29 Odo 260/2001
Datum rozhodnutí: 09.05.2002
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 334/1992Sb.




29 Odo 260/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Miroslava Galluse a Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. P., jako správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Z. v likvidaci, zast., advokátem, proti žalovanému České republice - Zemědělské vodohospodářské správě se sídlem Hlinky 60, Brno, o určení splatnosti pohledávky, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 656/99, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.12.2000, č.j. 7 Co 1911/2000-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.12.2000, č.j. 7 Co 1911/2000-41 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31.3.2000, č.j. 6 C 656/99-19, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Prachaticích.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 6.12.2000, č.j. 7 Co 1911/2000-41, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31.3.2000, č.j. 6 C 656/99-19, v němž tento soud zamítl návrh žalobce na určení splatnosti jeho pohledávky ve výši 24,413.885,- Kč do 30.4.2000; dále odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že ve smlouvě ze dne 18.9.1991 uzavřené podle § 23 odst. 1 písm. b) zák. č. 124/1976 Sb. a § 1 odst. 3 vládního nařízení č. 102/1976 Sb., o odstranění ekonomické újmy zemědělských organizací, bylo účastníky řízení dohodnuto, že v souvislosti se zřízením odběru pitné vody z řeky Volyňky a jejich přítoků vznikla žalobci ekonomická újma ve výši 26,913.855,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný hradil ekonomickou újmu z prostředků státního rozpočtu, bylo ujednáno, že dohodnutá částka bude hrazena postupně, aniž by ve smlouvě byla určena její splatnost. Zákonem č. 334/1992 Sb. byla povinnost k úhradě ekonomické újmy stanovená podle dřívějších předpisů zrušena a proto odpadla-li povinnost hradit ekonomickou újmu, nelze určovat ani datum splatnosti této újmy.

K této zásadní otázce sporu připustil odvolací soud na návrh žalobce dovolání.

Dovoláním ze dne 13.3.2001 napadl žalobce výše uvedený rozsudek v celém rozsahu s tím, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci.

Podle názoru žalobce spočívá pochybení v tom, že ust. § 23 odst. 2 a 3 zák. č. 334/1992 Sb. se vztahuje pouze na povinnost odstranit ekonomickou újmu, která byla stanovena pravomocným rozhodnutím. V daném případě však povinnost odstranit ekonomickou újmu, která vznikla zřízením hygienického ochranného pásma, byla založena smlouvou ze dne 18.9.1991.

Dále dovolatel uvedl, že soudy vycházely z nesprávného závěru, že povinnost náhrady ekonomické újmy podle § 23 zák. č. 334/1992 Sb. se nevykoná. V § 23 odst. 2 jde o to, že povinnost odstranit ekonomickou újmu by měla být stanovena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, v dalším odstavci je stanoveno, že tato povinnost zůstává nedotčena.

Žalobce dále poukázal na rozpor ust. § 23 odst. 2 a 3 zák. č. 334/1992 Sb. s Listinou základních práv a svobod, a to s čl. 11, podle něhož může být vlastnické právo vyvlastněno nebo omezeno pouze na základě zákona ve veřejném zájmu a pouze za náhradu, neboť uvedené ustanovení odpírá náhradu za omezení vlastnického práva.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.

Nejvyšší soud s ohledem na část dvanáctou, hlavu I, bod 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. věc projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o. s. ř. ) a podle § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.

Dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud připustil vůči svému rozhodnutí dovolání, a to k právní otázce řešené v odvolání, spočívající v aplikaci ust. § 23 zák. č. 334/1992 Sb. Stejně tak byla tato otázka, i když podrobněji, vymezena v dovolání.

Dovolací soud ze zřizovací listiny z 5.6.2001 zjistil, že byla ke dni 1.1.2001 zřízena organizační složka státu s názvem Zemědělská vodohospodářská správa se sídlem Hlinky 60, 603 00 Brno, která se stala ke dni 5.6.2001 nástupcem Státní meliorační správy, tj. dosavadního žalovaného. Tato organizační složka není podle § 3 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb. právnickou osobou; v rámci své působnosti či předmětu činnosti je její jednání jednáním státu. S ohledem na to byl označen žalovaný tak, jak je uveden v záhlaví a s tímto žalovaným bude nadále jednáno.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že úpadce uzavřel se žalovaným dne 18.9.1991 smlouvu o odstranění ekonomické újmy podle § 23 odst. 1 písm. b) zák. č. 124/1976 Sb. (úplné znění zák. č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu), která vznikla v důsledku vyhlášení pásem hygienické ochrany (dále PHO) a v důsledku toho vzniklo podstatné omezení hospodaření na těchto pozemcích. Jedná se o vyhlášení PHO II. A, II. B a III. stupně, v souvislosti zřízení odběru pitné vody z řeky Volyňky a jejich přítoků (čl. I smlouvy).

Smlouva byla uzavřena na částku 24,413.885,- Kč, přičemž ekonomická újma činila 26,913,885,- Kč, z níž bylo úpadci uhrazeno 2,500.000,- Kč. Dále bylo dohodnuto, že smluvená částka bude úpadci poukázána jednorázově nebo postupně na číslo účtu . u pobočky KB P. podle toho, jak bude MF tyto částky pro účel úhrady EÚ uvolňovat .

Podle § 23 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, který s účinností od 1.7.1992 nahradil zák. č. 53/1966 Sb., ve znění novel, povinnost odstranit ekonomickou újmu, která byla stanovena v pravomocných rozhodnutích vydaných podle § 13a nebo § 12 odst. 4 zák. č. 53/1966 Sb., ve znění zák. č. 75/1976 Sb., před účinností tohoto zákona, se nevykoná. V odstavci 3 uvedeného zákona bylo stanoveno, že v případech, že povinnost odstranit ekonomickou újmu, vzniklou zřízením ochranných pásem k ochraně zdravotní nezávadnosti nádrží povrchových vodních zdrojů pitné vody pro hromadné zásobování obyvatelstva nebo k ochraně přírodních léčivých zdrojů, byla stanovena podle dosavadních předpisů rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu vydaným před účinností tohoto zákona, zůstává tato povinnost nedotčena.

Zákonem č. 10/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.1993, byl v části páté změněn a doplněn zák. č. 334/1992 Sb. tak, že se do odstavce 2 ustanovení § 23 doplnila i rozhodnutí vydaná podle § 14 dosavadního zák. č. 53/1966 Sb. a v odstavci 3 ustanovení § 23 se na konec odstavce doplnila slova se tato povinnost rovněž nevykoná .

V § 23 odst. 1 zák. č. 53/1966 Sb., ve znění zák. č. 75/1976 Sb., bylo mimo jiné stanoveno, že organizace, v jejímž zájmu se hospodaření omezuje nebo ztěžuje, je povinna odstranit ekonomickou újmu vzniklou mimo jiné zřízením ochranných pásem, nešlo-li o ochranné pásmo I. stupně, kde se újma neodstraňovala, k ochraně zdravotní nezávadnosti nádrží povrchových vodních zdrojů pitné vody pro hromadné zásobování obyvatelstva, jestliže tím došlo k podstatnému zásahu do hospodaření zemědělské organizace. U ochranných pásem platí mimo jiné podle § 23 odst. 3 zák. č. 53/1966 Sb. ve znění zák. č. 75/1976 Sb. o dohodě o odstranění ekonomické újmy přiměřeně ust. § 13a odst. 7 a § 14 odst. 2 uvedeného zákona. V § 14 odst. 2 uvedeného zákona bylo mimo jiné stanoveno, že sjednaly-li strany o odstranění ekonomické újmy dohodu, která je v souladu s právními předpisy, orgán ochrany zemědělského půdního fondu tuto dohodu svým rozhodnutím schválí; jinak rozhodne i o povinnosti ekonomickou újmu odstranit a určít lhůtu k jejímu splnění.

Z dokazování provedeného odvolacím soudem vyplývá, že se nepodařilo zjistit, zda smlouva ze dne 18.9.1991 byla se smyslu § 14 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb., ve znění zák. č. 75/1976 Sb. příslušným orgánem schválena, popř. zda bylo tímto orgánem rozhodnuto o povinnosti odstranit ekonomickou újmu s určením lhůty k jejímu splnění.

Předpokladem aplikace ust. § 23 odst. 3 zák. č. 334/1992 Sb. je, že povinnost odstranit ekonomickou újmu vzniklou zřízením ochranného pásma, byla stanovena podle dosavadních předpisů rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu vydaným před účinností tohoto zákona tj. před 1.7.1992. Za takovéto rozhodnutí je nutno pokládat i rozhodnutí, jímž by byla příslušným orgánem schválena dohoda (smlouva) o odstranění ekonomické újmy.

V posuzovaném případě však v řízení nebylo prokázáno, že by smlouva z 18.9.1991 o odstranění ekonomické újmy, která má povahu správní dohody, byla schválena, popř. že by příslušný orgán rozhodl o odstranění ekonomické újmy, včetně stanovení lhůty pro její odstranění, aby povinnost k úhradě ekonomické újmy zůstala podle § 23 odst. 3 zák. č. 334/1992 Sb. nedotčena.

K tomu je však nutné dále dodat, jak bylo již uvedeno výše, že do uvedeného ustanovení bylo zákonem č. 10/1993 Sb. s účinností od 1.1.1993 doplněno, že tuto povinnost nelze vykonat.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pokud bylo soudy nižších stupňů za daného skutkového stavu aplikováno ust. § 23 odst. 3 zák. č. 334/1992 Sb., byla tato aplikace nesprávná, neboť přechodné ustanovení se dotýká pouze ekonomické újmy, která vznikla zřízením ochranného pásma povrchového zdroje pitné vody, došlo-li ke stanovení újmy rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu před 1.7.1992.

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nutné zrušit a vzhledem k tomu, že důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba zrušit i toto rozhodnutí a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení ve věci bude nutné zabývat se zejména tím, zda smlouva (správní dohoda) z 18.9.1991 je platná, popř. účinná, nebyla-li schválena příslušným orgánem a tím, zda byly splněny všechny podmínky stanovené v tehdy platných předpisech pro povinnost odstranit ekonomickou újmu, tj. zakládá-li tato smlouva povinnost k odstranění ekonomické újmy či nikoliv.

Nejvyšší soud proto podle § 239 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. rozhodl tak, že zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

O nákladech dovolacího řízení bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. května 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu