29 Odo 239/2004
Datum rozhodnutí: 02.09.2004
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 239/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně E. A. M. A., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,754.178,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2003, č.j. 26 Co 541/2002-172, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7. 575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem, poté, co usnesením ze dne 25. března 2003, č.j. 26 Co 541/2002-161, ve smyslu ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) připustil vstup nabyvatele práva E. A. M. A. do řízení na místo dosavadní žalobkyně I. G. H., a. s. v likvidaci, potvrdil rozsudek ze dne 24. května 2002, č.j. 9 C 42/2002-89, jímž Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,686.706,11 Kč s 33 % úrokem z prodlení od 16. července 1994 do zaplacení, dále částku 67.472,- Kč a na nákladech řízení 67.470,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že povinnost žalovaného zanikne v rozsahu plnění poskytnutého R. S. K., v. o. s., se sídlem ve V., H. 439 (dále jen společnost ).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě učinil zcela správné právní závěry . Akcentoval, že v souzené věci není spor o povinnosti společnosti zaplatit věřitelce (její právní nástupkyni) 1,686.706,11 Kč s 33 % úrokem z prodlení od 16. července 1994 do zaplacení, neboť tato vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 1996, sp. zn. 28 Cm 39/95. Žalovaný jako společník veřejné obchodní společnosti ručí veškerým svým majetkem za závazky společnosti (§ 86 obchodního zákoníku).

Tvrzení žalovaného o podivném jednání zástupce původní věřitelky, k němuž mělo dojít až po vzniku sporného smluvního vztahu při jednání o poskytnutí dalšího úvěru, nemůže správné rozhodnutí soudu prvního stupně ovlivnit , přičemž skutečnost, že poskytnutá částka na základě smlouvy o úvěru nestačila k pokrytí podnikatelského záměru a banka odmítla úvěr navýšit , není zákonným ani smluvním důvodem zániku povinnosti dluh zaplatit.

Jelikož ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že by dluh nemusel být při nedokončení podnikatelského záměru vrácen, a na úhradu dluhu nebylo společností ani žalovaným nic zaplaceno, shledal odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně správným. Naznačoval-li žalovaný, že mu postupem původního věřitele byla způsobena škoda, musí se svého nároku na její náhradu domáhat samostatně .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v situaci , že žalobkyně (její právní předchůdci) odsouhlasila podnikatelský záměr, nabídla též první úvěrové krytí, ale následně tento podnikatelský záměr odmítla dofinancovat a naopak prostředky, které byly poskytnuty za účelem zajištění dofinancování, použila pro úhradu svých úvěrových závazků a tak znemožnila další dokončení schváleného projektu.

Dovolatel zdůrazňuje, že zaviněním banky , která neposkytla další střednědobý úvěr, ani poskytnutý krátkodobý úvěr na střednědobý nezměnila, byl zmařen podnikatelský projekt a zapřičiněno nesplácení úvěru. Zároveň poukazuje na rozpornost jednání banky s dobrými mravy a na to, že banka sama zavinila vznik škody .

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání neshledává rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným a navrhuje zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na právním závěru, že žalovaný jako společník veřejné obchodní společnosti ve smyslu ustanovení § 86 obchodního zákoníku ručí za splnění závazků z úvěrové smlouvy společností, s tím, že nedostatečné krytí podnikatelského záměru a neposkytnutí dalšího úvěru není důvodem pro zánik povinnosti dluh zaplatit.

Otázka, zda přiznání uplatněného nároku je - z důvodu výše uvedených - v rozporu s dobrými mravy či nikoli, je otázkou konkrétního posouzení okolností jednotlivého případu, a již proto nemá potřebný judikatorní přesah, když její řešení je významné právě a jen pro projednávanou věc. Poukaz dovolatele na okolnosti, jež provázely uzavření smlouvy o úvěru, jakož i následné odmítnutí dofinancování podnikatelského záměru, shora uvedený závěr zcela potvrzují, nehledě k tomu, že námitka rozpornosti jednání banky s dobrými mravy byla nepřípustně uplatněna až v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto je jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 2. září 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu