29 Odo 297/2004
Datum rozhodnutí: 18.01.2005
Dotčené předpisy: § 239 odst. 8 předpisu č. 513/1991Sb., § 200e odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 3 a 4 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 297/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře. a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce Ing. V. Z., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. 7 , b. d., zastoupenému, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 360/2000, o určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení žalobce družstva, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, čj. 14 Cmo 327/2003-78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2003 čj. 51 Cm 360/2000-49, kterým tento soud určil, že rozhodnutí členské schůze družstva S. 7 , b. d. (dále jen družstvo ) ze dne 12. 11. 2000, jímž byl žalobce vyloučen z družstva, je neplatné.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. Odvolání neshledal důvodným.

K rozhodnutí o vyloučení z družstva došlo 12. 11. 2000, a je proto třeba věc posuzovat podle ustanovení § 231 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) v tehdy platném znění.

Obranou vyloučeného člena je návrh na prohlášení neplatnosti usnesení členské schůze o vyloučení soudem, je-li usnesení v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Tehdejší znění ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. neupravovalo lhůty, ve kterých mohlo družstvo o vyloučení rozhodnout a vyloučený člen se mohl obrátit na soud. Proto přichází v úvahu obecná čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák., neboť jde o vztah, na který dopadá ustanovení § 261 odst. 3 písm. b) obch. zák.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a v tom směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Ztotožnil se i s právními závěry, které učinil soud prvního stupně a s ohledem na tyto závěry neshledal důvod k doplnění dokazování navrhovaným výslechem svědků.

V projednávané věci jde o tzv. malé družstvo. Podle jeho stanov rozhoduje o vyloučení z družstva členská schůze nadpoloviční většinou hlasů. Podle čl. III. odst. 10 stanov, může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušil členské povinnosti (což se shoduje s tehdejším zněním § 231 odst. 3 obch. zák.). Jiné důvody pro vyloučení stanovy neupravují.

Žalobce tak mohl být vyloučen jen za porušování členských povinností, tj. povinností uložených právním předpisem nebo stanovami. Soudu prvního stupně lze plně přisvědčit v tom, že nelze směšovat povinnosti člena družstva a povinnosti předsedy družstva jako statutárního orgánu či správce nemovitosti na základě mandátní smlouvy. Ohledně těchto dvou činností existují jiné právní prostředky jak dosáhnout nápravy. Důvod, který je uveden v rozhodnutí o vyloučení a který se týká činnosti žalobce ve funkci předsedy družstva a správce nemovitosti a tvrzeného zneužívání funkce předsedy a činnosti správce, tak důvodem pro vyloučení podle § 231 odst. 3 obch. zák. být nemůže. Člen může být vyloučen právě jen za kvalifikované porušování členských povinností.

Odvolací soud dále uvedl, že plně souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vytýkané porušování povinností musí být dostatečně konkrétní a určité. Vyloučit z družstva lze tehdy, jestliže člen družstva i přes výstrahu pokračuje v porušování konkrétních povinností; výstraha se musí týkat porušení těch povinností, pro které je člen následně vyloučen. Už pro zachování tohoto zákonného postupu je zřejmé, že výstraha musí směřovat ke konkrétnímu porušování povinností a že musí obsahovat i samotné rozhodnutí o vyloučení. Tomuto požadavku rozhodnutí o vyloučení proto, že žalobce jako člen družstva chrání nedostatečným způsobem družstevní majetek, nerespektuje pravidla soužití v domě a chová se způsobem neslučitelným s členstvím v družstvu , neodpovídá.

Žalovanému lze přisvědčit jen v tom, že výstraha nemusí být písemná (pokud takový požadavek nemají stanovy). Jde o úkon, který musí splňovat požadavky právního úkonu, podle § 37 občanského zákoníku.

Při posuzování neplatnosti usnesení členské schůze podle § 231 odst. 3 obch. zák. podle odvolacího soudu jde nejen o rozpor samotného obsahu usnesení s právními předpisy či stanovami, ale i o porušení zákona nebo stanov či procesu předcházejícího přijetí rozhodnutí, počínaje svoláním členské schůze. Mezi pravidla řádného svolání členské schůze náleží i pravidlo, podle kterého pozvánka či oznámení o svolání členské schůze musí obsahovat i její program. V daném případě otázka vyloučení žalobce z družstva na programu členské schůze podle oznámení zařazena nebyla. Formulace programu pokračování v projednávání témat poslední mimořádné členské schůze družstva konané dne 9. 8. 2000 (když ani na ní nebyla otázka vyloučení žalobce zařazena) není dostatečná, aby bylo zejména žalobci, jehož se to týká zřejmé, že má být rozhodováno o jeho vyloučení. I v tomto směru je proto závěr soudu prvního stupně správný.

Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V dovolání především uvádí, že žaloba byla podána dne 19. 12. 2000, nicméně celé řízení již proběhlo podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001. Nelze zejména přehlédnout, že první jednání ve věci bylo nařízeno 23. 5. 2002 a předvolání zcela jasně dokládá, že již byla aplikována všechna ustanovení novely občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2001. Dle názoru žalovaného je tedy nutno postupovat i pokud jde o dovolací řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001. S ohledem na výše uvedené se dovolatel dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam přisuzuje otázce:

a) zda porušení povinnosti ve funkci předsedy družstva a při výkonu činnosti správce na základě mandátní smlouvy může být za určitých okolností i porušením členských povinností člena družstva,

b) zda samotné rozhodnutí o vyloučení z družstva musí obsahovat konkrétní skutkový popis porušení povinností a v jaké míře,

c) zda má být na programu členské schůze, který je uveden v pozvánce na členskou schůzi, explicitně uvedeno, že bude projednávat vyloučení člena z družstva, aby mohlo být o vyloučení platně rozhodnuto.

Pokud se jedná o první právní otázku dovolatel tvrdí, že je nutno vycházet ze znění obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že člen družstva může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách.

Stanovy družstva platné ke dni rozhodnutí o vyloučení uvádějí, že člen družstva může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách.

Ze stanov družstva rovněž vyplývá, že základní povinnosti členů družstva jsou uvedeny v článku 5. Mezi práva člena je zařazeno v bodě 1, písmeno e) právo, podílet se na činnosti družstva i na základě svého živnostenského oprávnění. Ačkoli je vpředu uvedené formulováno jako právo, není jistě pochybnosti o tom, že tomuto právu odpovídá i povinnost vykonávat takové činnosti řádně a ve prospěch družstva. To ostatně vyplývá i z vymezení povinností v bodě 2 písmeno d) stanov, kde je formulována základní povinnost člena družstva upevňovat a rozvíjet družstevní hospodářství a chránit a zvelebovat majetek družstva. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že družstvo má pouze 6 členů. Za této situace zákonitě splývají členské povinnosti s jinou činností vykonávanou v souvislosti s činností družstva, zejména pokud jde o činnost vykonávanou funkcionářem družstva či na základě mandátní smlouvy.

Pokud jde o otázku konkrétnosti samotného rozhodnutí o vyloučení z družstva, má dovolatel za to, že z rozhodnutí musí být patrno, co je vylučovanému členu vytýkáno. Nelze však vycházet z toho, že v rozhodnutí musí být uveden přesný skutkový popis porušení povinnosti, ale je nutno vycházet i ze všech dalších skutkových materiálů, které se k samotnému vyloučení vztahují. Půjde zejména o obsah výstrahy, obsah návrhu na vyloučení z družstva apod.

Dále pak dovolatel uvádí, že dle obchodního zákoníku platného v době vyloučení, bylo svolání členské schůze družstva upraveno ustanovením § 239 obch. zák. Z textu toho ustanovení nelze dovodit žádné požadavky na pozvánku ke svolání členské schůze, o nichž hovoří ve svém rozhodnutí odvolací soud. Je logické, že pokud je členská schůze svolávána, musí být členům družstva jasné, jaká témata budou na členské schůzi probírána. Pokud v daném případě bylo zcela zřejmé, že bude pokračováno v řešení chování žalobce jako člena družstva, jako funkcionáře a jako správce, nepochybně všichni věděli, co bude faktickým obsahem členské schůze. Dle názoru dovolatele nelze ze žádného ustanovení obchodního zákoníku ani stanov družstva dovodit, že v případě vylučování člena z družstva muselo být na pozvánce na členskou schůzi výslovně uvedeno, že tento bod je na program zařazen. Dovolatel rovněž dovozuje, že v projednávané věci je třeba vycházet z toho, že v případě malých družstev nahrazuje rozhodnutí členské schůze rozhodnutí představenstva, u něhož se formální náležitosti nevyžadují.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Žalovaný se dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, přičemž tvrdí, že řízení proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy.

V projednávané věci byl návrh na zahájení řízení podán před 1. 1. 2000 a odvolací soud deklaroval, že odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 podle části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.

Tento postup však není správný. Řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev upravuje ustanovení § 200e o. s. ř. Z ustanovení § 200e odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že za řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob lze považovat řízení ve věcech uvedených v § 9 odst. 4 písm. b) až j) o. s. ř. Protože řízení o návrhu člena družstva na zrušení rozhodnutí členské schůze o jeho vyloučení z družstva je řízením podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) bodu jj) o. s. ř., nevztahuje se na ně ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb. Proto je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.

Pro řešení otázky, zda má být na programu členské schůze, který je uveden v pozvánce na členskou schůzi, explicitně uvedeno, že bude projednávat vyloučení člena z družstva, aby mohlo být o vyloučení platně rozhodnuto, dovolací soud zásadní právní význam neshledal.

K předestřené právní otázce totiž Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2637/1999, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, uzavřel, že z ustanovení § 239 odst. 8 obch. zák. lze dovodit povinnost družstva předem určit program členské schůze a oznámit jej předem členům, neboť pouze při takovém postupu je možno ověřit, zda náhradní členská schůze rozhodovala o stejném programu, o kterém měla rozhodovat schůze řádná. Pouze takový postup nadto odpovídá jedné ze základních zásad, na které spočívá obchodní zákoník, totiž zásadě ochrany společníků či členů právnických osob, jejichž úpravu obsahuje obchodní zákoník, před zneužitím funkce statutárních či jiných orgánů. Z této zásady lze mj. dovodit, že společníci či členové musí mít možnost seznámit se před konáním schůze orgánu, na kterém mohou podle zákona uplatnit své právo podílet se na řízení právnické osoby, v dostatečném předstihu s obsahem jednání, aby se mohli kvalifikovaně rozhodnout, zda se jednání o tomto programu zúčastní. Přitom není žádného důvodu k tomu, aby v případě, kdy členská schůze rozhoduje současně v působnosti představenstva i v působnosti členské schůze, tento princip potlačovat.

Z uvedeného se podává, že za situace, kdy ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že pozvánka na posuzovanou členskou schůzi neobsahovala informaci, že v rámci jejího programu bude projednáváno vyloučení člena z družstva, ale specifikovala program členské schůze odkazem na jednání členské schůze předchozí, na jejíž program nebylo vyloučení člena rovněž zařazeno, nelze uzavřít, že byla členská schůze svolána řádně a závěru odvolacího soudu o neplatnosti jejího rozhodnutí o vyloučení člena z tohoto důvodu nelze ničeho vytknout. Proto Nejvyšší soud již neposuzoval další právní otázky předestřené dovolatelem k posouzení. Jejich posouzení by nemělo žádný vliv na výsledek řízení v projednávané věci, neboť k potvrzení závěru odvolacího soudu o neplatnosti usnesení členské schůze postačuje právní závěr, které Nejvyšší soud zaujal ve věci sp. zn. 32 Cdo 2637/1999.

Z uvedeného důvodu dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, když jeho přípustnost nezakládají ani jiná ustanovení občanského soudního řádu.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a navrhovateli žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. ledna 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu