29 Odo 322/2003
Datum rozhodnutí: 12.10.2005
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 328/1991Sb., § 27 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 322/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně S., spol. s r. o., S. v. a p., proti žalované J. V., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 35/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 62 Co 459/2002-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. července 2002, č. j. 10 C 35/2001 72, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. července 2002, č. j. 10 C 35/2001 72, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 62 Co 459/2002 96, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. července 2002, č. j. 10 C 35/2001 72, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (bod I. výroku). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a původně žalovanou R. spol. s r. o. (dále též jen R. ), nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11.824,- Kč (bod III. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně sice má ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neunesla však důkazní břemeno, jelikož neprokázala, že správce konkursní podstaty úpadce J. L., JUDr. P. P. neměl nemovitosti (dům a dva pozemky) zařadit do konkursní podstaty úpadce, přičemž neplatná není ani kupní smlouva ze dne 24. června 1999, kterou správce konkursní podstaty (jako prodávající) převedl nemovitosti do vlastnictví R. (jako kupující) ani kupní smlouva ze dne 22. prosince 2000, kterou R. (jako prodávající) převedla nemovitosti do vlastnictví žalované J. V. (jako kupující).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 62 Co 459/2002-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.200,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, provedené důkazy správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně dospěl nesprávně k závěru, že neunesla důkazní břemeno, aniž ji poučil ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Přitom zdůrazňuje, že v řízení před soudem prvního stupně neměla důvod žalobu o důkazy doplňovat, protože z postupu soudu tato potřeba nevyplynula. Tato vada pak již nebyla v odvolacím řízení zhojitelná a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci z důvodu vadného a nespravedlivého soudního řízení. Dále soudu prvního stupně vytýká, že při posuzování věci nepřihlédl k jí navrženým důkazům (výslechem úpadce a správce konkursní podstaty úpadce a výsledkem vyřízení její stížnosti Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním) a tyto důkazy neprovedl, aniž to odůvodnil. Tím nezjistil správně skutkový stav věci. Soud se tak nezabýval otázkou, v jakém právním stavu byly nemovitosti prodávány, takže nezjistil, že dovolatelka vlastním nákladem postavila stavbu, jež nikdy nenáležela nikomu jinému, než jí.

V rovině právního posouzení věci dovolatelka zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) musí být do konkursní podstaty vráceno vše, o co byl odporovatelným právním úkonem zkrácen dlužníkův majetek, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada, v předmětné věci však není co vracet, neboť nedošlo ke zkrácení majetku úpadce (nešlo o neúčinný právní úkon). Přitom dovolatelka nesouhlasí s názorem, že k tomu, aby správce konkursní podstaty sepsal majetek z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty, postačuje, byl-li právní úkon prohlášen za neúčinný po prohlášení konkursu na základě žaloby podané (Finančním úřadem pro Prahu 4) před prohlášením konkursu, uvádějíc, že takto vyslovená neúčinnost má účinky jen vůči tomu, kdo právnímu úkonu odporoval (tedy Finančnímu úřadu pro Prahu 4) a nikoli tedy vůči všem konkursním věřitelům. Za podstatné pokládá dovolatelka i to že ustanovení § 6 ZKV v rozhodném znění neobsahovalo odstavec 3, který byl do zákona o konkursu a vyrovnání vložen až novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Do té doby proto podle dovolatelky nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty majetek jiných osob, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka. Soud prvního stupně podle dovolatelky rovněž přehlédl, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhá řízení o obnově řízení ve věci vyslovení neúčinnosti právního úkonu. Dále dovolatelka rozvádí argumenty, z nichž uzavírá, že vytvořila svým nákladem novou věc (dům), která není identická s věcí, která byla předmětem neúčinného právního úkonu. Odtud usuzuje, že i kdyby byl JUDr. P. P. oprávněn prodat nemovitosti úpadce, nebyl by oprávněn k převodu věci, k níž nikdy úpadci nesvědčilo vlastnické právo, tedy stavby vytvořené dovolatelkou. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti rozsudku soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž směrovalo proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu pak dovolání není přípustné.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení a přípustnost dovolání proti nim je nutno poměřovat ustanoveními § 237 až § 239 o. s. ř. O žádný z těchto případů však nejde; dovolání proto Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího (srov. komu shodně i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek okresního soudu byl prvním rozsudek ve věci).

Oproti mínění dovolatelky pak není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí ve věci samé za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Při úvaze o přípustnosti dovolání proto Nejvyššího soud nepřihlížel k těm argumentům, které dovolatelka spojuje s tvrzením o existenci vad řízení (s tvrzením o existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tyto argumenty ostatně též postrádají judikatorní přesah.

V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení právní otázky, ke kterým se Nejvyšší soud již dříve vyslovil nebo které nejsou se zřetelem k dříve formulovaným judikatorním závěrům pro věc významné.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním, jehož přípustnost se opírá o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemůže být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Žalobkyně (jako kupující) uzavřela dne 20. ledna 1994 s pozdějším úpadcem J. L. (jako prodávajícím) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti.

2) Usnesením ze dne 15. ledna 1997, č. j. K 129/93 68, prohlásil Krajský obchodní soudu v Praze konkurs na majetek J. L.

3) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 1996, sp. zn. 20 C 53/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. května 1997, č. j. 22 Co 123/97 109, bylo na základě žaloby České republiky, za kterou jednal označený finanční úřad, podané proti dovolatelce, mimo jiné určeno, že výše označená kupní smlouva ze dne 20. ledna 1994 je vůči žalobkyni neúčinná.

4) Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1999, č. j. 28 Cm 348/98-37, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2000, č. j. 13 Cmo 154/99-80, byla zamítnuta žaloba o určení, že součástí majetku konkursní podstaty úpadce J. L. nejsou (mimo jiné) sporné nemovitosti.

5) Usnesením ze dne 30. července 1998, č. j. K 123/93-238, udělil Krajský obchodní soudu v Praze správci konkursní podstaty úpadce souhlas se zpeněžením sporných nemovitostí mimo dražbu; s tímto způsobem zpeněžení souhlasil též zástupce věřitelů.

6) Správce konkursní podstaty úpadce prodal kupní smlouvou ze dne 24. června 1999 sporné nemovitosti společnosti R., spol. s r. o., a ta je dále kupní smlouvou ze dne 22. prosince 2000 prodala žalované.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že ustanovení § 6 ZKV v době před 1. květnem 2000 nedovolovalo zahrnout do konkursní podstaty majetek jiných osob, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka.

Uvedené ustanovení v uvedeném znění určovalo, že majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).

K této otázce se Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), zaujatému (jak se výslovně podává z úvodu stanoviska) právě k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném před 1. květnem 2000 (tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb.). Pod bodem VIII. stanoviska, str. 183 (359), Nejvyšší soud na dané téma výslovně uzavřel, že není vyloučeno, aby majetek konkursní podstaty (majetek, na který bude prohlášen konkurs), tvořily jen věci ve vlastnictví třetích osob, které patří do podstaty v důsledku neúčinných úkonů dlužníka (úpadce). Napadené rozhodnutí je s tímto závěrem (od nějž nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci) v souladu.

Dále dovolatelka pokládá za nesprávný závěr, podle kterého k tomu, aby správce konkursní podstaty sepsal majetek z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty, postačuje, byl-li právní úkon prohlášen za neúčinný po prohlášení konkursu na základě žaloby podané jedním z věřitelů pozdějšího úpadce před prohlášením konkursu.

Také k této otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyslovil, a to v rozsudku uveřejněném pod číslem 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž obstál i při ústavním přezkumu ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 383/99). V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého byla-li neúčinnost odporovaného úkonu dlužníka vyslovena (podle § 42a občanského zákoníku) v době, kdy již byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka, stává se majetek žalovaného, který dohodou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku, součástí konkursní podstaty úpadce. Tento závěr byl přitom přijat právě ve věci, ve které se určení neúčinnosti právního úkonu domáhal na základě žaloby podané před prohlášením konkursu jeden z věřitelů pozdějšího úpadce. Také zde tedy není důvod připustit dovolání, neboť napadené rozhodnutí je opět souladné s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Zbývající právní námitky dovolatelky lze shrnout jako námitky týkající se podmínek (předpokladů), za nichž může uspět žaloba, kterou se vlastník majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce (coby osoba odlišná od úpadce) domáhá určení vlastnického práva vůči tomu, kdo v rámci zpeněžení tento majetek v průběhu konkursu nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce.

Ustanovení § 19 ZKV ve znění rozhodném v době zpeněžení nemovitostí správcem konkursní podstaty (tj. ve znění účinném před 1. květnem 2000) určovalo, že jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

V rozhodném období přitom zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval ustanovení, jež by správci konkursní podstaty do uplynutí lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě zakazovalo sepsaný majetek zpeněžit (srov. oproti tomu § 19 odst. 3 ZKV ve znění zákona č. 105/2000 Sb.).

Také k poslední z formulovaných otázek se Nejvyšší soud již vyslovil. V rozsudku uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na jehož argumentaci v podrobnostech odkazuje) na dané téma uzavřel, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Dále vysvětlil, že neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže. Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku lepší právo než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty. V rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 98, pak Nejvyšší soud doplnil, že uvedená určovací žaloba může uspět, nebyl-li majetek předtím, než jej správce konkursní podstaty zpeněžil, vůbec sepsán v konkursní podstatě úpadce (takovému správci totiž chybí titul, jenž jej opravňuje s majetkem nakládat).

V daném případě jak plyne ze skutkových závěrů popsaných výše správce konkursní podstaty příslušný majetek sepsal a se souhlasem konkursního soudu a věřitelského orgánu jej zpeněžil prodejem mimo dražbu. Dovolatelka pak neuspěla s vylučovací žalobou. Jelikož řešení, k němuž dospívá napadené rozhodnutí (závěr, že dovolatelka není vlastnicí nemovitostí), je v souladu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu citovanými v předchozím odstavci, neshledává Nejvyšší soud ani potud dovolání přípustné. Jinak řečeno, argumenty, z nichž dovolatelka usuzuje, že o neúčinný právní úkon nešlo (včetně očekávání spojovaných s obnovou řízení) ani argumenty, jež snáší na podporu závěru, že sepsána a zpeněžena byla nová věc (která není totožná s věcí, jež měla být předmětem neúčinného právního úkonu), nejsou pro věc samu významné (k této podmínce zásadní významnosti rozhodnutí srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže došlo ke zpeněžení nemovitosti, se kterou správce tímto způsobem v rozhodné době (jak plyne z výše uvedeného) mohl nakládat a pro kterou se v konečném důsledku prosadila nevyvratitelná domněnka správnosti zápisu (§ 19 odst. 2 poslední věta ZKV). Osoba, jejíž nemovitost byla takto zpeněžena, tak o své vlastnické právo účinně přišla. U argumentu novou věcí nelze nadto přehlédnout, že se může týkat jen domu (a nikoli pozemků).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), dovolání i v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. října 2005



JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu