29 Odo 304/2001
Datum rozhodnutí: 03.01.2002
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 14 písm. c) předpisu č. 591/1991Sb.




29 Odo 304/2001-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře právní věci žalobkyně A. spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalovanému Ing. B. Č., zast. advokátem, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 69/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2000, čj. 9 Cmo 755/98-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 3.9.1998, č.j. 27 Cm 69/98-12, ve znění opravného usnesení ze dne 21.10.1998, č.j. 27 Cm 69/98-19, určil Krajský obchodní soud v Praze, že smlouva o koupi cenných papírů s právem opce dle § 14 zákona č. 591/1991 Sb., uzavřená mezi žalovaným jako prodávajícím a žalobkyní jako kupující dne 31.7.1996 o převodu 25.000,- akcií H. a.s., na majitele, o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč (dále jen smlouva ), je neplatná. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V projednávané věci nebylo nijak ohroženo právo žalobkyně domáhat se vydání zakoupených akcií proti zaplacení jejich ceny ani právo žalovaného domáhat se zaplacení ceny těchto akcií, přičemž v obou řízeních by byla nejprve zkoumána otázka platnosti smlouvy. Soud prvního stupně opřel svůj právní závěr o existenci naléhavého právního zájmu na určení o podaný návrh na prohlášení konkursu. Toto řízení však již bylo zastaveno; ostatně i v rámci konkursního řízení by byla zkoumána otázka platnosti smlouvy. Proto odvolací soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Z odůvodnění dovolání vyplývá, že namítá nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

V dovolání uvedla, že původně zajišťovala jako zástavce dluh třetí osoby vůči V. b. a.s. Tato pohledávka banky přešla způsobem žalobkyni neznámým na žalovaného, který po ní požadoval peněžité plnění, které měl poskytnout dlužník, ačkoli žalobkyně poskytla jen věcné, nikoli osobní zajištění pohledávky třetí osoby. Žalobkyně v důsledku tlaku žalovaného poskytla dobrovolně věcné plnění převodem akcií, kterých se týká smlouva, která je předmětem sporu. Žalovaný toto plnění přijal s podmínkou, že současně bude uzavřena smlouva o koupi cenných papírů nazpět žalobkyní, což, jak se později ukázalo směřovalo k tomu, aby byl žalovaný uspokojen v penězích. Vedlejším cílem žalovaného bylo mít k dispozici pohledávku, aby mohl žalobkyni hrozit prohlášením konkursu. Tento skutkový stav soud prvního stupně zjistil a je obsahem soudního spisu. Odvolací soud však se skutkovými okolnostmi sporu nezabýval. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v konkursním řízení by soud zkoumal platnost smlouvy, která je předmětem sporu, v rámci zkoumání aktivní legitimace žalovaného pro podání konkursního návrhu, neboť tato otázka jde nad rámec konkursního řízení.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se může domáhat vydání zakoupených akcií proti zaplacení ceny. Cílem žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému není akcie nabýt. Domáhá se požadovaného určení proto, že bez tohoto určení by bylo ohroženo její právo anebo se stalo nejistým. Takovým ohrožením by bylo nejen podání návrhu na prohlášení konkursu, ale i uplatnění opčního práva z napadené smlouvy. Úmysl žalovaného při uplatnění opce totiž směřuje k tomu, aby dosáhl takového uspokojení, kterého by jinak s přihlédnutím k původním závazkovým vztahům a postavení žalobkyně, od žalobkyně, jako zástavního dlužníka nedosáhl. Taková hrozba žalobkyni v budoucnu při uplatnění opčního práva hrozí.

Dovolatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud již judikoval, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán i tam, kde se určovací žalobou utváří pevný základ pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky a může se tak předejít žalobě na plnění. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nad rámec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovolací soud uzavřel, že má-li žalobkyně za to, že smlouva nebyla uzavřena platně a žalovaný bude přesto plnění z této smlouvy vymáhat, má žalobkyně možnost plnění, které je předmětem smlouvy, odepřít s poukazem na neplatnost smlouvy. Jestliže se žalovaný bude plnění domáhat u soudu, bude soud v rámci řízení o takové žalobě k námitce žalované zkoumat též platnost uzavřené smlouvy.

Stejně tak soud, který bude rozhodovat k návrhu žalovaného o prohlášení konkursu je povinen se zabývat otázkou, zda žalovaný osvědčil existenci pohledávky, opravňující jej k podání návrhu na prohlášení konkursu (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/1998 pod bodem VIII. a rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 175/98 uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 43/1999).

V úvahu je třeba vzít i to, že povinností, která pro žalobkyni má vyplývat ze smlouvy, je povinnost k peněžitému plnění, tj. k plnění zastupitelnému. Postavení žalobkyně proto nelze považovat za nejisté ani z toho pohledu, že by až do případného uplatnění práva druhou stranou, popřípadě do jeho promlčení, nemohla s předmětem plnění nakládat, jak by tomu mohlo být např. typicky u věcí nemovitých. Pouhá hrozba žaloby na plnění ze smlouvy naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti neprokazuje; to platí i o návrhu na prohlášení konkursu.

Z uvedeného vyplývá, že právo žalobkyně namítat případnou neplatnost uzavřené smlouvy při uplatnění práv z ní plynoucích není ohroženo, ani se její právní postavení nestalo nejistým (viz nález Ústavního soudu ze dne 20.6.1995, sp. zn. III.ÚS 17/95), a to tím spíše, že jestliže uzavřela se žalovaným smlouvu o zcizení cenných papírů, ve které sjednala odkládací podmínku zakládající právo žalovaného projevit vůli, že na uzavřené smlouvě trvá (právo opce), musela již při uzavření této smlouvy počítat s eventuelním uplatněním tohoto práva, neboť určitý prvek nejistoty je dovoleným pojmovým znakem zřízení práva opce.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 3. ledna 2002

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v.r.

předsedkyně senátu