29 Odo 256/2005
Datum rozhodnutí: 30.09.2005
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 256/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu, o zaplacení částky 10.078,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. 14 Cm 220/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 407/2004-19, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2004, č.j. 14 Cm 220/2003-11, odkazuje na ustanovení § 7, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), řízení ve věci zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Prahu 10 (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Přitom zdůraznil, že v projednávané věci nejde o spor vyvolaný konkursem, ale o spor o vrácení přeplatku , o kterém nerozhodují soudy, nýbrž - v souladu s ustanovením § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní ) - správce daně.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 1. listopadu 2004, č.j. 13 Cmo 407/2004-19, shora uvedené rozhodnutí potvrdil. Přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že v projednávané věci nejde o spor vyvolaný konkursem, pročež je nutné při řešení otázky pravomoci soudu vycházet z ustanovení § 7 o. s. ř. S poukazem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě daní a na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek shledal odvolací soud právní názor soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci správným.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že předmětem řízení je požadavek na vydání vykázaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ) do podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli žádost o vrácení nadměrného odpočtu DPH podle zákona o správě daní, a poukazujíc přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č.j. Ncp 102/2004-14.

Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci, tj. prověřil, zda obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudů, nýbrž správce daně.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).

Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se domáhá po žalované, aby do konkursní podstaty úpadkyně Chemapol a. s. vydala částku 10.078,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc červenec 2002, přičemž jí z tohoto daňového přiznání vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna ze zákona a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.

Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nežádá o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní , je tak bez právního významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudů, irelevantní.

Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i odvolací soud) již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom dospěl k závěru, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, ale ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona o správě daní správci daně. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež ze shora uvedeného závěru vychází, je proto správné.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží k úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu