29 Odo 346/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 226 předpisu č. 513/1991Sb., § 156 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 346/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce V. H., A proti žalovanému Z.d. B. nad M., o zaplacení 196.627,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2003, č.j. 20 Co 190/2003-149, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 2. 2003, č. j. 8 C 57/2002-126, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 196.627,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, jako majetkový podíl z transformace, tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 233 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) má dosavadní člen při zániku členství za trvání družstva nárok na vypořádací podíl. Výše tohoto vypořádacího podílu mezi účastníky byla nesporná. Podle § 234 odst. 1 obch. zák. se vypořádací podíl uhrazuje v penězích. Stanovy mohou určit, ve kterých případech může být vypořádací podíl poskytnut ve věcném plnění. V řízení žalovaný tvrdil, že došlo ke změně v obsahu tohoto závazku, a to tak, že se účastníci namísto peněžitého plnění dohodli na plnění ve věcech. Právní úpravu změny v obsahu závazku obchodní zákoník neupravuje, lze ji však nalézt v občanském zákoníku (dále jen obč. zák. ), a to v jeho § 516.

Odvolací soud konstatoval, že podle ustanovení § 516 odst. 1 a 2 obč. zák. si účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti a nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (tzv. kumulativní novace). Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že nový závazek v zásadě vzniká vedle závazku dosavadního; původní závazek se tedy mění, avšak nezaniká. Změna nastává tím, že k původní právní skutečnosti přistupuje skutečnost další, a to dohoda subjektů o změně vzájemných práv a povinností. Krajský soud z výše uvedeného, na rozdíl od soudu okresního, dospěl k závěru, že k takovéto dohodě mezi účastníky v dané věci došlo, a že ti dohodou změnili svá vzájemná práva a povinnosti, a to tak, že žalovaný namísto peněžitého plnění se splatností deset let, poskytne na vypořádací podíl žalobce plnění věcné. Ze znění dohody vyplývá, že se účastníci dohodli na plnění v akciích dvou konkrétně označených akciových společností, dohodli se i na poměru těchto jednotlivých akcií tak, aby byl uspokojen nárok žalobce. Žalobce měl pouze možnost do 29. 2. 2000 změnit poměr akcií těchto dvou jednoznačně označených akciových společností. Odvolací soud navíc zdůraznil, že pro takovou dohodu není ani předepsána písemná forma a postačovalo by, kdyby tato dohoda byla uzavřena ústně. Z uvedeného důvodu odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zaplacení vypořádacího podílu v penězích zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.

Vadu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soud nezjišťoval druh, formu, podobu a určitost dohody o žalovaným nabízených akciích, způsobu jejich převedení dle zákona a dle stanov společností Z. B., a.s. a P., a.s. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybném posouzení určitosti dohody účastníků podle zápisu ze dne 18. 2. 2000 a zápisu ze dne 29. 2. 2000.

Žalobce napadá závěr odvolacího soudu, že dohoda o způsobu splnění závazku k poskytnutí vypořádacího podílu nevyžaduje písemnou formu a považuje tento závěr za rozporný s ustanovením § 37 obč. zák. a § 156 odst. 6 obch. zák. Podle názoru dovolatele lze závěr o nezbytnosti písemné formy dovodit z ustanovení § 156 odst. 6 obch. zák., podle kterého nelze akcie poskytnout jinak než písemnou formou, a to rubopisem.

Dovolatel dále dovozuje, že z formulací použitých v zápisu ze dne 18. 2. 2000 vyplývá, že dohoda o vypořádání částky 196.627,- Kč v akciích uzavřena nebyla. Ve třetím odstavci zápisu účastníků žalovaný nikoli s určitostí, ale způsobem vzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit, uvedl, že k vypořádání tak zbývá částka 196.627,- Kč, které v návaznosti na dopis z 26. 1. 2000 bylo projednáno vypořádat v akciích .. . Z formulace druhé věty třetího odstavce tohoto zápisu tedy rozhodně nevyplývá, že by žalobce návrh žalovaného na vypořádání částky 196.627,- Kč v akciích odsouhlasil a přijal.

Ve druhém odstavci zápisu je výslovně stanoveno, že došlo k dohodě o věcném plnění ve strojích. Proto pokud měl žalovaný za to, že téhož dne došlo k dohodě účastníků nejenom o věcném plnění ve strojích, ale i v akciích, měl možnost ve druhém odstavci zápisu, v němž jsou uvedeny stroje a jejich hodnota, pokračovat čárkou a textem a v akciích níže uvedených , nebo ve třetím odstavci uvést, že k vypořádání tak zbývá částka 196.627,- Kč, kterou se účastníci dohodli vypořádat v akciích . Vzhledem k tomu, že žalovaný ani jednu z těchto formulačních možností nevyužil, nelze se žalobci divit, že považoval za uzavřenou pouze dohodu o věcném plnění ve strojích a projev vůle žalovaného ohledně vypořádání zbylé částky v akciích považoval pouze za návrh na přijetí smlouvy.

Při právním hodnocení projevu vůle účastníků dle zápisu je nutno podle názoru žalobce vycházet z ustanovení § 266 obch. zák., z něhož vyplývá, že při výkladu projevu vůle tento je třeba vykládat podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, a to podle významu, který se jim zpravidla přikládá a přitom bylo třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly. Nelze obejít ani ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., v němž zákonodárce stanovil, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Vzhledem k uvedeným formulacím žalobce dovodil, že v zápisu je neurčitý návrh na vypořádání zbývající části vypořádacího podílu ze strany družstva, odporující § 43a odst. 1 obč. zák., který žalobce hodnotí jako návrh neplatný pro neurčitost ale zároveň jako návrh, který nepřijal , proto dopisem ze dne 25. 1. 2000 před jednáním dne 18. 2. 2000 a dopisem ze dne 22. 2. 2000 sdělil žalovanému prostřednictvím své právní zástupkyně, že návrh na vypořádání podílu v akciích nepřijímá. Dále žalobce tvrdí, že při vydání věcného plnění ve strojích musel podepsat dodací listy a na základě těchto listů mu žalovaný umožnil převzetí strojů, čímž se ve smyslu § 133 odst. 1 obč. zák. stal jejich vlastníkem a tímto okamžikem mu žalovaný poskytl sjednané věcné plnění.

Nabízené akcie v návrhu ze dne 18. 2. 2000 žalovaný nevymezil z toho pohledu, zda jde o akcie na jméno nebo na majitele a zda se jedná o akcie listinné nebo zaknihované, veřejně obchodovatelné nebo nikoli a kdy a jakým způsobem může dojít k jejich převedení. I z toho důvodu klasifikuje žalobce návrh žalovaného jako neurčitý a neplatný.

Kromě toho závěr odvolacího soudu o plnění žalovaného v akciích odporuje ustanovení § 156 odst. 6 obch. zák., který stanoví, že listinné akcie na jméno jsou převoditelné rubopisem a předáním. Žalovaný v řízení neprokázal, že akcie nabízené v zápisu na žalobce rubopisem a předáním převedl.

I pro případ, že by soud dospěl k závěru, že dne 18. 2. 2000 došlo k uzavření dohody mezi účastníky ohledně vypořádání zůstatku vypořádacího podílu v akciích, žalobce tuto dohodu uzavřel nesvobodně s neurčitým obsahem a v omylu, jehož se dovolal, dále způsobem odporujícím dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku a z toho důvodu je dohoda neplatná.

Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V projednávané věci odvolací soud hodnotil zápis z jednání konaného dne 18. 2. 2000 mezi účastníky jako dohodu o vypořádání vypořádacího podílu žalobce ve věcném plnění (dále jen dohoda ), a to v akciích dvou společností (identifikovaných co do počtu a náležitostí) s tím, že žalovaný souhlasil, že se žalobce může do 29. 2. 2000 rozhodnout pro změnu poměru vydávaných akcií a na jednání dne 18. 2. 2000 účastníci případně dohodnou změnu předmětu plnění dohody.

V zápisu, který oba účastníci podepsali, se (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) ohledně vypořádání v akciích uvádí: K vypořádání tak zbývá částka 196.627,- Kč, kterou v návaznosti na dopis z 26. 1. 2000 bylo projednáno vypořádat v akciích takto:

- 3 ks akcie ve jmenovité hodnotě 50.000,- Kč Z. B., a.s.

- 47 ks akcií ve jmenovité hodnotě 1.000,- Kč P. a.s., S. u N.

Tímto způsobem bude celkový nárok p. H. vůči Z. B. vyrovnán. Družstvo souhlasí se změnou poměrů počtu vydávaných akcií obou společností, jak se ještě p. H. po poradě s rodinou rozmyslí. Případná úprava bude provedena při závěrečném jednání k vypořádání, které se uskuteční dne 29. 2. 2000 v 9.00 hodin v kanceláři Z. B. n. M.

K tomu dovolací soud uzavřel, že závěru odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. V zápisu je, jak patrno ze shora uvedeného, formulována vůle obou účastníků vypořádat vypořádací podíl žalobce v akciích, což plyne zejména z toho, že oba účastníci vyjádřili souhlas s tím, že předmětnými akciemi bude nárok žalobce z vypořádacího podílu vyrovnán. Přitom předmět plnění družstva je stanoven určitě a nezaměnitelně. To, že se žalovaný současně zavázal uzavřít dohodu o změně předmětu plnění, bude-li to žalobce požadovat, na platnosti uzavřené dohody ničeho nemění.

Z toho pak plyne, že není důvodná námitka dovolatele, že odvolací soud při výkladu projevu vůle nepostupoval v souladu s ustanovením § 266 obch. zák.

Důvodná není ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil nedostatek písemné formy dohody vzhledem k tomu, že z ustanovení § 156 odst. 5 obch. zák. plyne, že akcie na řad se převádějí rubopisem, tedy písemnou formou. Vzhledem k tomu, že dohoda o způsobu vypořádání majetkového podílu z transformace není smlouvou o převodu akcií, ale pouze z ní vyplývá povinnost v budoucnu akcie převést, není pro ni rozhodná forma, kterou se uzavírá smlouva o převodu akcií, nehledě k tomu, že jak vyplývá z ustanovení § 18 a 19 zákona č. 591/1992 Sb., pro převod cenného papíru na řad není předepsána písemná forma smlouvy.

Pokud pak dovolatel tvrdí, že dohodu uzavřel nesvobodně, v omylu, a způsobem odporujícím dobrým mravům a zásadám poctivého obchodního styku, dovolací soud uzavřel, že dovolatel argumentoval okolnostmi vzbuzujícími tíseň a omyl v souvislosti s vyvracením tvrzení žalovaného o tom, že nevěděl o dopisu své právní zástupkyně ze dne 22. 2. 2000 (viz č. l. 49) a spatřoval je v tom, že žalovaný na žalobce útočil invektivami vzbuzujícími tíseň a jeho omyl, zda je svéprávný . I kdyby však k takovému jednání došlo, (což žalobce neprokázal), není takový postup způsobilý založit nesvobodu jednání, omyl ani rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.

Nabízí-li pak dovolatel důkazy k prokázání svých tvrzení, že mu žalovaný akcie v určité přesně vymezené podobě nenabídl ani neposkytl, dovolací soud konstatuje, že takový průkaz není k posouzení věci potřebný, neboť se týká následného plnění uzavřené dohody, nikoli její platnosti.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu