29 Odo 326/2002
Datum rozhodnutí: 31.08.2004
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 12a odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 13 odst. 4 předpisu č. 328/1991Sb., § 3 odst. 4 předpisu č. 328/1991Sb., § 154 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 211 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 214 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 326/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužníka B. K., za účasti vedlejší účastnice na straně dlužníka L. s. r. o. v likvidaci, o návrhu věřitelky B. B., a. s. - v likvidaci, na prohlášení konkursu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 3/98, o dovolání dlužníka a vedlejší účastnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 2 Ko 189/99 - 236, takto:

Dovolání se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 2 Ko 189/99 - 236, potvrdil usnesení ze dne 14. července 1999, č. j. 26 K 3/98 168, jímž Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek dlužníka B. K. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužník je v úpadku formou insolvence ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), jakož i v tom, že navrhující věřitelka (B. B., a. s. - v likvidaci) v intencích § 4 odst. 2 ZKV doložila splatnou pohledávku za dlužníkem. Konkrétně uzavřel, že není pochyb o tom, že úvěrovou smlouvu z 25. února 1992 uzavřel s navrhující věřitelkou dlužník a že nárok na vrácení částky (20.000.000,- Kč), kterou z titulu této smlouvy navrhující věřitelka dlužníku poskytla (a to spolu se sjednaným příslušenstvím), není promlčen, když dlužník jej ve shodě s ustanovením § 323 odst. 1 obchodního zákoníku - v lednu 1997 písemně uznal. Za dalšího věřitele s pohledávkou po lhůtě splatnosti vůči dlužníku ve výši 110.714.911,60 Kč pak pokládal C. B., a. s. v likvidaci, a to z titulu úvěrové smlouvy, kterou tato akciová společnost uzavřela s dlužníkem dne 22. července 1992.

Jako s vedlejší účastnicí řízení na straně dlužníka přitom odvolací soud jednal s obchodní společností L. s. r. o. v likvidaci, uváděje, že tato společnost vstoupila do řízení (ve shodě s § 93 odst. 2 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) jako vedlejší účastnice řízení na straně dlužníka podáním z 21. září 1999 a nepřípustnost jejího vstupu namítnuta nebyla.

Proti usnesení odvolacího soudu podali včasné odvolání jak dlužník, tak vedlejší účastnice.

Dlužník namítá, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ a d/, tedy, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání snáší argumenty na podporu závěru o existenci uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opírá dlužník o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Existenci této vady pak za současné citace první věty z právní věty rozhodnutí uveřejněného pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek spatřuje v tom, že odvolací soud nenařídil o jeho odvolání jednání, ač se toho v odvolání domáhal a uváděl důvody, jež jej k tomuto požadavku vedou. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž takový postup alespoň formálně zdůvodnil tuto jeho námitku opomenul.

Vedlejší účastnice (na jejíž majetek byl v průběhu dovolacího řízení prohlášen konkurs) v dovolání tvrdí, že odvolací soud pochybil, jestliže po jejím vstupu do řízení usnesení soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil k dalšímu řízení. Tím totiž vedlejší účastnici odňal možnost jednat před soudem prvního stupně a proti jeho rozhodnutí podat řádný opravný prostředek. Odtud dovolatelka usuzuje na existenci zmatečnostní vady dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a současné naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. Dále dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a v dovolání snáší argumenty na podporu závěru o jeho existenci. Na tomto základě pak požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.

Dovolání dlužníka ani vedlejší účastnice není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nejsou obě dovolání přípustná proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím. Napadené rozhodnutí pak nelze podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných v ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí podání dovolání nepřipustil (odstavec 1) a dovolatelé návrh na připuštění dovolání nepodali (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadami tvrzenými dovolateli.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takovým postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Se zřetelem k době vydání usnesení o prohlášení konkursu (14. července 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.,

Podle ustanovení § 3 ZKV, není-li stanoveno jinak, použijí se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (odstavec 1) Soud rozhoduje usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné. Přerušení řízení není přípustné. Prominutí zmeškání lhůty účastníkem řízení není přípustné. Předběžné opatření může soud nařídit i bez návrhu (odstavec 2).

Konkursní řízení se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí prohlášením konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná fáze, počínající rozvrhovým usnesením postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu.

Pro první fázi konkursního řízení, o niž ve věci jde, lze o nařízení soudního roku uvažovat za předpokladu, že mezi účastníky tohoto stadia řízení, tedy - ve shodě s bodem XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ) - mezi dlužníkem a věřiteli (popřípadě jinými osobami) kteří podali návrh, je spor o to, zda dlužník je v úpadku (jde-li o úpadek pro insolvenci podle § 1 odst. 2 zákona, lze dokazováním odstranit pochybnosti o pluralitě věřitelů se splatnými závazky), případně lze-li dokazováním odstranit pochybnosti o majetkových poměrech dlužníka (mohou-li mít vliv na výsledek rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu). Konkursní soud však není povolán k tomu, aby v řízení o návrhu na prohlášení konkursu vedl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele v právu vůbec existuje, a aby tímto způsobem řešil spor o existenci a výši pohledávky věřitele proti dlužníkovi. Zjistí-li konkursní soud, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je zapotřebí provést dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil (srov. shodně stanovisko, bod VIII.).

Odtud plyne i závěr opačný; totiž ten, že je-li konkursní soud přesvědčen, že námitky dlužníka, případně dlužníkem doložené listiny existenci pohledávky věřitele nezpochybňují, tedy jestliže ji i nadále pokládá za osvědčenu věřitelem předloženými listinami, rozhodne o návrhu na prohlášení konkursu (konkurs prohlásí), aniž by prováděl dokazování.

Formulované závěry mají svůj původ (a povaha řízení jiné řešení neumožňuje) v tom, že úsudek soudu o úpadku dlužníka je vždy úsudkem pravděpodobnostním (byť je žádoucí, aby se co nejvíce blížil jistotě); že se v první fázi konkursního řízení předpoklady pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka nedokazují (neprokazují), nýbrž osvědčují, dokládá například dikce § 4 odst. 2 ZKV (ve slovech o doložení pohledávky navrhovatele a uvedení okolností které osvědčují , že dlužník je v úpadku). Řečené lze dokumentovat i tím, že samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně pohledávky, kterou navrhovatel doložil (srov. arg. a contrario ustanovení § 20 odst. 8 ZKV). K přesnému zjištění pravosti, výše a pořadí pohledávek konkursních věřitelů (k prokázání pohledávek pro účely jejich uspokojení v konkursu) dochází až při přezkumném jednání (§ 23 odst. 1 ZKV) a v první fázi konkursního řízení sebelépe prokázaná pohledávka může být po prohlášení konkursu úspěšně popřena (srov. stanovisko, bod XXXI.).

To, že jednání o návrhu na prohlášení konkursu není třeba nařizovat, se coby logický doplněk úvah o povaze dokazování a osvědčování - podává z výše citovaného ustanovení § 3 odst. 2 věty druhé ZKV, které - se zřetelem k dikci ustanovení § 3 odst. 1 ZKV - vylučuje v konkursním řízení v prvním stupni obecnou aplikaci ustanovení § 115 odst. 1 o. s. ř.

Okolnost, že soud prvního stupně nenařídí jednání, se v řízení o návrhu na prohlášení konkursu může (se zřetelem k ustanovení § 3 odst. 2 ZKV) projevit jako vada ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nikoli sama o sobě, nýbrž toliko ve spojení s dalšími skutečnostmi, z nichž nutnost takového postupu vyplývá a z nichž by bylo lze usuzovat, že soud, tím, že jednání nenařídil, účastníku upřel právo na spravedlivý proces (srov. článek 36 Listiny základních práv a svobod).

Shora podané závěry Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v usnesení ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1999, pod číslem 43 a znovu pak v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nevidí důvodu se od nich odchýlit ani v této věci.

Poměřováno těmito úvahami je nutno (ve vazbě na obsah spisového materiálu) k dlužníkově dovolací argumentaci uvést, že dlužníku byla v řízení před soudem prvního stupně opakovaně dána možnost se k návrhu na prohlášení konkursu vyjádřit, a této možnosti také - popíraje okolnosti tvrzené v návrhu - využil (učinil tak postupně podáními datovanými 30. ledna 1999 a 14. dubna 1999). O nařízení jednání, při kterém by uplatnil jiné námitky než ty, jimiž argumentoval ve svém vyjádření, dlužník ani nepožádal. Ostatně, dovolatelovy námitky proti tomu, že jednání ve věci nenařídil soud prvního stupně, nesměřují (soustřeďují se k vadnosti postupu odvolacího soudu).

Podle ustanovení § 214 o. s. ř., k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odstavec 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže ( ) c/ odvolání směřuje proti usnesení.

Podle článku II. bodu 3 zákona č. 105/2000 Sb. kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (jenž nabyl účinnosti 1. května 2000), odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným před účinností tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Odtud plyne, že výklad podaný k ustanovení § 3 odst. 2 věty první ZKV se prosadí i pro odvolací řízení a to ve spojení s (přiměřeně aplikovatelným) ustanovením § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.

Obě zmíněná ustanovení pak odvolacímu soudu dovolovala dlužníkovo odvolání projednat a rozhodnout o něm bez nařízení jednání, když důvody k jinému postupu z obsahu spisu neplynou.

Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud nenařídil o jeho odvolání jednání, ač se toho v odvolání domáhal a uváděl důvody, jež jej k tomuto požadavku vedou a že tuto jeho námitku v napadeném rozhodnutí opomenul, nemá toto jeho tvrzení oporu v obsahu spisu.

Dlužníkovo odvolání (č. l. 189-190) požadavek, aby odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm po jednání, ani zdůvodnění takového požadavku neobsahuje. Takový požadavek se nenachází ani v dalším podání dlužníka učiněném v průběhu odvolacího řízení (14. ledna 2000 - č. l. 212). Výtka, že odvolací soud se s takovým požadavkem nevypořádal, proto důvodná není.

Skutečnost, že odvolací soud ustanovení, jež mu umožňovala rozhodnout bez nařízení odvolacího jednání, nezmínil, existenci vady dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nezakládá (podstatné je, že takový postup oporu v zákoně měl).

Odvolací soud přitom s jedinou níže popsanou výjimkou založil rozhodnutí na stejném skutkovém základě, z nějž vyšel soud prvního stupně. Onou výjimkou jsou zjištění, jež odvolací soud nově - čerpal z přihlášky konkursního věřitele C. B. a. s. a jimiž oponoval námitce promlčení pohledávky této společnosti, vznesené dlužníkem podle obsahu spisu až v průběhu odvolacího řízení (již zmíněným podáním ze 14. ledna 2000). Tento postup odvolacího soudu však na závěru, že odvolací řízení dlužníkem tvrzenou zmatečností postiženo není, ničeho zvrátit nemůže. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004 pod číslem 122, jakož i v důvodech usnesení ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 306/2002, uveřejněného v témže čísle téhož časopisu pod číslem 121 (na něž v podrobnostech odkazuje), v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (srov. § 12a odst. 1 a § 13 odst. 4 ZKV). Ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. tím není dotčeno. To mimo jiné znamená, že k námitce promlčení uplatněné dlužníkem až v průběhu řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek, odvolací soud nepřihlíží. Zjištění, jež odvolací soud nově činil proto, aby oponoval námitce promlčení vznesené dlužníkem teprve v průběhu odvolacího řízení, tedy byla pro závěr o úpadku dlužníka formou insolvence bez významu.

Jelikož je pojmově vyloučeno, aby postup, který je v souladu se zákonem, mohl být považován za nesprávný postup soudu v průběhu řízení , a jelikož z podaného výkladu plyne, že postup odvolacího soudu, který jednání o dlužníkově odvolání nenařídil, oporu v zákoně měl, lze konečným způsobem uzavřít, že dlužníkovo dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Ke zmatečnosti řízení uplatňované vedlejší účastnicí pak Nejvyšší soud uvádí, že vedlejší účastník se stává účastníkem řízení od okamžiku, kdy soudu došlo jeho oznámení o vstupu do řízení, nebo ve kterém toto oznámení učiní ústně do protokolu (srov. v právní teorii shodně např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 212). To, že vedlejší účastník již nemůže účinně uplatnit některá procesní práva, jež svědčila ostatním účastníkům řízení před jeho vstupem, za této situace logicky není způsobeno nesprávným postupem soudu , nýbrž postupem toho, kdo do řízení takto (se zpožděním) vstoupil. Skutečnost, že dovolatelka nemohla jednat před soudem prvního stupně proto, že do řízení vstoupila (jako vedlejší účastnice) až po podání odvolání, tedy zmatečnost řízení před odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nezpůsobuje a důvod ke kasaci odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně nezakládá.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání vedlejší účastnice jako nepřípustného.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednán ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. obě dovolání odmítl.

Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud nepokládal za překážku dalšího postupu dovolacího řízení skutečnost, že v průběhu dovolacího řízení byl na majetek vedlejší účastnice prohlášen konkurs. Účastnicí dovolacího řízení i po prohlášení konkursu na její majetek zůstává dovolatelka (úpadkyně), neboť nejde o řízení, které se týká majetku patřícího do její konkursní podstaty nebo nároků, které z ní mají být uspokojeny. Postup dovolacího řízení neovlivnilo ani to, že navrhující věřitelka byla v mezidobí (s účinností k 9. říjnu 2003) vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce (a jako taková se již dovolacího řízení neúčastnila).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu