29 Odo 277/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:





29 Odo 277/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. R. D., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně P. M., a. s., zastoupenému advokátem, o určení existence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 (27) Cm 25/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2005, č.j. 3 Cmo 163/2003-185, takto:


I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 11. října 2005, č.j. 3 Cmo 163/2003-185, jimiž Vrchní soud v Olomouci rozhodl o nákladech řízení, se odmítá.


II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č.j. 32 (27) Cm 25/2001-156, určil, že pohledávka žalobce přihlášená do konkursního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 K 52/98 ve věci úpadkyně P. M., a. s. (dále též jen úpadkyně ) evidovaná v seznamu přihlášených pohledávek pod pořadovým číslem 2849, je po právu jako neuhrazená zálohová faktura na úhradu odměny advokáta dle mandátní smlouvy na úkony právní pomoci prováděné do konce roku 1998 ve výši 2,000.000,- Kč s uspokojením ve II. třídě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).


V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobou doručenou 14. února 2001 žalobce požádal o určení pravosti a výše pohledávky 2,000.000,- Kč, kterou žalovaný popřel na přezkumném jednání konaném ve dnech 27. až 29. listopadu 2000.


Konstatuje, že žaloba na určení pravosti a výše pohledávky byla podána včas, uvedl, že mezi úpadkyní jako mandantem a žalobcem jako mandatářem byla uzavřena dne 10. prosince 1997 mandátní smlouva (dále jen mandátní smlouva nebo smlouva ), jejímž předmětem bylo poskytování právní pomoci, zejména vymáhání regresních náhrad, nedoplatků pojistného od pojištěnců a zastupování před soudy a orgány státní správy. Za poskytování právní pomoci se úpadkyně zavázala platit úplatu. Fakturou ze dne 12. ledna 1999 žalobce vyfakturoval úpadkyni zálohu ve výši 2,000.000,- Kč na úhradu odměny za úkony provedené do konce roku 1998. Žalobce byl přípisem advokáta JUDr. B. K. ze dne 27. dubna 1999 vyzván k předání spisů, v nichž mu byly uděleny plné moci úpadkyní. Ministerstvem financí bylo úpadkyni přípisem ze dne 6. ledna 1998 uloženo zastavit uzavírání dalších smluv o pojištění, pozastavit obchodní a finanční transakce nad 5.000,- Kč a navýšit peněžitým vkladem vlastní jmění.


S odkazem na ustanovení § 566 odst. 1 a § 571 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má pohledávku vůči úpadkyni, když ve smlouvě se úpadkyně zavázala zaplatit úplatu za poskytnuté právní služby a žalobce byl oprávněn vystavit zálohovou fakturu, neboť bylo možné očekávat, že mu v souvislosti s množstvím vyřizovaných případů vzniknou značné náklady. Námitky žalovaného, týkající se omezení činnosti úpadkyně a kvality poskytované právní pomoci, nepovažoval za důvodné s tím, že omezení činnosti úpadkyně rozhodnutím správního orgánu se smluvního vztahu se žalobcem netýkalo a na základě předávacího protokolu mohl žalovaný zjistit, jaké úkony a v kterých věcech žalobce učinil.


Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).


Odvolací soud zdůraznil, že žalobce opírá svou pohledávku o mandátní smlouvu a mezi účastníky není sporné, co bylo jejím předmětem, ani jakým způsobem byla dohodnuta odměna. Přitom z článku VII. smlouvy vyplývá, že byla dohodnuta paušální měsíční odměna a vedle ní další odměny závislé na úspěšnosti a realizaci právních služeb. Z textu zálohové faktury plyne, že je účtována záloha na úhradu odměny za úkony provedené do konce roku 1998. Dovodil, že žalobce nemá právo na úhradu zálohy na odměnu za provedené právní služby, neboť v mandátní smlouvě nebyla záloha na odměnu sjednána a toto právo nevyplývá ani ze zákona. Ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. opravňuje mandatáře požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu, lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitostí vzniknou mandatáři značné náklady. Jde však o zálohu na náklady, nikoliv na odměnu. Uzavřel, že pohledávka žalobce není po právu, neboť právo požadovat zálohu na odměnu nevyplývá ze smlouvy ani ze zákona.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatel spatřuje v závěru, že žalobce mohl podle ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák. požadovat pouze zálohu na náklady, nikoliv zálohu na odměnu. Má zato, že odvolací soud opomněl aplikovat ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), neboť v tom případě by musel dospět k závěru, že prohlášením konkursu zanikají plné moci udělené úpadkyní a z toho důvodu žalobce nemohl dále poskytovat sjednané advokátní služby. Správce konkursní podstaty si spisový materiál vyžádal zpět a novou plnou moc žalobci neudělil. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu přiměřené části odměny, kterou požaduje za provedené úkony ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb.


Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil, pokud na mandátní smlouvu aplikoval pouze ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě a nepřihlédl k ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož se advokacie vykonává zpravidla za odměnu a od klienta lze žádat přiměřenou zálohu. Podle ustanovení § 20 odst. 3 téhož zákona pak může advokát od smlouvy odstoupit, nesloží-li klient přes žádost advokáta přiměřenou zálohu na odměnu.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání ve shora uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.


Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.


Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ustanovení § 571 odst. 2 obch. zák., nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv. Lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitosti vzniknou mandatáři značné náklady, může mandatář požadovat po uzavření smlouvy přiměřenou zálohu.


Podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o advokacii, advokát je oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, nesložil-li klient přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí právních služeb, ačkoliv byl o to advokátem požádán.


Z ustanovení § 22 odst. 1 zákona o advokacii vyplývá, že advokacie se vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu.


V projednávané věci není pochyb o tom, že mezi žalobcem a úpadkyní byla uzavřena mandátní smlouva podle ustanovení § 566 obch. zák., v níž se žalobce zavázal poskytovat právní služby a úpadkyně se zavázala zaplatit sjednanou odměnu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, poskytnutí zálohy na odměnu nebylo ve smlouvě dohodnuto a dovolatel ani nezpochybňuje, že zálohovou fakturou vyúčtoval zálohu na odměnu. Nebylo-li poskytnutí zálohy na odměnu dohodnuto, mohl by žalobce své právo požadovat zálohu na odměnu opírat o zákonné ustanovení. Obchodní zákoník však v ustanovení § 571 odst. 2 upravuje pouze právo mandatáře požadovat přiměřenou zálohu, lze-li očekávat, že v souvislosti s vyřizováním záležitosti vzniknou mandatáři značné náklady. Z tohoto ustanovení tudíž vyplývá právo požadovat zálohu na náklady, nikoliv na odměnu.


Výhrada žalobce, podle níž odvolací soud posoudil mandátní smlouvu neúplně, neboť nepřihlédl k ustanovení § 22 odst. 1 zákona o advokacii, není důvodná. Úprava obsažená v tomto ustanovení přiznává advokátu právo v případě odůvodněné potřeby žádat o poskytnutí zálohy (na odměnu) i tehdy, nebyla-li dohodnuta. Vymáhat zálohu na odměnu lze však i na základě tohoto zákona jen tehdy, byla-li smluvena. Sankcí za neposkytnutí zálohy v případech, kdy smluvena nebyla a kdy je advokátem požadována opodstatněně, je právo advokáta od smlouvy odstoupit podle § 20 odst. 3 zákona o advokacii.


Namítal-li žalobce v dovolání, že mu vznikl nárok na úhradu přiměřené části odměny za provedené úkony po ukončení smluvního vztahu, pak tato jeho námitka není důvodná, když je nutno rozlišovat mezi vymáháním zálohy a zúčtované odměny. Netvrdil-li žalobce, že mu vznikl nárok na odměnu za provedené úkony a ta byla řádně vyúčtována, nebyl důvod zabývat se věcí z pohledu nároku na odměnu (srov. obdobně důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 51/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Argumentace, podle níž odvolací soud nepřihlédl k ustanovení § 14 ZKV, není přiléhavá, poněvadž ustanovení o účincích prohlášení konkursu se předmětu sporu nijak netýká. Odvolací soud se správně zabýval pouze posouzením nároku žalobce tak, jak byl uplatněn v žalobě (a v přihlášce pohledávky do konkursu) s ohledem na obsah uzavřené smlouvy a na ustanovení obchodního zákoníku upravujících tento smluvní typ.


Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá právo na zaplacení zálohy na odměnu ani na základě smlouvy, ani ze zákona, je proto správný a dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak naplněn není.


Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. července 2007





JUDr. Petr G e m m e l


předseda senátu