29 Odo 365/2004
Datum rozhodnutí: 09.02.2005
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 365/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu M. Č., o neplatnost usnesení valné hromady Č. p. a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 302/97, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2003, čj. 14 Cmo 234/2003-125, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatel je povinen zaplatit Č. p., a.s. IČ , na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč, do rukou její advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.12.2002, čj. 27 Cm 302/97-95, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady Č. p. a.s. (dále jen společnost ) konané dne 24.6.1997.

Navrhovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž namítal, že rozhodnutí trpí vadami dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Konkrétně napadá především posouzení dohody o jednání ve shodě uzavřené mezi akcionáři společnosti dne 19.6.1996, výklad ustanovení § 183d obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) odvolacím soudem (zejména pokud jde o závěr, že dohody o jednání ve shodě učiněné v období od 30.5.1996 do 30.6.1996 nepodléhaly oznamovací povinnosti podle § 183d obch. zák. a dále pak, že zákaz výkonu hlasovacích práv trvá nejvýše jeden rok od prvního dne porušení informační povinnosti bez ohledu na to, kdy bylo oznámení učiněno) a také závěr odvolacího soudu, že dohoda o jednání ve shodě ve věci volby členů představenstva a dozorčí rady se týkala pouze valné hromady konané dne 20.6.1996 a hlasováním na této hromadě byla dohoda zcela konsumována. Pokud jde o přípustnost dovolání, dovozuje ji dovolatel ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím. Tvrdí, že jak je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí, soud prvního stupně dospěl k závěru, že akcionáři společnosti nejednali ve shodě a odvolací soud naopak uzavřel, že akcionáři ve shodě jednali. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně.

Odpůrkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty, že napadené usnesení není usnesením měnícím a proti dovolacím důvodům navrhovatele.

Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo v i v této věci vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy I. bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - ohledně rozsudku v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. - připouští.

Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém). Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však nebyly v dovolání namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu.

Přestože rozsudek ze dne 10.12.2002 je druhým rozsudkem soudu prvního stupně v této věci (první rozsudek je ze dne 1.4.1999), není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v rozhodnutí prvním. Podle § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné rovněž, neboť odvolací soud výrokem rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a navrhovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).

Zbývá určit, zda je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož se navrhovatel jako jediného dovolává.

Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišná. Pro závěr, že rozsudek je měnící není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 220 nebo § 219 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci se dovolatel domáhá prohlášení usnesení valné hromady společnosti ze dne 24.6.1997 za neplatné z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti akcionáři společnosti jednajícími ve shodě. Ačkoli odvolací soud posoudil rozdílně povahu dohody ze dne 19.6.1996, soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že při přijímání napadeného usnesení valné hromady mohli výše zmiňovaní akcionáři vykonávat hlasovací práva spojená s jejich cennými papíry. Rozdílnost právního posouzení tak neměla vliv na vymezení konkrétního právního vztahu (možnost výkonu hlasovacího práva) a co do vymezení práv a povinností účastníků řízení tedy nejsou rozhodnutí soudů obou stupňů nesouhlasná.

Dovolání tedy není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. (per analogiam). Proto dovolací soud přiznal společnosti náhradu nákladů dovolacího řízení podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 7 písm. g) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 12 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 9. února 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu