29 Odo 293/2004
Datum rozhodnutí: 18.01.2005
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 předpisu č. 42/1992Sb., § 673 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




29 Odo 293/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) Ing. F. K., b) M. M., c) H. S., všech zastoupených, advokátem, proti žalovanému Z. d. O., d., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 223.567,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 429/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003, č.j. 12 Co 485/2003 - 179, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2003, čj. 5 C 429/2000-150, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 111.783,50 Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 1. 2000 do zaplacení, žalobci b) 55.891,70 Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 1. 2000 do zaplacení a žalobkyni c) 55.591,70 Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. 1. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, z titulu vypořádání majetkových podílů z transformace žalovaného.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že důvodnost uplatněné žaloby posuzoval již ve svém předcházejícím zrušujícím usnesení, ve kterém vyslovil závazný právní názor, že žalobci jako právní nástupci J. K., resp. jeho právní předchůdkyně, J. K., jsou oprávněnými osobami podle § 14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen transformační zákon ), kterým v souladu s § 13 odst. 3 transformačního zákona náleží právo na vydání vypočteného majetkového podílu v penězích. Přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil svým prvním rozhodnutím proto, že žalovaný až v průběhu odvolacího řízení nově vznesl námitku promlčení, se kterou se měl soud prvního stupně vypořádat.

Okresní soud po doplnění tvrzení ohledně uplatněné námitky promlčení dospěl k závěru o její nedůvodnosti, když z dopisu žalovaného, adresovaného právní předchůdkyni žalobců, datovaného 15. 12. 1999 dovodil, že nejpozději k tomuto datu byl žalovaný vyzván k vydání majetkového podílu z transformace, přičemž tento majetkový podíl je pohledávkou splatnou podle § 563 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) prvního dne poté, kdy byl žalovaný jako dlužník o plnění požádán. S tímto skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Vzhledem k charakteru odvolacích námitek žalovaného doplnil, že pro posouzení důvodnosti námitky promlčení je rozhodující posouzení právní otázky, zda jsou žalobci oprávněnými osobami ve smyslu § 13 odst. 2 či ve smyslu § 13 odst. 3 transformačního zákona.

Své stanovisko k tomuto závěru odvolací soud odůvodnil ve zrušujícím usnesení. Za nezbytné považoval ještě uvést, že výklad klíčového pojmu provozování zemědělské výroby je v judikatuře Nejvyššího soudu již ustálen. Podle této judikatury není naplněním podmínky provozování zemědělské výroby okolnost, že se oprávněná osoba stala společníkem, nebo členem právnické osoby podnikající v oblasti zemědělské výroby, rozhodující okolností je to, zda oprávněná osoba sama přímo provozuje zemědělskou výrobu, a to buď jako soukromě hospodařící rolník, nebo jako společník právnické osoby provozující zemědělskou výrobu. Tato podmínka musí být přitom splněna již v době uplatnění nároku na vydání, musí tedy existovat nejen formálně právní oprávnění k zemědělskému podnikání, ale musí být dána i jeho fakticita, neboť v opačném případě by se jednalo o obcházení zákona.

V této souvislosti je třeba podle odvolacího soudu mít na zřeteli i účel posuzovaného zákonného ustanovení, když cílem transformačního zákona byla přeměna družstev na podnikatelské subjekty a sedmiletá lhůta určená pro vydání majetkových podílů oprávněným osobám, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, byla stanovena jako lhůta obecná. Jen jako výjimka byly z této lhůty vyňaty případy, uvedené v ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona; smyslem tohoto ustanovení bylo dát přednost zájmům fyzických osob, které by se sice mohly stát účastníky transformovaných družstev, ale které tak neučinily, protože podnikají ve stejném oboru.

Žalovaný argumentuje tím, že původní oprávněná osoba, J. K., provozovala zemědělskou výrobu, přičemž odkazuje na dohodu o závěrečném majetkovém vypořádání ze dne 8. 10. 1993. V této dohodě je uvedeno, že oprávněná osoba zajišťuje zemědělskou výrobu prostřednictvím nájmu svých zemědělských pozemků, které pronajala soukromému zemědělci V. F. a že svůj zemědělský majetek vnesla jako vklad tichého společníka do jeho podnikání. Již z tohoto slovního vyjádření - podle přesvědčení odvolacího soudu - vyplývá, že v době uplatnění nároku na vydání oprávněná osoba nedisponovala oprávněním k podnikání jako samostatně hospodařící zemědělec, byla pouze tichým společníkem v podnikání jiného soukromého zemědělce, kterému dala do nájmu pozemky, živý a mrtvý inventář, hnojiva a zásoby. Žalobcům jako osobám oprávněným podle § 13 odst. 3 transformačního zákona, kterým vzniklo právo na vypořádání majetkového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu, mohla začít běžet promlčecí doba teprve uplynutím této lhůty, a to nikoli obecná tříletá, ale desetiletá podle § 13 odst. 4 transformačního zákona.

Za správný uznal odvolací soud i procesní postup soudu prvního stupně, pokud tento soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem navržený žalovaným, kterým měla být stanovena správná výše majetkového podílu žalobců, neboť byl ohledně výše nároku vázán již vysloveným názorem odvolacího soudu.

Žalovaný s tvrzením nesprávného výpočtu majetkového podílu poprvé přišel až u jednání soudu prvního stupně dne 22. 5. 2003, přičemž žádným způsobem nespecifikoval, v jaké konkrétní výši měl být podle jeho názoru majetkový podíl žalobcům stanoven. Toto tvrzení ostatně neuvedl do dnešního dne, tedy ani v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud si je vědom stanoviska k otázce závaznosti výpočtu majetkového podílu, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 4. 1998 ve věci sp. zn. 2 Cdon 777/97, toto rozhodnutí však výslovně pamatuje na ochranu osob oprávněných, kterým umožňuje domáhat se soudní ochrany svých práv pro případ, že by družstvo neprovedlo výpočet majetkového podílu správně, tedy v neprospěch oprávněné osoby. V případě družstva však judikát dovozuje, že zjistí-li družstvo, že jím provedený výpočet je nesprávný, může jej opravit a jestliže již povinné osobě nesprávně vypočtenou vyšší částku vyplatil, může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení.

V projednávané věci však byl předmětem řízení požadavek žalobců na vypořádání majetkového podílu z transformace, jehož výše byla žalovaným stanovena, jako taková se stala součástí transformačního projektu, žalobci vydání právě jen v této výši požadují a žalovaný nekonkrétní námitku nesprávného výpočtu dostatečně nespecifikoval. Za účelem zjištění, v jaké výši měl být majetkový podíl správně vypočten, pouze navrhl vypracování znaleckého posudku a v tomto kontextu se žalovaným vznesená námitka jeví zejména v časových souvislostech jako účelová. Bylo především na žalovaném, aby v průběhu řízení jednoznačně tvrdil, v jaké konkrétní výši měl být majetkový podíl stanoven.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadeného rozhodnutí podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda tichý společník splňuje požadavky ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona o provozování zemědělské výroby a s tím spojenou otázku počátku běhu promlčecí lhůty.

Dovolatel namítá, že odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem to, zda stanovení základního podílu podle § 7 odst. 4 transformačního zákona podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. je po právu v případě, kdy je možno prokázat vnesení konkrétních věcí do družstva a určit jejich současnou hodnotu. Žalovaný rovněž namítá, že je nepravdivý závěr odvolacího soudu, že netvrdil výši základního podílu ve výši hodnoty skutečně odňatých věcí.

Dovolatel dále poukazuje na to, že napadený rozsudek neobsahuje žádné odůvodnění názoru, že účast právní předchůdkyně žalobců v tichém společenství není podnikáním a provozováním zemědělské výroby a že stanovení výše základního podílu podle shora uvedeného nařízení vlády není nezákonné, přestože byly kdysi k dispozici vnosové protokoly a lze stanovit výši náhrady a tím i základního podílu.

Podle dovolatele z ustanovení § 673 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) vyplývá, že zavazuje-li se smlouvou o tichém společenství tichý společník poskytnout (podnikateli) určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání, plyne z toho, že se podílí na podnikání, tedy podniká. Z toho důvodu se majetkový podíl žalobců z transformace řídí režimem § 13 odst. 2 transformačního zákona a promlčuje se v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která uplynula před podáním žaloby v této věci.

Ohledně celkové výše majetkového podílu žalobců dovolatel uvádí, že jeho výši stanovil na 104.000,- Kč, a to v souladu s třetí a čtvrtou částí transformačního zákona. Tvrdí, že nařízení vlády č. 20/1992 Sb. lze použít jen pro případ, kdy nelze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vnesení do zemědělského družstva v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu. Za situace, kdy vnesení živého a mrtvého inventáře do družstva právním předchůdcem žalovaného bylo prokázáno a nepochybně lze stanovit jeho hodnotu v cenách ke dni 24. 6. 1991, je nutno výši náhrady a tím i výši základního podílu stanovit podle § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda lze uzavření smlouvy o tichém společenství považovat za provozování zemědělské výroby ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona.

V ustanovení § 673 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění se určuje, že smlouvou o tichém společenství se tichý společník zavazuje poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání (z uvedeného je patrno, že citace dovolatele je nepřesná) a podnikatel se zavazuje k placení části zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Uvedené ustanovení tedy jako podnikatele označuje druhou stranu smlouvy, nikoli tichého společníka, který podle této smlouvy osobně nepodniká, ale pouze se na podnikání druhé strany majetkově podílí.

Tichý společník také nemá právo jakkoli zasahovat do podnikatelské činnosti podnikatele, jehož je tichým společníkem, z podnikatelské činnosti tohoto podnikatele mu nevznikají žádná práva a povinnosti (§ 678 odst. 1 obch. zák.) ani za jeho závazky neručí s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 678 odst. 2 obch. zák. Ustanovení § 681 obch. zák. dokonce výslovně stanoví, že nevyplývá-li z ustanovení § 673 až 680 něco jiného má tichý společník ve vztahu k podnikateli, se kterým uzavřel smlouvu o tichém společenství, právní postavení věřitele. Je tedy zjevné, že tichý společník nenaplňuje definici podnikatele ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obch. zák., jak tvrdí dovolatel a nenaplňuje ani podmínku provozování zemědělské výroby, neboť žádnou výrobu z titulu tichého společenství neprovozuje, ale pouze investuje své prostředky do podnikatelské činnosti jiného subjektu a pouze těmito prostředky se na základě smlouvy o tichém společenství podílí na podnikání jiné osoby, aniž by toto podnikání mohl jakkoli ovlivňovat. Závěr odvolacího soudu ohledně řešení této právní otázky je tedy správný.

Pokud jde o dovolatelem předestřenou právní otázku posouzení správnosti postupu při výpočtu majetkového podílu z transformace, dovolací soud ji za otázku zásadního právního významu nepovažuje. Odvolací soud založil posouzení námitky žalovaného, že vymáhaný majetkový podíl z transformace nebyl vypočten správně, na tom, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zjistí-li družstvo, že majetkový podíl z transformace byl vypočten nesprávně, může jej opravit. Žalovaný však v projednávané věci, ač bylo především na něm, aby tvrdil v jaké konkrétní výši měl být žalobcům majetkový podíl stanoven (jinak řečeno, aby opravil svůj původní výpočet), žádným způsobem správnou výši majetkového podílu nespecifikoval. Navrhl pouze vypracování znaleckého posudku v té věci, ten si však mohl k této otázce podle odvolacího soudu nechat zpracovat sám, pokud to považoval za potřebné. Odvolací soud tedy založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný netvrdil skutečnosti, potřebné k prokázání důvodnosti své obrany, nikoli na právním posouzení správnosti postupu při výpočtu majetkového podílu z transformace.

Správnost závěru odvolacího soudu o tom, zda žalovaný předestřel soudu tvrzení potřebná k důvodnosti obrany, tj. správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, však dovolací soud za situace, kdy se žalovaný domáhá připuštění dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat nemůže.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je, co do posouzení právní otázky, kterou Nejvyšší soud uznal za otázku zásadního právního významu, správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a žalobcům náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. ledna 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v. r.

předsedkyně senátu