29 Odo 288/2004
Datum rozhodnutí: 14.12.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 288/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému J. R., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 330,000.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky s odměnou 1,100.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 285/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003, č.j. 9 Cmo 227/2003-38, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2003, č.j. 50 Cm 285/2002-15, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 330,000.000,- Kč, odměnu ve výši 1/3 % směnečného penízu, tj. 1,100.00,- Kč, se 6 % úrokem z prodlení z částky 330,000.000,- Kč od 7. 4. 1999 do zaplacení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především konstatoval, že se žalovaný nezúčastnil jednání u soudu prvního stupně. Jak je zřejmé z jeho odvolání, přiznal řádné náhradní doručení předvolání k jednání postupem podle § 46 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), pouze činil sporným doručení žaloby společně s obsílkou. Odvolací soud k tomuto tvrzení provedl důkaz dodejkou, včetně obálky, ze které zjistil, že obálka s modrým pruhem, tj. obálka se zásilkou určenou do vlastních rukou, kterou se podle § 79 odst. 3 o. s. ř. zasílá i žaloba, obsahovala jak předvolání, tak i kopii žaloby (na dodejce bylo strojově vyznačeno ú. j. 25.2.Se a rukou připsáno + návrh . Nicméně odvolací soud zdůraznil, že i kdyby dotčené předvolání neobsahovalo kopii žaloby, jednalo by se o vadu řízení, která by neměla vliv na výsledek řízení. Žalovaný by měl i v tom případě povinnost dostavit se k jednání - na skutečnosti, že byl řádně k jednání soudu předvolán, by se nic nezměnilo.

Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř., když věc projednal v nepřítomnosti žalovaného; nebyl dán žádný právní důvod pro odročení věci.

Dále odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. se odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska žalobkyní tvrzených skutečností a důkazů navržených v řízení před soudem prvního stupně (žalovaný se k žalobě nevyjádřil), byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a zda z nich byl vyvozen správný právní závěr. Z toho důvodu se odvolací soud nemohl zabývat novými tvrzeními žalovaného ke kauze směnky a k obsahu dohody o doplnění směnky a návrhy nových důkazů.

Předmětem řízení bylo zaplacení rekta směnky vlastní, přičemž žalobu podal vlastník směnky, na kterého byla směnka převedena smlouvou. Názor žalovaného, že se soud měl z úřední povinnosti zabývat tím, zda předmětná směnka, která byla původně blankosměnkou, byla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením, je podle odvolacího soudu nesprávný. Podle § 495 občanského zákoníku nebyla žalobkyně povinna prokazovat důvod směnečného závazku žalovaného, soud prvního stupně proto postupoval správně, když pouze zkoumal, zda předmětná směnka, doplněná smlouvou o postoupení pohledávky, svědčí uplatněnému nároku žalobkyně vůči žalovanému. V obou bodech se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Listina předložená žalobkyní je vlastní směnkou nikoli na řad, vystavenou ve prospěch banky, a.s. Žalovaný je rukojmím za výstavce směnky, tedy osobou směnečně zavázanou. Směnka, která není převoditelná rubopisem, byla právním nástupcem banky a.s., (remitenta) v souladu čl. I § 11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) převedena smlouvou o postoupení pohledávky na žalobkyni. Nárok na zaplacení směnečného penízu ve výši uvedené ve směnce se 6 % úrokem ode dne následujícího po dni splatnosti směnky a se směnečnou odměnou ve výši 1/3 % směnečného penízu má oporu v čl. I § 48 a § 77 odst. 1 směnečného zákona.

Z uvedených důvodů shledal odvolací soud nárok žalobkyně co do důvodu i rozsahu prokázaným. Proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V odůvodnění dovolání uvedl, že odvolací soud se vůbec nezabýval věcnou argumentací žalovaného, která směřovala proti skutečnosti, že předložená směnka je bianko - směnkou, ve dvou údajích nesprávně vyplněnou v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením, a to v datu splatnosti a ve výši směnečného penízu a navíc převedenou na žalobkyni v rozporu se zákonem, protože převod odporoval dohodě s dlužníkem.

Dovolatel opětovně namítá, že soud prvního stupně mu neposkytl žalobu a skutečnost připsaná na obsílce tužkou (+ návrh) byla na obálku dopsána dodatečně, dokonce až poté, co do spisu nahlédl právní zástupce žalovaného. Žalovaný tvrdí, že není pravda, že by přiznal řádné náhradní doručení, a pokud odvolací soud jeho tvrzení po prohlídce obálky tak pochopil, jde o zkreslení v rozporu se skutečností . Žalovanému nebylo doručeno, dodejka ani obsílka ani oznámení o uložení zásilky se žalovanému nedostaly do rukou, což u odvolacího soudu uvedl. Žalovaný se v bytě, který má uveden jako trvalého bydliště, nezdržuje, od roku 1997 žije v T. a poštu mu předává dcera. Dcera však nikdy nenašla ve schránce oznámení o uložení zásilky, které by žalovanému samozřejmě předala. Žalovaný je podnikatel, adresu nezměnil kvůli zápisu v obchodním rejstříku a na tuto adresu mu chodí veškerá pošta určená jemu osobně a je pravidelně vyzvedávána. Je však pravděpodobné, že oznámení o této zásilce buď nebylo vhozeno do schránky, nebo se mu z jiných důvodů (vhození do jiné schránky, vytažení ze schránky apod.) do rukou nedostalo.

Žalovaný se domnívá, že institut náhradního doručení podle § 46 o. s. ř. nemůže v tomto případě svědčit proti němu. Nevyzvednutí jediné zásilky v místě, kde se nezdržuje a o níž není ani doloženo, že bylo její uložení na poště řádně oznámeno, by fakticky znamenalo ztrátu veškerých jeho práv v dalším řízení, přičemž sama žalovaná částka je nepochybně ve vztahu k němu jako fyzické osobě likvidační, a věcně je směnka, o kterou se vede spor, vadná; byla převedena v rozporu se zákonem a vyplněna v rozporu s vyplňovacím směnečným prohlášením.

Žalovaný se domnívá, že tímto postupem odvolacího soudu mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, když odvolací soud z důvodu naprosto formálního nezkoumal předložené důkazy a argumenty, které prokazují, že soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a na základě takového zjištění vyvodil nesprávné závěry.

Žalovaný opakuje, že předmětná směnka nebyla sepsána jako rektasměnka a snáší argumenty pro podporu svého tvrzení, že směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením.

Žalovaný se domnívá, že po právní stránce mají zásadní význam jak otázka, zda mu bylo náhradně doručeno, když tato otázka byla řešena oběma soudy v rozporu s hmotným právem, tak otázka, zda je možné uplatnit biankosměnku v rozporu s podmínkami vyplňovacího prohlášení směnečného, tedy jsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Posouzení toho, zda bylo dovolateli řádně doručeno (náhradním způsobem) předvolání k jednání (a žaloba), za otázku zásadního právního významu považovat nelze. Kdyby soud prvního stupně - aniž žalovaného předvolal k jednání - rozhodl věc bez jeho účasti, jde o vadu řízení, ke které by soud (byla-li by shledána) přihlédl při posuzování důvodnosti dovolání, jejíž existence ale nečiní dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (k tomu viz např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, od kterého nemá soud důvodu se odchýlit ani v této věci).

Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani druhou dovolatelem předestřenou právní otázku, kterou se domáhá posouzení toho, zda je možné uplatnit bianko - směnku v rozporu s podmínkami vyplňovacího prohlášení směnečného. Jak patrno z odůvodnění dovolání, dovolatel sice tvrdí, že oba soudy nesprávně vyřešily tuto právní otázku, ve skutečnosti však namítá, že směnka, ze které byl uznán povinným platit, byla vyplněna v rozporu s dohodou o jejím vyplnění, což oba soudy nezjistily. Namítá tedy nedostatky ve skutkových zjištěních soudu. Takové nedostatky však - i kdyby bylo tvrzení dovolatele správné nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Odtud se uzavírá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost je třeba uvést, že dovolatelem tvrzené odepření práva na spravedlivý proces není důvodem přípustnosti dovolání, ale může být případně důvodem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu