29 Odo 295/2001
Datum rozhodnutí: 17.04.2003
Dotčené předpisy: § 68 předpisu č. 513/1991Sb., § 88 odst. 1 písm. a) předpisu č. 513/1991Sb., § 93 odst. 2 písm. a) předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 295/2001-196

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci povolení změn zápisu obchodní společnosti M. H., k. s. v likvidaci, do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. A XXX 418, F 24928/98, F 8287/99, o dovolání P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2000, č. j. 5 Cmo 201/2000 - 163, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2000, č. j. 5 Cmo 201/2000163, se v části, která se týká výmazu komplementáře P. V., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 23. února 2000, č. j. F 24928/98, F 8287/99-129, vymazal společníka (komplementáře) P. V. a společnici (komanditistku) L. V. z obchodního rejstříku. Soud prvního stupně vysvětlil, že výše uvedení společníci komanditní společnosti podali dne 22. června 1998 výpověď ze společenské smlouvy a tuto zaslali všem zbývajícím účastníkům společnosti. Jelikož výpověď byla učiněna v souladu se zněním společenské smlouvy, rozhodl soud prvního stupně po řízení v souladu s ustanovením § 200a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), o jejich výmazu z obchodního rejstříku.

K odvolání společnosti M. H., k. s. v likvidaci (dále též jen komanditní společnost ), Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2000, č. j. 5 Cmo 201/2000 - 163, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud - poté, co citoval ustanovení § 93 odst. 2, § 97 odst. 4 věty první, § 148 odst. 1 věty první a § 764 odst. 1 a odst. 2 věty první, části věty před středníkem obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) - uzavřel, že společenská smlouva ze dne 5. listopadu 1991 sice společníkům umožňovala ukončit účast v komanditní společnosti výpovědí odeslanou ostatním společníkům nejméně šest měsíců před ukončením obchodního roku, od účinnosti obchodního zákoníku se však toto ustanovení společenské smlouvy stalo neplatným. Obchodní zákoník totiž neumožňuje ukončit účast ve společnosti výpovědí. To lze učinit pouze změnou společenské smlouvy, k níž je třeba souhlasu všech společníků. K ukončení účasti komplementáře a komanditistky v komanditní společnosti proto platně nedošlo.

Proti usnesení odvolacího soudu podal P. V. včas dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 764 odst. 1 a 2 obch. zák., neboť dnem účinnosti obchodního zákoníku sice pozbylo účinnosti ustanovení společenské smlouvy z 5. listopadu 1991, na jehož základě bylo možné ukončit účast v komanditní společnosti výpovědí, místo toho se však na právní postavení komanditistů aplikují ustanovení o společnosti s ručením omezením (§ 148 odst. 1 obch. zák.) a na právní postavení komplementářů ustanovení o veřejné obchodní společnosti (§ 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák.). Dále zpochybňuje i správnost výkladu § 148 odst. 1 obch. zák., neboť z ustanovení § 93 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že na právní postavení komplementáře se vztahují příslušná ustanovení obchodního zákoníku o postavení společníka veřejné obchodní společnosti. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák. výpověď společníka ze společenské smlouvy připouští, přičemž na základě takové výpovědi dochází ke zrušení společnosti. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval legitimací P. V. k podání dovolání. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. je totiž k podání odvolání oprávněn účastník řízení.

Uvádí-li ustanovení § 200a odst. 1 o. s. ř., že řízení ve věcech obchodního rejstříku se zahajuje na návrh fyzické nebo právnické osoby, jíž se zápis v rejstříku týká, nebo osob oprávněných k tomu podle zákona, je tím ve shodě s ustanovením § 94 odst. 1 o. s. ř. především vymezován okruh účastníku rejstříkového řízení. Jinak řečeno, účastníkem rejstříkového řízení mohl být před 1. lednem 2001 zásadně vždy jen podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, jíž se zápis v rejstříku týká) a u rejstříkového řízení zahajovaného na návrh vždy též navrhovatel (bez zřetele k jeho aktivní věcné legitimaci k podání návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku). Osoby, které se zapisují podle zvláštních předpisů do obchodního rejstříku v rámci zápisu podnikatele (např. akcionáři, jednatelé, prokuristé, společníci apod.) podle standardního výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí naopak za účastníky rejstříkového řízení nebyly pokládány, jestliže bylo možné dovodit, že jim zákon přiznává jinou možnost uplatnit nebo bránit svá práva (např. podáním žaloby na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti). Odtud ovšem plynul i opačný závěr; totiž ten, že tam, kde právní řád příslušné osobě jiný způsob ochrany jejích práv dotčených zápisem (změn) v obchodním rejstříku nepřiznává, je nutno i tuto osobu pokládat za účastníka rejstříkového řízení (a to ve smyslu § 94 odst. 1 věty první o. s. ř. jako osobu, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno). O takovou situaci jde podle přesvědčení Nejvyššího soudu i v této věci, neboť dovolatel coby komplementář komanditní společnosti nemá možnost prokázat skutečnost, že je zde důvod k jeho výmazu z obchodního rejstříku (jelikož jeho účast v komanditní společnosti zanikla jím podanou výpovědí), jinak než jako účastník tohoto řízení (byť v konkrétním případě zahájeného bez návrhu).

Dovolatel je tedy řádným účastníkem dovolacího řízení, avšak jen v části týkající se jeho výmazu z obchodního rejstříku.

Dovolání je pak ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nebyly v dovolání namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - tím, zda je dán dovolatelem uplatněný dovolací důvod (dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Jeho úkolem tedy bylo určit, zda komplementář mohl platně ukončit svoji účast v komanditní společnosti výpovědí společenské smlouvy.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době, kdy měla být podána výpověď (22. června 1998) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., 591/1992 Sb., 286/1993 Sb., 156/1994 Sb., 84/1995 Sb., 94/1996 Sb., 142/1996 Sb., 77/1997 Sb. a č. 15/1998 Sb.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák. vztahujícího se k veřejné obchodní společnosti, platí, že kromě případů stanovených v § 68 se společnost zrušuje, byla-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, výpovědí společníka, podanou nejpozději šest měsíců před uplynutím kalendářního roku, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného

Závěr, že účast společníka veřejné obchodní společnosti v této společnosti zaniká v důsledku výpovědi učiněné v souladu s výše cit. § 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák., Nejvyšší soud formuloval již v usnesení uveřejněném pod č. 37/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. důvody tohoto usnesení).

Ustanovení § 93 odst. 2 obch. zák. pak určuje, že pokud dále není stanoveno jinak, použijí se na komanditní společnost přiměřeně ustanovení tohoto zákona o veřejné obchodní společnosti a na právní postavení komanditistů ustanovení o společnosti s ručením omezeným. To v kontextu s ustanovením § 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák. znamená, že také komplementář komanditní společnosti může (za podmínek uvedených v posledně označeném ustanovení) ukončit svou účast v komanditní společnosti výpovědí (přiměřené aplikaci tohoto ustanovení nic nebrání). Právní posouzení věci odvolacím soudem, který zaujal opačný názor, tudíž správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud tedy, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu v části, která se týká výmazu komplementáře P. V., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda dovolatel výpověď vskutku řádně a včas podal.

Právní názor dovolacího soudu, že je možné, aby komplementář komanditní společnosti ukončil svou účast v této společnosti výpovědí ve smyslu § 93 odst. 2 a § 88 odst. 1 písm. a/ obch. zák., je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. dubna 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu