29 Odo 264/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2006
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 1 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb., § 44 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 67c odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 243 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 264/2004-543

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci úpadce M. M., o zrušení konkursu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 39/95, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2003, č. j. 1 Ko 216/2003-470, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2003, č. j. K 39/95-352, zamítl návrh úpadce na zrušení konkursu na jeho majetek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody ke zrušení konkursu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) nejsou dány, když pohledávky, jež úpadce začal zpochybňovat, byly v konkursu zjištěny a nejsou dosud uspokojeny. Úpadcovou námitkou, že o konkursním řízení nevěděl, se podrobně zabýval Vrchní soud v Praze v řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu a neshledal ji opodstatněnou.

K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. prosince 2003, č. j. 1 Ko 216/2003 - 470, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že pro postup dle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV jsou rozhodné okolnosti, jež existují po prohlášení konkursu, nikoli okolnosti, jež vedly k jeho prohlášení. Ke zrušení konkursu pro nedostatek předpokladů proto obvykle vede zjištění, že úpadce nemá více věřitelů (do konkursu nepřihlásí pohledávku žádný, eventuelně přihlásí pohledávku toliko jeden věřitel, resp. v konkursu není zjištěna žádná, eventuelně je zjištěna pohledávka toliko jediného věřitele), že dluhy úpadce byly třetí osobou uhrazeny nebo že úpadce má dostatek likvidních prostředků na úhradu všech zjištěných pohledávek. Z obsahu spisu je zřejmé, že do konkursu přihlásili své pohledávky tři věřitelé, jejichž pohledávky byly při přezkumném jednání konaném dne 5. září 1997 zjištěny. F. ú.v K. H. vzal sice svým podáním ze dne 22. května 2003 přihlášku své pohledávky zpět, avšak v konkursu byly zjištěny ještě pohledávky Z. P. ve výši 154.472,78 Kč a O. K. H., ve výši 106.175,- Kč. Dle soupisu konkursní podstaty podléhá konkursu spoluvlastnický podíl úpadce na nemovitosti v M. v rozsahu 7/8 a jeho vypořádací podíl na obchodním jmění T. s r.o. I když soupis podstaty (nesprávně) neobsahuje ocenění majetku náležejícího do konkursní podstaty, úpadce podle odvolacího soudu není předlužen, likvidní prostředky k úhradě zmíněných pohledávek však zjištěny nebyly a úpadce neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že jimi disponuje. Úpadce tak splňuje znaky úpadku formou platební neschopnosti.

Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o zásadní významnost napadeného usnesení po právní stránce. Konkrétně pak uvádí, že konkursní řízení vedené na jeho majetek nemá opodstatnění i co do své vlastní podstaty neboť si uvědomil, že není žádným dlužníkem,, tedy nedluží takové částky, které jsou mu jako dluh připisovány . Upozorňuje, že několikrát zdůrazňoval, že nikdy nebyl v platební neschopnosti a veškeré své povinnosti plnil vždy řádně a včas. Ve vztahu k dluhu finančního úřadu, o který se konkursní řízení mimo jiné rovněž opíralo, lze podle dovolatele konstatovat, že tento dluh vznikl špatnou prací daňového poradce, přičemž pohledávka ve výši 20.700,- Kč, byla na základě jeho odvolání proti platebnímu výměru finančního úřadu posléze zrušena. Dalšími pohledávkami, o které se opírá konkursní řízení, jsou pohledávky Z. P. v celkové výši 78.944,50; řízení o těchto pohledávkách je vedeno u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 150-153/2002 a bylo přerušeno v důsledku konkursu. Konkursní řízení se opírá též o pohledávku O. ve výši 54.062,- Kč, o níž se vede spor u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 154/2002; i zde bylo řízení přerušeno v důsledku konkursu. Obě tyto pohledávky jsou podle dovolatele nesmyslné, když v některých případech neexistuje jediný doklad o tom, že by mu bylo dodáno jakékoliv deklarované zboží, neexistují objednávky, dodací listy ani potvrzené faktury. Podle dovolatele je v rozporu se zákonem, že pro pohledávky ve výši nepřesahující částku 300.000,- Kč je zablokována nemovitost zapsaná na listu vlastnictví číslo 201 pro katastrální území M. Hodnota nemovitosti je uváděna částkou 76.069,- Kč, ačkoliv v roce 1995 měla - dle znaleckého posudku ing. Josefa Hrádka ze dne 16. února 1995 - hodnotu 2,523.760,- Kč. V době prohlášení konkursu byla cena nemovitosti ještě vyšší, neboť dovolatel do ní investoval nejméně 2,000.000,- Kč. Podobná je i situace v případě hotelu (domu č. p. 138 se stavební parcelou č. 1031 a parcelou č. 1032 v katastrálním území Kutná Hora). V tomto případě - pokračuje dovolatel - je situace ještě dramatičtější, neboť podle znaleckého posudku téhož znalce z 5. prosince 1994 činila cena této nemovitosti 22.620.660,- Kč. Dovolatel uvádí, že chtěl dluhy vyrovnat, leč nemohl tak učinit proto, že správce konkursní podstaty zablokoval jak nemovitosti tak jeho obchodní podíl ve společnosti T. s r. o. Na tomto základě dovolatel uzavírá, že nikdy nebyl v platební neschopnosti a veškeré své povinnosti si vždy plnil řádně a včas. Jestliže správce konkursní podstaty pro dluhy nepřesahující 300.00,- Kč zablokoval nemovitosti výše uvedené hodnoty, jde o postup rozporný se zákonem i s dobrými mravy. V nalézacím řízení se nadto nemohl bránit, když o existenci soudních řízení nevěděl, jelikož mu nebyla doručena žaloba. Podle dovolatele došlo ve vztahu k jeho osobě též k porušení ustanovení § 67c ZKV. Poté, co v roce 2001 nahlédl do konkursního spisu, zjistil, že žádné zásilky či doručenky nebyly podepsány jeho osobou a že veškeré jeho podpisy do té doby jsou buď zfalšovány nebo byly zásilky doručeny jiným osobám (jeho matce a zřejmě též kotelníku v místě bydliště ); první zásilka mu byla doručena až 7. listopadu 2001, ačkoliv v té době a dříve nebylo možné doručovat náhradním způsobem. Dovolatel zdůrazňuje, že není v úpadku z důvodu insolvence, když pohledávky dvou věřitelů (v případě, že jsou oprávněné) je možné uspokojit v exekučním řízení, neboť jeho majetek mnohonásobně převyšuje celkovou výši pohledávek a jejich příslušenství uplatňovaných v konkursním řízení. Konkurs byl tedy nařízen nesprávně, neboť veškerá rozhodnutí soudů nižších stupňů byla vyhlášena, aniž dostal možnost se hájit. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podáním došlým soudu 19. září 2005 dovolatel svou argumentaci doplnil tvrzením, že konkurs lze prohlásit pouze na fyzickou osobu, která je podnikatelem a nikoli na jinou fyzickou osobu, uváděje, že zjistil, že v době prohlášení konkursu ani v době předchozí nebyl podnikatelem (konkrétně samostatně hospodařícím zemědělcem). Na podporu závěru o vadách doručení uvedl, že v době, kdy mu bylo doručováno usnesení o prohlášení konkursu s návrhem na prohlášení konkursu, měl sice trvalé bydliště v Praze 10, leč prokazatelně se na této adrese nezdržoval.

Konkursní věřitelka O. ve vyjádření k dovolání uvádí, že neobsahuje žádná nová tvrzení. Konkursní věřitelka Z. P. navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť její pohledávka je řádně doložena.

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.

Při takto určených hranicích posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud především uvádí, že přípustnost dovolání nelze založit prostřednictvím převážně skutkových námitek, jež dovolatel v dovolání snáší na podporu závěru, že v úpadku není a nikdy nebyl a jež jsou (jak se podává z § 241a odst. 3 o. s. ř.) pro případný dovolací přezkum v dané věci zapovězeny.

Nejvyšší soud nadto již v usnesení uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 29/2006 ) vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV (v rozhodném znění) se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího.

V tomto ohledu tedy není důvod zakládat přípustnost dovolání k prověření správnosti tvrzení dovolatele o vadách v doručení, jež předcházely právní moci usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dovolatele, ani k prověření správnosti závěru, že v době prohlášení konkursu neměl věřitele s pohledávkami po lhůtě splatnosti případně, že nebyl osobou, na jejíž majetek bylo možné konkurs prohlásit. Potud totiž Nejvyšší soud v R 29/2006 uzavřel, že žádná z těchto skutečností (k jejíchž prověření jsou určeny opravné prostředky proti usnesení o prohlášení konkursu) důvod pro zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV nezakládá. To platí i pro původně uplatněnou námitku, že prohlášení konkursu překáželo ustanovení § 67c ZKV (v rozhodném znění), která se při úvaze o předpokladech pro zrušení konkursu dle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV nemůže prosadit i proto, že uvedené ustanovení zabraňuje prohlášení konkursu jen v období od 1. dubna do 30. září každého roku. Nejvyšší soud mimo to poznamenává, že byť je doplňující podání dovolatele z 19. září 2005 z pohledu ustanovení § 242 odst. 4 o. .s. ř. opožděné (že další argumenty jím již po uplynutí lhůty k podání dovolání nemohly být účinně uplatněny), z jeho obsahu se podává, že dovolatel sám má za to, že osobou ve smyslu § 67c ZKV nebyl. S přihlédnutím k § 242 odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud nepřihlížel ani k novým skutečnostem a argumentům uplatněným i v dalších podáních, jež mu dovolatel v průběhu dovolacího řízení adresoval. Kromě toho rovněž platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Toliko v rámci preventivního působení soudu Nejvyšší soud uvádí, že námitku obsaženou v doplňujícím podání dovolatele z 19. září 2005, podle které konkurs na majetek fyzické osoby, která není podnikatelem, nelze vůbec prohlásit, řeší přímo zákon o konkursu a vyrovnání. Ten totiž v ustanovení § 1 odst. 3 spojuje požadavek, aby dlužník fyzická osoba byl podnikatelem, jen s úpadkem formou předlužení. Rozhodnutí o prohlášení konkursu pro platební neschopnost dlužníka fyzické osoby tím, aby fyzická osoba byla podnikatelem, podmíněno není (srov. § 1 odst. 2 ZKV).

V usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že i tehdy, posuzuje-li soud, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV, před přezkumným jednáním, přihlíží ke všem řádně a včas přihlášeným pohledávkám, bez zřetele k tomu, zda je úpadce pokládá za sporné. Tím více to platí pro v konkursu již zjištěné pohledávky Z.P. a O. K. H.. Tamtéž výslovně uzavřel, že jelikož prohlášení konkursu na majetek dlužníka není podmíněno existencí judikátních pohledávek (srov. k tomu v podrobnostech bod VIII., str. 176 /352/, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále též jen stanovisko ), nemá skutečnost, že přihlášené pohledávky konkursních věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem, případně, že nejde o jinak vykonatelné pohledávky, význam ani při posouzení předpokladů pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV. Konečně Nejvyšší soud ve stejném rozhodnutí uvedl, že byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti, nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV sám o sobě ani rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku.

Ani v tomto ohledu tedy nebyl důvod připustit dovolání pro řešení námitek, jež Nejvyšší soud již dříve zodpověděl ve shodě se závěry napadeného rozhodnutí. Lze si představit, že důvodem pro zrušení konkursu může být zjevný a výrazný nepoměr mezi (vyšší) hodnotou úpadcova majetku a celkově nižším souhrnem pohledávek, které mají být v konkursu uspokojeny, v tomto ohledu však napadené rozhodnutí postrádá potřebný judikatorní přesah, nehledě k tomu, že skutkový podklad, z nějž by takový údaj byl objektivně zjistitelný, zde v době rozhodování soudů nižších stupňů nebyl.

To, že odvolací soud se odchýlil od ustálených judikatorních závěrů úsudkem, podle nějž obecně platí, že úpadce není ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV v úpadku, má-li jediného věřitele (Nejvyšší soud pod bodem XXXIX., str. 208 /384/ stanoviska uzavřel, že důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV není dán, jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel), nemá pro posouzení přípustnosti dovolání rovněž žádný význam; odvolací soud totiž přesto, že předpoklady pro zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV posuzoval (nesprávně) pro dovolatele příznivěji, uzavřel, že tyto předpoklady ani tak nebyly naplněny.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

K dovolatelově návrhu, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu, přičemž platí, že neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti se samotným rozhodnutím o dovolání.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.

předseda senátu