29 Odo 300/2004
Datum rozhodnutí: 22.02.2005
Dotčené předpisy: § 59 odst. 6 předpisu č. 513/1991Sb., § 69a odst. 2 písm. b) předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 300/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Š. T., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. M. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Š. a.s., zastoupenému, advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 6/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č.j. 15 Cmo 177/2003-141, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č.j. 15 Cmo 177/2003-141 se v napadených výrocích I. a IV. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku označeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 8. 2003, č.j. 55 Cm 6/2002-105, v napadeném výroku, kterým tento soud určil, že pohledávka žalobkyně, přihlášená do konkursního řízení na majetek úpadkyně Š., a.s. IČ (dále jen úpadkyně ) je ve výši 282,838.592,30 Kč po právu, tak, že návrh i co do takového určení zamítl.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že nárok na doplacení rozdílu ve výši čistého obchodního jmění, vzniklého od podání znaleckých posudků o jeho výši, do vzniku žalobkyně přeměnou z obchodní společnosti Š. T., s. r. o. (dále též jen zanikající společnost ), jejíž byla v době přeměny úpadkyně jedinou společnicí, lze dovodit z ustanovení § 59 odst. 6, § 69 odst. 2 a § 69a odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) per analogiam.

Podle odvolacího soudu řeší ustanovení § 59 odst. 6 obch. zák. doplacení rozdílu v hodnotě vkladu, který vznikl v nepeněžitém vkladu v době mezi faktickým vkladem a vznikem společnosti. Vklad společníka (peněžitý i nepeněžitý) představuje základní jmění společnosti (§ 58 odst. 1 obch. zák.). V projednávané věci jde o doplacení rozdílu v čistém obchodním jmění v době od projektu přeměny do vzniku nové společnosti. Základní jmění společnosti a její čisté obchodní jmění jsou zcela jiné ekonomické i právní kategorie, což jednoznačně vyplývá z ustanovení § 6 odst. 1 a 3 obch. zák.

Čistým obchodním jměním společnosti je podle § 6 odst. 3 obch. zák. peněžní vyjádření rozdílu mezi obchodním majetkem (tj. veškerým majetkem společnosti) a závazky společnosti. Naproti tomu je podle § 58 odst. 1 obch. zák. základní jmění společnosti tvořeno souhrnem peněžitých a nepeněžitých vkladů všech společníků do společnosti.

Oprávněnost sporné pohledávky nejde podle odvolacího soudu dovozovat ani z ustanovení § 69 odst. 2 obch. zák., a to ani analogicky, protože toto ustanovení se dané problematiky vůbec netýká.

Ustanovení § 69a odst. 3 obch. zák., ve znění platném v době přeměny, pak stanovilo pouze povinnost, že před rozhodnutím o přeměně musí být zpracován projekt přeměny a současně demonstrativně vypočítávalo, jaké podstatné náležitosti musí projekt obsahovat. Z provedeného dokazování vyplývá, že projekt přeměny zpracován byl, a že má základní zákonné náležitosti. Z toho lze dovodit pouze to, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro proces přeměny, nikoli však to, že by v tomto zákonném ustanovení, byť nepřímo, byla zakotvena jakákoli povinnost finančního plnění společníka na obchodní jmění v době od rozhodnutí o přeměně do vzniku nové společnosti.

Povinnost úpadkyně doplatit rozdíl mezi čistým obchodním jměním vzniklý v době od jeho ocenění do vzniku nové nástupnické společnosti lze tedy dovozovat jen z projektu přeměny, který je zákonnou náležitostí pro vznik nové společnosti a tudíž listinou, která může upravit postup doplacení případného rozdílu mezi výší čistého obchodního jmění od jeho ocenění do vzniku nástupnické společnosti.

Tento postup je v projektu přeměny upraven v článku VIII. odst. 2 tak, že s případným snížením hodnoty čistého obchodního jmění ode dne ocenění do vzniku nástupnické společnosti pod hranici zapisovaného základního jmění zvýšeného o zákonný rezervní fond a sociální fond se nástupnická společnost vypořádá následovně:

a) použití transformační rezervy; v případě, že nebude postačovat poté

b) snížení základního jmění nebo

c) doplacení rozdílu společníkem.

O variantě podle písmen b) a c) rozhodne valná hromada nástupnické společnosti.

Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že k doplacení rozdílu na čistém obchodním jmění společníkem je zapotřebí rozhodnutí valné hromady a u společnosti s jediným akcionářem, rozhodnutí jediného akcionáře.

V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že takové rozhodnutí bylo sice vydáno, ovšem až v době, kdy již jedinou akcionářkou žalobkyně nebyla úpadkyně, ale byla jí Š. H., a. s. Ta pak v působnosti valné hromady rozhodla o povinnosti peněžitého plnění úpadkyně.

Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí valné hromady akciové společnosti může směřovat pouze dovnitř vlastní společnosti v rozsahu uvedeném v § 184 až 187 obch. zák. Protože jediná akcionářka učinila rozhodnutí o doplacení rozdílu v čistém obchodním jmění v době, kdy jí nebyla úpadkyně, ale společnost Š. H., a.s., mohla tato jediná akcionářka rozhodnout pouze o tom, že sama doplatí rozdíl odpovídající článku VIII. odst. 2 písm. c) projektu přeměny, nemohla však zavázat k doplacení tohoto rozdílu společnost, která v době tohoto rozhodnutí již nebyla akcionářkou žalobkyně.

Proto odvolací soud změnil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Podle názoru dovolatelky vznikl uplatněný nárok přímou aplikací ustanovení § 59 odst. 6, § 69 odst. 2 a § 69a odst. 3 písm. b) obch. zák.

Podle dovolatelky z ustanovení § 69 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že při přeměně zanikla dosavadní společnost bez likvidace a vznikla nová společnost - žalobkyně. Jednou ze základních náležitostí vzniku akciové společnosti je splacení vkladů společníků do základního jmění vznikající společnosti. Výše vkladu úpadkyně do základního jmění byla v projektu přeměny stanovena částkou 5,000.000,- Kč, která však neměla být vyšší, než bylo čisté obchodní jmění Š. T. s. r. o. Toto čisté obchodní jmění bylo ke dni přeměny, t.j. k 31. 12. 1999, oceněno jedním znalcem na částku -279.438.000,- Kč, druhým znalcem na částku - 273,598.000,- Kč.

V ustanoveních § 69 odst. 2 věty poslední a § 69a odst. 3 písm. b) obch. zák. je implicitně vyjádřeno pravidlo o způsobu naplnění základního jmění nově vznikající společnosti (žalobkyně) čistým obchodním jměním zrušené společnosti (Š. T. s.r.o.), které v rámci přeměny na novou společnost (žalobkyni) na tuto společnost přechází. Tento zákonný přechod obchodního jmění (zahrnujícího podle definic uvedených v § 6 obch. zák. také čisté obchodní jmění) nemůže být, dle názoru žalobkyně, vykládán jinak než, že se jedná o formu vkladu původního společníka do základního kapitálu nově vznikající společnosti.

Dovolatelka dovozuje, že na základě uvedeného ustanovení se obchodní jmění zaniklé společnosti stávalo obchodním jměním nové společnosti a společníci zaniklé společnosti nabývali na nové společnosti kapitálové podíly . Tyto podíly však nemohli nabýt, pokud nebylo vytvořeno nové základní jmění. Vkladem do nového základního jmění byl podle žalobkyně nepeněžitý vklad, který byl tvořen podnikem zanikající obchodní společnosti. Nominální hodnota tohoto vkladu a z toho vyplývající hodnota základního jmění nové společnosti, byla určena projektem přeměny s tím, že nesměla přesahovat hodnotu čistého obchodního jmění zanikající společnosti.

Úpadkyně jako jediná společnice zanikající společnosti projekt přeměny schválila. V článku V. bodu 5 projektu přeměny pak uvedla, že výše základního jmění (a tedy i vklad jediného společníka), bude tvořena čistým obchodním jměním zanikající společnosti poté, co od tohoto čistého obchodního jmění bude odečtena tzv. transformační rezerva a částka rezervního fondu. Vzhledem k tomu, že ode dne schválení projektu přeměny do zápisu žalobkyně do obchodního rejstříku došlo ke snížení čistého obchodního jmění zanikající společnosti, jehož hodnota představovala hodnotu nepeněžitého vkladu úpadkyně do základního jmění žalobkyně, vznikla úpadkyni na základě ustanovení § 69a odst. 3 písm. b) ve spojení s § 59 odst. 6 obch. zák. povinnost doplatit rozdíl zjištěný posudky znalců až do výše projektem přeměny stanoveného základního jmění.

Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že nelze považovat hodnotu čistého obchodního jmění zanikající společnosti za hodnotu určující výši nepeněžitého vkladu úpadkyně do základního jmění žalobkyně, by, podle žalobkyně, bylo třeba použít na řešení výše uvedeného snížení čistého obchodního jmění analogicky ustanovení § 59 odst. 6 obch. zák. Na základě tohoto ustanovení by úpadkyni vznikla povinnost doplatit žalobkyni rozdíl hodnoty čistého obchodního jmění zanikající společnosti před jeho snížením a po snížení.

Jiným než uvedeným výkladem by byl potvrzen stav, který byl v rozporu s ustanovením § 69a odst. 3 písm. b) obch. zák. a s principem zachování základního jmění kapitálové společnosti. Tento princip uvádí podle dovolatelky Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, a představuje jednu ze základních zásad chránící třetí osoby, které vstupují do právních vztahů s obchodními společnostmi.

Dále pak dovolatelka dovozuje, že i kdyby nevznikla povinnost úpadkyně doplatit rozdíl hodnot čistého obchodního jmění některým ze shora uvedených postupů, lze ji dovodit z projektu přeměny. Žalobkyně v souladu s projektem přeměny použila transformační rezervy ve výši 7,067.000,- Kč a iniciovala rozhodnutí jediné akcionářky o způsobu vypořádání rozdílu hodnot čistého obchodního jmění a vyzvání úpadkyně k doplacení rozdílu.

Dovolatelka tvrdí, že v projednávané věci jediná akcionářka žalobkyně nezaložila svým rozhodnutím úpadkyni žádné povinnosti, neboť povinnost doplatit případný rozdíl hodnoty čistého obchodního jmění vznikla úpadkyni schválením projektu přeměny. Rozhodnutí valné hromady žalobkyně pak bylo pouze podmínkou splnění této povinnosti.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Z ustanovení § 69 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění, t. j. ve znění platném ke dni 1. 3. 2000, vyplývá, že při přeměně (změně právní formy) společnosti zaniká dosavadní společnost bez likvidace, jsou-li ke dni podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku splněny náležitosti pro vznik nové společnosti a obchodní jmění zanikající společnosti přechází na společnost vzniklou přeměnou. To však neznamená, jak dovozuje žalobkyně, že by se obchodní jmění zanikající společnosti stalo bez dalšího vkladem společníků (jediného společníka) do společnosti. V jaké hodnotě se započítává obchodní jmění zanikající společnosti na vklad do základního jmění vznikající společnosti, popřípadě jaký je vklad jednotlivých společníků, vyplývá podle § 69a odst. 3 písm. b) obch. zák. z projektu přeměny. Přitom součet hodnot vkladů společníků zanikající společnosti nemůže být vyšší, než je čisté obchodní jmění zanikající společnosti.

Z toho, že při přeměně obchodní společnosti vzniká nová společnost plyne, že - s výjimkami stanovenými v rámci právní úpravy přeměny - musejí být při přeměně splněny podmínky vzniku obchodní společnost a dodrženy postupy stanovené zákonem pro vznik společnosti, s odchylkami vyplývajícími z právní úpravy přeměny. Z právní úpravy přeměny pak vyplývá, že vzniká-li přeměnou akciová společnost, nesepisuje se zakladatelská smlouva či listina, ale nahrazuje ji projekt přeměny. V tomto projektu musejí být uvedeny výše vkladů společníků, jejichž součet určuje výši základního jmění společnosti, popřípadě výše vkladu jediného společníka, jehož výše se rovná základnímu jmění společnosti. Neplatí tedy bez dalšího, jak dovozuje dovolatelka, že celé obchodní jmění zanikající společnosti je vkladem společníků do základního jmění společnosti vznikající přeměnou, a že jeho hodnotě odpovídá výše základního kapitálu; takový stav nastává, jen stanoví-li to projekt přeměny.

V projednávané věci byl vložen do nově vznikající společnosti podnik zanikající společnosti a bylo na rozhodnutí jediné společnice při výkonu působnosti valné hromady, jakou část hodnoty tohoto podniku (oceněného znaleckým posudkem) vloží do základního jmění nově vznikající akciové společnosti jako vklad, popřípadě jakou část vloží do rezervního fondu a jakou část ponechá bez účelového určení.

Ohledně nepeněžitého vkladu společníka do základního jmění akciové společnosti pak platilo to, co při vkladu do základního jmění společnosti zakládané zakladatelskou smlouvou či listinou, totiž že nedosáhne-li v době vzniku společnosti jeho hodnota částky stanovené při jejím založení (t. j. v projektu přeměny), je společník, který splatil vklad, povinen doplatit rozdíl v penězích, nevyplývá-li ze společenské smlouvy nebo ze stanov (z projektu přeměny) jiný způsob náhrady (§ 59 odst. 6 obch. zák.).

Z uvedeného plyne, že v projednávané věci bylo třeba zkoumat, jakou výši vkladu (a tedy i základního jmění) stanovil projekt přeměny [§ 69a odst. 2 písm. b) obch. zák.]. Na základě toho pak bylo třeba posoudit, zda vkládaný podnik dosahoval hodnoty vkladu, ke kterému se jediná akcionářka zavázala, popřípadě v jakém rozsahu vznikla jediné akcionářce povinnost podle ustanovení § 59 odst. 6 věty prvé obch. zák. rozdíl mezi hodnotou nepeněžitého vkladu a výší vkladu, ke kterému se v projektu přeměny zavázala, doplatit v penězích. Přitom není podstatné, zda projekt přeměny stanovil, popřípadě jak stanovil, povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou vkladu v době schválení projektu přeměny, neboť doplatková povinnost vznikla ze zákona.

Ustanovení projektu přeměny o tom, že závisí na rozhodnutí valné hromady, zda bude vzniklou situaci řešit snížením základního jmění nebo uplatněním povinnosti doplatit vklad, je podstatné jen potud, že bylo na rozhodnutí valné hromady nově vzniklé společnosti, kterou z obou projektem přeměny nabízených možností zvolí; možnost volby však měla pouze tehdy, vedl-li by zvolený způsob k reparaci protiprávního stavu a byl-li dovolený, t. j. zejména byly-li splněny zákonem stanovené podmínky pro snížení základního jmění. Pokud nově vzniklá společnost volbu platně neprovedla, nastoupila shora uvedená zákonná povinnost k doplacení vkladu.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta za středníkem a § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu