29 Odo 36/2005
Datum rozhodnutí: 29.09.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 36/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně Č. k. a. proti žalovanému V. W., o zaplacení 7,895.833,95,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 87/98 a 40 Cm 304/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.7.2004 č.j. 5 Cmo 59/2004-255, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný s účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze stanovil žalovanému na základě dvou žalob vedených pod sp. zn. 40 Cm 87/98 a pod sp. zn. 40 Cm 304/99, spojených posléze ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 14.12.2000, č.j. 40 Cm 87/98, 40 Cm 304/99-109 povinnost zaplatit žalobkyni částku 8,567.551,66,- Kč s úroky a nahradit náklady řízení. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.2002, č.j. 5 Cmo 382/2002-175, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby soud prvního stupně doplnil důkazní řízení o privatizační projekt.

Městský soud v Praze po doplnění řízení uložil rozsudkem ze dne 13. října 2003, č.j. 40 Cm 87/98, 40 Cm 304/99-226, žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7,065.833,91,- Kč s 5% úrokem z prodlení specifikovaným podle data splatnosti jednotlivých splátek a nahradit náklady řízení, přičemž žalobu ohledně další částky 830 000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl. Soud vycházel ze zjištění, že usnesením vlády České republiky č. 560 z 10.3.1993 bylo rozhodnuto o přímém prodeji státního podniku M. P., OZ 01 P., středisko 1713 v P., J. Rozhodnutím č. 197/1994 ministra průmyslu a obchodu ze dne 25.3.1994 bylo toto středisko vyjmuto z privatizovaného státního podniku M. a převedeno na Fond národního majetku České republiky s tím, že jde o majetek uvedený v privatizačním projektu č. 22555. Žalovaný jako kupující uzavřel s Fondem národního majetku jako prodávajícím smlouvu o prodeji a koupi tohoto střediska privatizovaného státního podniku M. V této době nebyl zaplacen úvěr na trvale se obracející zásoby poskytnutý K. b., pobočkou P. státnímu podniku M. na základě úvěrové smlouvy ze dne 27.12.1990, přičemž bylo ujednáno, že jeho konečná splatnost bude stanovena po ukončení malé privatizace. Na základě žádosti státního podniku M. převzala závazek z úvěrové smlouvy K. b., která uzavřela s K. b. P. smlouvu o postoupení pohledávky. Její právní nástupkyní se stala ze zákona č. 239/2001 Sb. Č. k. a. S odkazem na delimitační tabulku zobrazující rozdělení původního úvěru, poskytnutého K. b. státnímu podniku M., na jednotlivé nástupnické subjekty, dospěl soud k závěru, že není pochyb, že v souzeném případě jde o část úvěru delimitovaného na privatizovanou jednotku. Žalobu ohledně částky 830 000,- Kč zamítl s odůvodněním že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by měla vůči žalovanému právo na nezaplacené úroky z úvěru z doby předcházející převzetí privatizovaného majetku.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s právními závěry tohoto soudu uzavíraje, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 15 zák. č. 92/1991 Sb., v platném znění. Uvedl, že přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem nastává ze zákona, a skutečnost, zda žalovaný podepsal či nepodepsal protokol o převzetí závazku, a zda existence závazku byla či nebyla uvedena ve smlouvě, je irelevantní. Podstatné je, jak bylo v rámci privatizace rozhodnuto, o závazcích, které budou na konkrétní majetek vázány. S privatizovaným majetkem souvisejí všechny závazky, které byly do příslušné jednotky při privatizaci zahrnuty. Soud nemůže přezkoumávat správnost privatizačního rozhodnutí a ani obsah privatizačního projektu, v němž jsou závazky vážící se k privatizovanému majetku vymezeny. Z privatizačního projektu se podává, že s privatizovaným střediskem státního podniku M. souvisely závazky v celkové hodnotě 5 771 000,- Kč, z toho bankovní úvěry v částce 5 147 000,- Kč. Žalovaný neuvedl žádné konkrétní výhrady zpochybňující výši jak jistiny, tak i úroků.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z nepřijatelné interpretace ustanovení § 15 zák. č. 92/1991 Sb. v tom smyslu, že v souvislostí s koupí privatizovaného majetku přecházejí závazky vztahující se k privatizovanému majetku. Uvedl, že toto ustanovení je oběma soudy citováno správně, jeho aplikace či interpretace na souzenou věc je však nesprávná, odporuje smyslu zákona a obecnému požadavku na interpretaci z pohledu, aby bylo respektováno individuální posuzování věci a nedocházelo k mechanické intepretaci konkrétního právního předpisu. V nejužším slova smyslu zásadní právní otázkou je, zda na žalovaného skutečně přešly závazky resp. jejich poměrná část z poskytnutého úvěru na trvale se obracející zásoby, když dovolatel tvrdí, že na něj žádné zásoby podle smlouvy o privatizovaném majetku nepřešly. K řešení takové otázky lze dojít jen takovou interpretací citovaného ustanovení, která je přísně individualizující při jeho aplikaci na souzený případ.

Dovolatel odůvodnil dovolání odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Vyslovil názor, že nebyla a ani nemohla být prokázána souvislost případného závazku žalovaného uhradit poměrnou část úvěru na trvale se obracející zásoby státního podniku M. s privatizovaným majetkem, když je nesporné, že na žalovaného nepřešly žádné zásoby v rámci prodeje privatizovaného majetku.

Dovolatel v této souvislosti namítá, že na základě smlouvy o koupi části podniku koupil jen nemovitosti, nikoli zásoby zboží. Nemohl proto na něj přejít závazek, který se privatizovaného majetku netýká. Poukázal také na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. odůvodnil tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků, kteří mohli ozřejmit okolnosti převzetí privatizovaného majetku a to, zda součástí privatizovaného majetku byly i zásoby.

Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovolání připustil a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil výkon rozhodnutí.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud (§ 10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejdříve zabýval přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na které dovolatel odkazuje, je, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní právní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být v tomto případě přípustné, jen jde-li o právní otázky, jiné otázky, zejména otázky skutkového zjištění, přípustnost dovolání v takovém případě založit nemohou.

Přípustnost dovolání řeší dovolací osud jako otázku předběžnou, přičemž na závěr o tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při tomto zkoumání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. v této souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 7, ročník 2004, pod č. 132)

Dovolatel žádnou takovou obecnou otázku zásadního právního významu, která by současně měla judikatorní přesah i pro jiné totožné či obdobné případy téhož druhu, nevymezuje.

Pokud v souvislosti s otázkou právní interpretace a aplikace ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovolatel namítá, že v rámci prodeje privatizovaného majetku nekoupil žádné zásoby zboží, je tato otázka irelevantní, neboť předmětem sporu je zaplacení (části) úvěru na trvale se obracející zásoby, který se vztahoval k dřívějším zásobám, nikoli k těm, které byly či mohly být předmětem převodu v rámci privatizace. Jediným kriteriem přechodu (převodu) závazků podle citovaného ustanovení byla souvislost s privatizovaným majetkem a ta obecně u úvěru na TOZ byla nepochybně dána. Skutečnost, že o takový úvěr (jeho část) v posuzovaném případě vskutku šlo, je otázkou skutkového zjištění, nikoliv otázkou právního posouzení, a proto ji nelze použít při aplikaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Žádnou další právní otázku zásadního významu dovolatel neformuluje. Obecná výtka, že ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo v daném případě použito mechanicky, nepředstavuje právní otázku zásadního významu, která by současně měla obecný judikatorní přesah.

Pokud jde o námitku dovolatele, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), spočívající v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků, dovolací soud by mohl k takové vadě přihlédnout (a to i kdyby nebyla v dovolání uplatněna), jestliže by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu v daném případě nebylo.

Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání má oporu v ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2005



JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu