29 Odo 242/2003
Datum rozhodnutí: 17.04.2003
Dotčené předpisy: § 19 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 242/2003-79

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové ve věci konkursu dlužnice I. M. S. L., s. r. o., o návrhu věřitelky C. B., a. s. v likvidaci, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 K 17/2001, o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2002, č. j. 2 Ko 228/2002-69, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. září 2002, č. j. 2 Ko 228/2002-69, potvrdil usnesení ze dne 4. února 2002, č. j. 27 K 17/2001-46, jímž Krajský soud v Brně zastavil řízení o návrh věřitelky (C. B., a. s. v likvidaci) na prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je zde neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že dlužník ještě před podáním návrhu zanikl (k 29. květnu 2001) výmazem z obchodního rejstříku. Odvolací soud - cituje ustanovení § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu - argumentaci soudu prvního stupně doplnil o závěr, že usnesení, jímž byla dlužnice vymazána z obchodního rejstříku, nabylo právní moci 30. května 2001.

Věřitelka podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že dlužnice neměla (pro svůj výmaz z obchodního rejstříku) způsobilost být účastnicí řízení. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyšel z toho, že postup rejstříkového soudu při výmazu dlužnice byl správný. Potud poukazuje na to, že po změnách, jež s účinností od 1. května 2000 doznalo ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), mohl správce konkursní podstaty na zástavcích nejen vymáhat pohledávky vůči úpadci zajištěné nemovitostmi ve vlastnictví třetích osob, ale mohl je též zapsat (po marném uplynutí třicetidenní lhůty určené k zaplacení zajištěné pohledávky nebo ceny nemovitosti) do konkursní podstaty. Jestliže tedy dlužnice podala 25. května 2001 návrh na svůj výmaz z obchodního rejstříku, nebyl zde důvod pro její zrušení bez likvidace. K výmazu provedenému v rozporu s výše uvedeným proto neměl odvolací soud přihlížet. Potud dovolatelka připouští možnost analogické aplikace § 75b obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Otázka, zda k 1. květnu 2000 novelizované znění ustanovení § 27 odst. 5 ZKV rozšířilo za určitých podmínek konkursní podstatu o zastavené nemovitosti třetích osob odlišných od úpadce, prý nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jelikož konkursní řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2001 (29. června 2001), uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak není důvodné.

Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), nebyly dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - správností právního posouzení věci dovolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Dle ustanovení § 20a odst. 2 občanského zákoníku (ve znění platném jak v květnu 2001, tak ve stávajícím znění) - dále též jen obč. zák. - právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak.

Z ustanovení § 68 odst. 1 obch. zák. (ve znění platném jak v květnu 2001, tak ve stávajícím znění), se podává, že obchodní společnost (mezi něž patří i společnost s ručením omezeným) zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku.

Ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. pak určuje, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Právní teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř. je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (ve smyslu § 103 o. s. ř.), jehož důsledkem je zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. Shodný závěr se podává i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, uveřejněného pod číslem 41/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod číslem 111, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud řízení zastaví. Jak dále Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněném v témže časopise č. 6, ročník 1997, pod číslem 47, došla-li žaloba dříve sepsaná soudu až potom, co právnická osoba ve smyslu § 20a odst. 1 a 2 obč. zák. zanikne výmazem z obchodního rejstříku, soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 19, § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaví. Nejvyšší soud nevidí žádného důvodu na těchto závěrech cokoliv měnit.

Jestliže tedy v době, kdy dovolatelka podala návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice (k 29. červnu 2001), byla dlužnice již pravomocně vymazána z obchodního rejstříku (a tento závěr soudů nižších stupňů nikterak nezpochybňuje ani sama dovolatelka), pak zde vskutku chybí jedna ze základních podmínek řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolatelka se mýlí usuzuje-li, že soudy nižších stupňů mohly nepřihlédnout k pravomocnému usnesení rejstříkového soudu o výmazu dlužnice z obchodního rejstříku.

Jestliže se dovolatelka domnívala, že zde jsou důvody k postupu podle § 75b obch. zák. (jehož analogické použití prosazovala i argumentací obsaženou v dovolání), bylo jak v době podání návrhu na prohlášení konkursu, tak i později plně v jejích rukou (coby věřitelky zaniklé společnosti s ručením omezeným) domáhat se (návrhem podaným u rejstříkového soudu) zrušení zápisu o výmazu dlužnice z obchodního rejstříku. Podle posledně označeného ustanovení totiž platí, že zjistí-li se dosud neznámý majetek po výmazu společnosti z obchodního rejstříku, rozhodne soud na návrh státního orgánu, společníka, věřitele nebo dlužníka o zrušení zápisu o jejím výmazu a o obnovení likvidace společnosti nebo o jejím vstupu do likvidace a jmenuje likvidátora. Po právní moci rozhodnutí zapíše rejstříkový soud do obchodního rejstříku, že došlo k obnovení společnosti, že společnost je v likvidaci, a osobu likvidátora.

Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že pro nedostatek způsobilosti dlužnice být účastnicí řízení (a to pro nedostatek, který zde byl již ode dne zahájení řízení) muselo být řízení podle § 19 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastaveno.

Pro úplnost se dodává, že neobstojí ani argumentace dovolatelky o významu novelizace § 27 odst. 5 ZKV, provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb., a to ani co do tvrzení, že Nejvyšší soud tuto problematiku dosud neřešil. Naopak, Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů co do postupu podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném před 1. květnem 2000 již tím, že pod číslem 66/2001 uveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2000, sp. zn. 23 Co 340/2000, dle kterého podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000 byl správce konkursní podstaty oprávněn okamžitě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka sepsat do konkursní podstaty i majetek, kterým třetí osoby zajišťují pohledávky vůči úpadci. Týž závěr plyne i z důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněného pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Potud tedy ustanovení § 27 odst. 5 ZKV k 1. květnu 2000 obsahové změny nedoznalo.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. dubna 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu