného transformačního projektu družstva (žalovaného) kladně, zastávaje názor, že v důsledku nedokončené transformace žalovaného se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, a proto jí náleží právo domáhat se vydání majetkového podílu. K podpoře tohoto svého závěru poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. 3 Cdon 1308/96 Sb.

Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a s přihlédnutím k uplatněným dovolacím důvodům, akceptuje závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu § 14 písm. a) zákona a že jí byl vypočten majetkový podíl v družstvu podle schváleného privatizačního projektu v žalované výši.

Vznik nároku žalobkyně na vydání majetkového podílu podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona v případě nedokončení transformace družstva (žalovaného) je podmíněn ukončením jejího členství v družstvu nebo alespoň relevantním projevem vůle ukončit členství v družstvu před vstupem družstva do likvidace a podáním žádosti o vydání majetkového podílu. Přitom sama žádost o vydání majetkového podílu, s přihlédnutím k jejímu obsahu a k okolnostem, za nichž byla učiněna, může současně přestavovat i projev vůle ukončit členství v družstvu. Dojde-li k ukončení členství v družstvu, anebo k projevu vůle ukončit členství před jeho vstupem do likvidace, pak nemá vstup družstva do likvidace vliv na existenci práva na vydání majetkového podílu (srov. R 48/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud ovšem žalobkyně setrvala v družstvu jako jeho členka až do jeho vstupu do likvidace, aniž by projevila vůli z družstva vystoupit, nelze ji považovat za osobu, jíž vznikl nárok na vydání majetkového podílu podle § 13 odst. 2 a 3 zákona. Vzniká jí ovšem nárok na podíl na likvidačním zůstatku podle ustanovení § 765 v odst. 3, 4 a 5 obchodního zákoníku.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odstavce 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. v rozsahu, v němž shledal dovolání přípustným, a v závislých výrocích zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2005



JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu