29 Odo 236/2003
Datum rozhodnutí: 06.09.2005
Dotčené předpisy: § 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 236/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci dlužnice M. C. spol. s r.o., o návrhu věřitelky P., spol. s r.o., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 K 31/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č.j. 2 Ko 62/2002 284, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. ledna 2002, č. j. 46 K 31/2001 249, prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že dlužnice je v úpadku, neboť má více věřitelů, kteří mají pohledávku za dlužnicí po lhůtě splatnosti a jejichž spolehlivé uspokojení není dlužnice schopna zajistit.

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. října 2002, č. j. 2 Ko 62/2002 284, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že navrhující věřitelka byla ve věci aktivně věcně legitimována, když má za dlužnicí splatnou pohledávku, přesto, že její přesnou výši nelze v této fázi konkursního řízení přesně určit. Tento úsudek formuloval především na základě smlouvy o dlouhodobém pronájmu lešení ze 16. července 1999, ve znění dodatků z 15. září 1999 a 18. února 2000 (dále též jen nájemní smlouva ), dohody o opci k uzavření kupní smlouvy ze 17. července 1999 (dále též jen opční smlouva ), odstoupení navrhující věřitelky od nájemní smlouvy datovaného 24. srpna 2000 (dále jen odstoupení ), zápisu z jednání z 13. září 2000 a faxového podání dlužnice z 28. srpna 2000. Uvedenými listinami měl za doložené, že dlužnice lešení do nájmu obdržela a částky požadované navrhující věřitelkou nezaplatila. Jestliže pak jednatel dlužnice 13. září 2000 potvrdil oprávněnost odstoupení od smlouvy pro neplacení nájemného, lze podle odvolacího soudu míti za to, že dlužnice byla v prodlení s placením po dobu nejméně tří měsíců; zápis z jednání z 13. září 2000 pak vyvrací obranu dlužnice, že neplacení bylo (jen) důsledkem nevyjasněnosti rozsahu předmětu nájmu. Dále odvolací soud poukázal na to, že byla splněna i podmínka mnohosti věřitelů, jejichž existenci dlužnice v průběhu řízení ani nezpochybňovala a jimž není schopna po delší dobu platit jejich splatné pohledávky. V této souvislosti uvedl, že dlužnice nepopírá, že určité částky dluží Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Okresní správě sociálního zabezpečení v L., přičemž obranu dlužnice, že s těmito subjekty má dohodnut splátkový kalendář, odmítl, odkazuje na podání těchto subjektů, z nichž plyne, že splátkový kalendář nebyl dodržen. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že dlužnice je v úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ), takže soud prvního stupně nepochybil, jestliže ve smyslu § 12a odst. 2 ZKV prohlásil konkurs na majetek dlužnice.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání (č. l. 375-377), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že předchozí řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). V rovině právního posouzení věci dovolatelka uvádí, že ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV, upravující podstatu úpadku, byla soudy obou stupňů nesprávně vyložena. Dále dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že jejich rozhodnutí jsou formální, nepřesvědčivá a nesprávná, neboť se záměrně vyhnuly zjišťování skutečné existence pohledávky navrhující věřitelky. Za podstatné přitom pokládá, že nebyla zkoumána její obrana, z níž dovozovala, že naopak ona je věřitelkou navrhující věřitelky. Potud dovolatelka odkazuje na znalecký posudek Doc. Ing. F. N., CSc., s tím, že teprve tento posudek podrobně analyzoval všechny rozhodné doklady. Dovolatelka usuzuje, že nelze-li konstatovat existenci pravé splatné pohledávky navrhující věřitelky za dlužnicí, je nutno uzavřít, že také odstoupení od nájemní smlouvy provedené navrhující věřitelkou je neplatné a nájemní vztah mezi účastníky trvá, včetně práva vyplývajícího dovolatelce z opční smlouvy. Dovolatelka rovněž zdůrazňuje, že konkurs byl prohlášen proto, že její věřitel P. S. lživě tvrdil, že má vůči ní splatnou pohledávku; tato pohledávka však byla splatná až dne 25. února 2002, tedy 25 dní po prohlášení konkursu. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Navrhující věřitelka ve vyjádření (č. l. 425-426) má napadené rozhodnutí za správné, jelikož bylo správně zjištěno, že dovolatelka je v úpadku formou platební neschopnosti; proto požaduje dovolání zamítnout. Poukazuje též na to, že dovolatelka, uplatňujíc oba dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., nekonkretizuje v dovolání co tomu kterému dovolacímu důvodu svědčí, tedy jaká vada a co soud opomenul nebo při rozhodování nevzal v úvahu. Na základě obsahu dovolání pak existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spojuje s tvrzením dovolatelky o formálnosti rozhodnutí a toto tvrzení podrobuje kritice, uvádějíc, že pojem formálnosti z pohledu vad řízení dovolatelka neosvětluje. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. navrhující věřitelka uvádí, že soudy se existencí její pohledávky i dalšími podmínkami pro prohlášení konkursu podrobně zabývaly, včetně reakce na vyjádření a odvolání dlužnice. Skutečnost, že pohledávka navrhující věřitelky je co do částek 79.996,- Kč a 53.530,50 Kč sporná (podle odvolacího soudu) nemá na stav úpadku dovolatelky vliv. Předkládá-li dovolatelka nyní nový důkaz znaleckým posudek Doc. Ing. F. N., CSc., jde podle navrhující věřitelky o důkaz irelevantní, když znalec mohl ztěží vycházet z objektivních podkladů (veškeré účetnictví předala dovolatelka podle mínění navrhující věřitelky po prohlášení konkursu správci konkursní podstaty). Navrhovatelka rovněž akcentuje, že správce konkursní podstaty pohledávku, kterou přihlásila do konkursu, uznal.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání není v této věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Oproti mínění dovolatelky pak dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí ve věci samé , je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen R 51/2003 /).

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.

V rovině právního posouzení věci dovolatelka v dovolání konkrétní právní otázky, na jejichž základě by Nejvyšší soud měl usuzovat na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po právní stránce, neoznačuje. Obecně však soudy nižších stupňů kritizuje za nesprávný výklad ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV. Při úvaze, zda tato kritika může založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud pokládal (se zřetelem k době prohlášení konkursu na majetek dlužnice) za rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.

Podle ustanovení § 1 ZKV, dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).

Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV, bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§ 1 ZKV) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§ 1a, § 12a odst. 3 a § 67c odst. 1 ZKV), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu.

Zákon o konkursu a vyrovnání zná dvě formy úpadku. Za prvé jde o úpadek pro platební neschopnost dlužníka, definovaný v § 1 odst. 2 ZKV, za druhé jde o úpadek pro předlužení, jehož znaky vymezuje ustanovení § 1 odst. 3 ZKV.

Jak je patrno z obsahu spisu, soudy obou stupňů uzavřely, že dlužnice je v úpadku formou platební neschopnosti, a to pro naplnění znaků úpadku popsaných v § 1 odst. 2 větě první ZKV. Tím, zda dlužnice je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 ZKV v úpadku pro předlužení, se nezabývaly a na závěru o existenci této formy úpadku své rozhodnutí nezaložily. Poukaz na nesprávnost výkladu ustanovení § 1 odst. 3 ZKV je tudíž zjevně nepřípadný a prostřednictvím takto formulované námitky na zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze.

Z definice obsažené v § 1 odst. 2 větě první ZKV plyne, že závěr o úpadku dlužníka formou platební neschopnosti lze podle tohoto ustanovení učinit, jsou-li současně naplněny tyto dva znaky:

1) Více věřitelů má splatné pohledávky vůči dlužníku.

2) Dlužník své splatné závazky po delší dobu není schopen plnit.

K naplnění prvního znaku, tj. k mnohosti věřitelů, se Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ). Pod bodem XIII. stanoviska, str. 181 (357), na dané téma uzavřel, že požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku plurality splatných závazků , které dlužník není schopen plnit. Dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti.

Závěr, že dlužník má více věřitelů (tj. nejméně dva věřitele), je v napadeném rozhodnutí obsažen, přičemž naplnění znaku mnohosti věřitelů odvolací soud dovodil poukazem na splatné pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny a Okresní správy sociálního zabezpečení v L. Tento závěr odvolacího soudu je plně souladný s kladem podaným v uvedeném stanovisku, přičemž dovolatelka v dovolání žádné argumenty proti úsudku odvolacího soudu v dotčeném směru neuplatňuje. Ve výkladu znaku mnohosti věřitelů proto Nejvyšší soud zásadní významnost napadeného rozhodnutí po stránce právní nespatřuje.

Při úvaze o druhém znaku úpadku podle § 1 odst. 2 věty první ZKV je významné posouzení pojmů delší doba a není schopen plnit .

Výklad pojmu delší doba , obsahuje např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž z obsahu spisu ani z napadeného rozhodnutí odklon od této judikatury neplyne. Dovolatelka sama se uvedenou otázkou po právní stránce v dovolání nijak nezabývá; proto Nejvyšší soud neshledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným ani v tomto ohledu.

Výklad pojmu není schopen plnit pak Nejvyšší soud podal již pod bodem XIV. stanoviska (str. 181 /357/), kde uzavřel, že tento znak úpadku je dán, jestliže u dlužníka objektivně nastala situace, která brání uspokojit pohledávky věřitelů ve stanovené (smluvené či jinak určené) době splatnosti, i kdyby chtěl. Vysvětlil dále, že disponuje-li dlužník prostředky, které mu umožňují bez zbytečného odkladu splatné pohledávky věřitelů uhradit, avšak není k tomu ochoten (např. proto, že tyto pohledávky neuznává, vede spor o jejich výši nebo proti nim uplatňuje pohledávky vlastní), nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona. V usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že i ohledně naplnění tohoto znaku úpadku nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní věřitel, který podal návrh na prohlášení konkursu. V důvodech posledně označeného rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil, že tvrzením způsobilým vést k závěru, že dlužník po delší dobu není k úhradě svých platných závazků schopen , je (objektivně může být) mimo jiné i tvrzení, že docházelo k dohodám o změně splácení závazků.

Také s těmito judikatorními závěry je napadené rozhodnutí ve shodě, když spočívá na osvědčení skutečnosti, že dlužnice nedodržela ani splátkové kalendáře, na nichž se dohodla se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a Okresní správou sociálního zabezpečení v L. Závěr, že závazky, jež jsou po delší dobu po lhůtě splatnosti, dlužnice není schopna plnit , dovolatelka podrobuje v dovolání kritice pouze ve vztahu k pohledávce navrhující věřitelky; k pohledávkám Všeobecné zdravotní pojišťovny a Okresní správy sociálního zabezpečení v L. se v dotčeném směru nevyslovuje. Proto ani v této části neshledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně významným po stránce právní.

Lze tudíž uzavřít, že z pohledu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV důvod založit přípustnost dovolání dán nebyl.

V rovině prověření úsudku odvolacího soudu o tom, že navrhující věřitelka výše zmíněnými doklady doložila existenci své pohledávky za dlužnicí, pak dovolání především postrádá potřebný judikatorní přesah.

Nabízí-li dovolatelka k vyvrácení závěru o existenci pohledávky navrhující věřitelky Nejvyššímu soudu k důkazu znalecký posudek Doc. Ing. F. N., CSc., pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že není skutkovou instancí; podle ustanovení 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (a znalecký posudek vyhotovený až po vydání napadeného rozhodnutí - 15. prosince 2002 novým důkazem je).

Podle § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tudíž dovolání též přípustné není.

Skutečnost, že odvolací soud účastníky v napadeném usnesení nesprávně poučil, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání rovněž nezakládá; toto pochybení mělo toliko za následek, že v intencích § 240 odst. 3 o. s. ř. - účastníkům řízení uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (srov. k tomu shodně i R 51/2003).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. září 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu