29 Odo 343/2004
Datum rozhodnutí: 25.10.2004
Dotčené předpisy: § 15 předpisu č. 92/1991Sb.




29 Odo 343/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované F., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1,512.918,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13/14 Cm 147/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 190/2002-103, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. března 2002, č.j. 13/14 Cm 147/2000-83, zamítl žalobu na zaplacení částky 1,512.918,85 Kč, požadované žalobkyní z titulu nesplacené části úvěru na trvale se obracející zásoby poskytnutého ... bankou právnímu předchůdci žalované Č. a. o., státnímu podniku B. - podle úvěrové smlouvy z 28. června 1990. Soud prvního stupně po provedeném dokazování sice dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, nicméně dospěl k závěru, že nedošlo k rozdělení závazku z úvěru na právní nástupce státního podniku, pročež nemohlo dojít ani k přechodu určité části závazku na žalovanou .

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 190/2002-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil zaplatit žalobkyni 1,512.918,85 Kč s 8,5 % úrokem z částky 601.456,20 Kč od 1. července 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 1,390.852,39 Kč od 21. srpna 2000 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení před soudy obou stupňů 121.040,- Kč (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z úvěrové smlouvy a z listin vztahujících se k právnímu nástupnictví na straně žalobkyně, a vyslovil také souhlas s právním názorem, že banka poskytla státnímu podniku Č. B. úvěr na trvale se obracející zásoby do výše 37,760.000,- Kč, přičemž pohledávka banky vůči státnímu podniku přešla postupně na banku, s.p.ú., banku P. s.p.ú. a žalobkyni.

Odvolací soud dále částečně zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně a částečně dokazování doplnil důkazy navrženými žalobkyní již v prvoinstančním řízení (šlo o důkazy, které sice soud prvního stupě provedl, ale o nichž se v odůvodnění svého rozhodnutí nezmiňuje) a dospěl, pokud jde o přechod závazku uhradit nesplacenou část úvěru na žalovanou, k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.

Odkazuje na ustanovení § 15 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném k 30. říjnu 1992 (dále jen zákon ), odvolací soud akcentoval, že v rámci tzv. velké privatizace přecházejí závazky na nabyvatele spolu s převáděným majetkem, aniž by k takovému přechodu byl nutný souhlas věřitele. Vzhledem ke skutkovým zjištěním učiněným z kupní smlouvy č. 370/1992 ze dne 30. října 1992 uzavřené mezi Fondem České republiky a žalovanou, ze zápisu o předání majetku a ze žalovanou potvrzeného návrhu na provedení delimitace k 1. listopadu 1992, odvolací soud uzavřel, že závazek k úhradě části úvěru v rozsahu částky 2,455.000,- Kč souvisel s majetkem závodu 1 státního podniku na ul. Č. , který nabyla žalovaná, v důsledku čehož na žalovanou přešel. Výše uvedenými důkazy měl současně za vyvrácené tvrzení žalované, podle něhož závazek zaplatit úvěr souvisel s majetkem podnikového ředitelství státního podniku.

Jelikož odvolací soud shledal požadavek žalobkyně důvodným nejen co do základu, nýbrž i co do výše a uplatněného příslušenství (žalovaná ostatně výši nároku ani požadovaného příslušenství nezpochybňovala), žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti, na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Stěžejní otázkou v této právní věci - pokračuje dovolatelka - je zjištění, jaká část nesplaceného úvěru na trvale se obracející zásoby souvisela s privatizovaným majetkem státního podniku, jehož se stala nabyvatelkou. V této souvislosti pak poukazuje na skutečnost, že nabyvateli majetku státního podniku a jeho právními nástupci se stalo šest subjektů, přičemž nesplacený úvěr byl rozdělen pouze na tři nabyvatele. Protože státní podnik měl kromě podnikového ředitelství osm závodů a provozoven a položka 2,455.000,- Kč z nesplaceného úvěru v celkové výši 9,464.000,- Kč činí téměř 26 % podíl, nemohla podle dovolatelky část úvěru v takové výši souviset s žalovanou privatizovaným majetkem.

Poukazujíc na provedené důkazy - zejména oznámení o postoupení pohledávky z 2. června 1993, dopis státního podniku z 10. listopadu 1992 a zápis o prověření vstupů k dokončení privatizace ze 4. října 1993 - dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v napadeném rozhodnutí předloženými důkazy nezabýval a v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. neosvětlil , proč je nehodnotil, v důsledku čehož zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející vážnou procesní vadou, když se nezabýval právně významnými námitkami neúspěšného účastníka.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. neosvětlil , proč jako důkazy nehodnotil shora uvedené listiny.

Vada řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] je způsobilým dovolacím důvodem tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení ve smyslu tohoto ustanovení je v prvé řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, přičemž tato neúplnost nebo nesprávnost není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých své rozhodnutí založil. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejedná se totiž o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu (posuzováno z hlediska postupu soudu při dokazování) jde zejména tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jestliže nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. a nebyl proveden navržený důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinností tvrzení a povinností důkazní, navrhla, přestože měl důkaz sloužit k ověření právně významné skutečnosti pro posouzení věci, za situace, kdy tato skutečnost nebyla prokázána jinak, popř. v rozporu s tímto ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dán i tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování (respektuje princip neúplné apelace) doplnil.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (a soudem odvolacím) - v návaznosti na obsah spisu - nelze dovodit, že by dovolatelkou označené důkazy, to jest oznámení o postoupení pohledávky z 2. června 1993, dopis státního podniku z 10. listopadu 1992 a zápis o prověření vstupů ze 4. října 1993 obsahovaly údaje o skutečnostech právně významných pro přijetí závěru o souvislosti závazku k úhradě části úvěru s majetkem privatizovaným žalovanou, přičemž ani soud prvního stupně na těchto důkazech svůj závěr o (ne)existenci pasivní věcné legitimace žalované nezaložil. Z pohledu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se při řešení této otázky (rozuměj otázky souvislosti sporného závazku s privatizovaným majetkem) těmito důkazy nezabýval, když - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku - stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jakož i to, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po stránce právní.

Jelikož - dle přesvědčení dovolacího soudu - řízení před odvolacím soudem ani rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelkou označenou vadou netrpí a dovolací soud neshledal ani existenci vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), přezkoumal dále rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro (následné) posouzení věci z hlediska hmotného (popř. procesního) práva.

Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud vyhodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Protože žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není dán, když skutkové závěry odvolacího soudu ohledně obsahu kupní smlouvy č. 370/1992 ze dne 30. října 1992, předávacího protokolu a návrhu na provedení delimitace, jsou v souladu se skutkovými zjištěními, která odvolací soud z provedených důkazů učinil, přičemž ani způsobu, jakým odvolací soud hodnocení důkazů provedl, nelze ničeho vytknout, dovolací soud uzavírá, že se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu ani za použití tohoto dovolacího důvodu zpochybnit nepodařilo.

Důvodnou dovolací soud neshledává ani námitku dovolatelky připínající se k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Vycházeje z toho, že přechod práv a závazků dle shora citovaného ustanovení vyplývá přímo z právního předpisu (srov. např. závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1996, sp. zn. 2 Cdon 30/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 14), bylo pro přijetí závěru o pasivní věcné legitimaci žalované rozhodující, zda sporný závazek k úhradě části úvěru na trvale se obracející zásoby souvisel s privatizovaným majetkem či nikoli.

V situaci, kdy se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, jež byla východiskem pro následné právní posouzení věci odvolacím soudem co do souvislosti sporného závazku s privatizovaným majetkem a jeho přechodu na žalovanou, a kdy skutkové závěry z těchto zjištění učiněné jsou z pohledu ustanovení § 15 odst. 1 zákona pro toto posouzení podstatné a rozhodující, nepovažuje dovolací soud za naplněný ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu žalovanou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. října 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu